Nic osobního, jenom věci
A tuhle vázu taky zabal, řekla paní Vlasta Novotná, aniž by se otočila.
Stála uprostřed obýváku a zírala na poličky jako zákaznice, která si vybírá zboží už dávno zaplacené. Klidně. Věcně. S tím typickým mhouřením očí, kterým znalec posuzuje detaily.
Jakou vázu? zeptala se Alena.
Hlas se jí zlomil, byl tišší, než by chtěla. Odkašlala si a zopakovala:
Paní Novotná, kterou vázu myslíte?
Tamtu. Tu modrou. Přivezli jsme ji z Prahy v devadesátém osmém. Rodinná památka.
Alena se podívala na modrou vázu. S Petrem si ji koupili ke třetímu výročí v maličkém krámku na Malé Straně. Prodavač byl starší pán s šedivým vousem a řekl jim něco česky, čemu Petr předstíral, že rozumí, a pak se oba smáli. Ještě ten den jedli trdelník na ulici a Alena si spálila jazyk a pak se tomu smáli ještě další půlhodinu.
To není žádná rodinná památka, podotkla Alena klidně. Kupovali jsme ji spolu. V roce 2009.
Alenko, konečně se paní Novotná otočila. V jejím hlase bylo už to známé tónování, které se Alena naučila rozpoznávat během prvního roku manželství trpělivé vysvětlování očividného někomu, koho považujete za dítě. Nedělejme to složité. Chápeš, že všechno tohle, máchla rukou po obýváku, bylo koupené za peníze naší rodiny.
Naší rodiny, zopakovala Alena. Moji a Petrovou.
Petr vydělával. My s otcem jsme pomáhali. Ty jsi vedla domácnost. To jsou jiné věci.
Petr stál u okna a díval se dolů na město, které z dvacátého třetího patra vypadalo jako miniatura. Malá autíčka, malé stromky, mrňaví lidé. Nic neřekl.
Alena koukala na jeho záda a věděla přesně, jak vypadají, když je unavený. Znala mateřské znaménko pod levou lopatkou, věděla, jak dýchá, když předstírá spánek. Deset let. Deset let a teď kouká na to zmenšené město, zatímco jeho máma balí jejich život do krabic.
***
Ten byt byl krásný. Alena si to vždycky připouštěla, i když ji někdy štval. Vysoké stropy, velká okna, parkety z amerického ořechu, po kterých byla zakázaná podpatky. Kuchyň od Luxusu Interiér, na kterou paní Novotná zaplatila sama a připomínala to možná až moc často. Lustr v obýváku, připomínající zmrzlý vodopád.
Strávila tady Alena osm let, aniž by se to někdy opravdu stalo jejím domovem. Ne, že by byl špatný. Jen byl až moc dokonalý. Moc drahý. Moc přesně vybraný podle katalogů, které vozila paní Novotná.
Když se stěhovali, Alena dala na parapet v ložnici obyčejný hliněný květináč s fialkou za dvě stovky z tržiště. Po týdnu zmizel. Paní Novotná oznámila, že ho vyhodila, protože nezapadal do konceptu.
Alena tehdy mlčela. Petr taky.
Bylo to poprvé. A pak už mnohokrát.
***
Stěhováci přišli v deset. Dva chlápci s rudlem a páskou. Paní Novotná je uvítala v předsíni s papírem v ruce se seznamem, vytisknutým, s číslováním a podnadpisy. Alena zahlédla: Obývací pokoj: rohová pohovka (kožená, šedá) 1 ks; konferenční stolek (mramor), stojací lampa (bronz), 2 ks
Alena se otočila a šla do kuchyně. Dala vařit vodu. Aspoň měla co dělat rukama.
Petr přišel za ní, zastavil se ve dveřích.
Alčo, promluvil.
Co je?
Jak ti je?
Podívala se na něj. Na jeho hezký obličej, který kdysi milovala, a který teď měl ten známý pohled provinilého kluka. Obočí stažené. Pohled bokem. Tiché, skoro prosebné.
Jde to, řekla. Dáš si čaj?
Alčo
Petr, dáš si čaj nebo ne?
Chvilku mlčel.
Dám.
Nalila horkou vodu do dvou bílých hrníčků s malovanými zajíci, které si koupili v Amsterdamu. Vtipné hrníčky, které se k designové kuchyni z Luxusu Interiér vůbec nehodily. Paní Novotná jim říkala nějaký šunt. O to byly Aleně dražší.
Postáli si spolu a popíjeli čaj a z obýváku bylo slyšet šustění pásky a rozhodný hlas paní Novotné.
Ona na to vlastně ani nemá právo, zamumlala Alena tiše. Pohovku jsme koupili spolu. Lampy jsem vybírala já. Obrazy v ložnici jsou z Florencie a platila jsem je ze svého.
Já to s ní promluvím.
To už jsi dneska sliboval pětkrát.
Neodpověděl. Zíral do hrníčku.
Petře, řekla Alena, a hlas jí konečně ujížděl směrem, který nechtěla: unavený, skoro plochý. Já nechci tu pohovku. Nechci žádný gauč. Chci jenom, abys tu byl. Tady. Aspoň jednou.
Zvedl oči.
Jsem tady.
Ne, zavrtěla hlavou. Ty jsi u okna.
***
Paní Novotné bylo čtyřiašedesát. Byla přesně ten typ ženy, co ovládne prostor tak, že ostatním nezbude dýchat. Zlá nebyla. Jen všechno posuzovala velmi přesně. Věděla, co je správné a co se nehodí do konceptu.
Syna milovala, tím si byla Alena jistá. Jenže ta láska byla tak hustá a všeobjímající, že už tam pro Alenu prostě nezbylo místo. Ne že by byla krutá jen nějak zapomněla, že někdo jiný může mít jejího syna taky rád. Možná i víc.
V prvním roce se s ní Alena snažila kamarádit. Zvala ji na večeře, ptala se na recepty, jednou dala krásný šátek, který dlouho vybírala. Paní Novotná poděkovala a řekla, že má citlivou kůži.
Druhý rok už se o kamarádění nesnažila držela odstup. Slabé konflikty nevyvolávala.
Třetí rok pochopila, že odstup nemá smysl, protože paní Novotná žádné hranice, které neurčila sama, prostě neuznávala.
Čtvrtý, pátý, šestý přestala to počítat.
***
Petře, pojď sem, musíme rozhodnout ty obrazy, ozvalo se z obýváku.
Petr odložil hrníček. Alena sledovala, jak jde za hlasem své matky. To gesto znala nazpaměť: krok o něco rychlejší, ramena napjatá, připravenost.
Kolikrát už za těch deset let takhle prostě šel. Za zvukem, za hlasem, na zavolání.
Nezlobila se. Už dávno na to neměla sílu.
V obýváku běžel rozhovor o obrazech: Ten určitě berem, je z galerie Dvořák, to je investice… Petr něco kývl, neslyšela přesně.
Dopila čaj. Omyla hrníček. Položila na odkapávač.
Šla do ložnice. Ne protože to potřebovala, ale protože nechtěla poslouchat, jak někdo rozděluje její život podle vytištěného seznamu.
V ložnici bylo ticho. Slunce padalo napříč postelí. Ještě se nerozhodlo, komu postel zůstane. Paní Novotná to už asi dávno ví.
Alena se posadila na kraj. Pohladila modrý přehoz.
Pamatuje si, jak ho vybírala. Stála v krámě s dvěma variantami: jedno byl tmavý, praktický, nebude na něm vidět špína (jak by řekla paní Novotná), druhý byl světle modrý jako jarní nebe, naprosto nepraktický. Koupila modrý. Petr byl překvapený, ale mlčel.
Ten přehoz byl asi největší projev svévole za osm let v tom bytě.
***
Na horní polici ve skříni hledala Alena batoh, co si chtěla vzít. Našla ho, vedle ležela krabice od bot.
Ošoupaná, stará, popsaná fixem vlastní rukou: Různé. Naše.
Chvilku přemýšlela, co v ní je.
Vytáhla ji ven. Položila na postel.
Otevřela.
Navrchu ležely dvě vstupenky do kina. Vyžloutlé, rohy otrhané. Trvalo jí, než si vzpomněla byl to film Amélie. Byli spolu na třetím rande a Petr celý večer tvrdil, že se mu nelíbil, aby za pár let přiznal, že kecal a vlastně se mu moc líbil, jen se styděl přiznat.
Pod lístky byla pohlednice z Barcelony byli tam na líbánkách. Na pohlednici Sagrada Familia, na druhé straně Petr napsal: Miluju tě víc, než Gaudí tenhle kostel. On to dokázal sedmdesát tři let. Alena se tehdy smála a ptala se, jestli ji bude taky tolik let milovat. Odpověděl: Zkusím to.
Je mu teď čtyřicet, jí třicet osm. Společně strávili deset let. Zbylo šedesát tři.
Držela pohled v ruce a přemýšlela o tom.
Dál tam byl: malý magnet ve tvaru Eiffelovky z blešáku v Paříži, co paní Novotná okamžitě stáhla z lednice, protože je to kýč; účastnický plastový náramek z firemní akce, kde spolu byli opilí a tančili až do rána; zaschlá květina (neví odkud, ale vybavila si rozbřesk na nějakém palouku, když prostě zastavili jen tak, protože bylo hezky); tři mušle z dovolené u Baltského moře; papírový ubrousek s kolečky a křížky z kavárny, když čekali na jídlo.
Byly to bezcenné blbůstky. Nebyly na žádném seznamu.
Alena seděla na modrém přehozu, držela papírový ubrousek s kolečky a křížky a najednou se v ní cosi, co dlouho držela pevné a uzavřené, začalo opatrně uvolňovat.
Neplakala. To neuměla. Jen seděla, dýchala a z obýváku znělo dál to šustění pásky a jasné: Pozor na ty skleničky!
***
Petr přišel do ložnice náhodou. Možná něco chtěl. Uviděl ji s otevřenou krabicí a zůstal stát.
Co to je?
Podívej se.
Vzala vstupenky do ruky. Pak pohlednici.
Alena pozorovala, jak se mu v obličeji pomalu něco mění. Jako když přejde mrak a světlo je najednou jiné.
Amélie, řekl tiše. Tehdy jsem kecal, že se mi nelíbí.
Já vím.
Lhal jsem.
Já vím.
Sedl si vedle. Vzal účastnický náramek.
Tohle je z firemní akce u Radkova. Dva patnáct.
Jo.
Tehdy jsi ztratila botu.
A ty jsi ji našel u baru.
Řekl jsem, že jsi Popelka.
A já žes princ ani zdaleka.
Usmál se. Ne tou unavenou, provinilou grimasou z posledních let, ale tou svou opravdovou, s typickým koutkem nahoru.
To ne, to nejsem, souhlasil.
Zvenčí cosi bouchlo, paní Novotná napomenula: Opatrně! Stěhovák: Omlouvám se.
Petře, řekla Alena.
Ano?
Jak jsme se sem vůbec dostali? Ne do tohohle pokoje do tohohle bodu?
Neodpověděl hned. Hmatal po mušli.
Nevím, řekl konečně.
Vlastně víš, řekla bez naštvání.
Položil mušličku zpět.
Jsem srab, řekl.
Alena se na něj podívala, tu křivku znala dobře.
Vím.
Mělo to být jinak.
Jo.
Měl jsem tolikrát jsem měl
Já vím.
Poprvé toho dne se na ni podíval přímo.
Chci, abys věděla, řekl, že si to všechno pamatuju. Každou věc. kývl ke krabici Pamatuju si ty lístky. Pamatuju si trdelník. Palouk. Mušličky, řekla jsi mi, že z nich uděláš rámeček, já že je to kýč, urazila ses… a koupali jsme se ve tři ráno
Dost, řekla tiše.
Proč?
Protože to bolí.
Mlčel.
Mě to taky bolí, řekl nakonec.
***
Ve dveřích ložnice se objevila paní Novotná.
Péťo, potřebuju podepsat
Zahlédla krabici. Jejich dva na posteli. V obličeji měla něco nového, těžko říct co.
Co to má být?
Naše věci, řekl Petr.
Jaké věci? To je na vyhození, krámy.
Mami.
Nějaké lístečky, papíry
Mami, zopakoval, a tentokrát v tom bylo cosi nového. Ne prosba. Něco trochu jiného.
Paní Novotná se na něj podívala.
Co je?
Odejdi, prosím.
Dlouhá pauza.
Péťo, stěhováci mají čas, je potřeba
Mami. Odejdi z pokoje.
Alena nesledovala tchýni. Dívala se na své ruce v klíně. Slyšela ticho po těch slovech. Husté, až zvonivé.
Dobře, řekla paní Novotná konečně. Hlas měla klidný alespoň navenek. Až to tady vyřešíte, zavolejte mě.
Odešla. Dveře nezabouchla. Jen odcházející kroky.
Alena vydechla.
Poprvé jsi to udělal, zamumlala.
Co?
Požádal ji, ať odejde.
Mlčel.
Za deset let poprvé.
Vím.
Proč zrovna dneska?
Nevím, asi když jsem viděl tu krabici… uvědomil jsem si, že všechno, co teď dělíme tam v obýváku jsou jen věci. Gauč je gauč, váza je váza. Ale tohle kývl ke krabici, tohle jsme my. To je jediné skutečně naše.
Hleděla na něj dlouho.
Petře, řekla, hezky se posloucháš.
Já nechci řeči. Já
Počkej, nech mě to doříct. Umíš říkat hezké věci. Vždycky jsi uměl. Umíš vysvětlit, proč to dopadlo takhle, proč příště bude líp, co všechno chápeš. Ale chápat a udělat něco je rozdíl.
Já vím.
Ne, Petře, nevíš. Myslíš, že víš, ale nevíš. Kdybys věděl, nestála by tvá máma teď v našem obýváku a nebalila nám život do krabic podle svého seznamu. Ona napsala seznam. Seznam toho, co je naše. Prostě si ho sestavila. Ona!
Já to zastavím.
Teď?
Jo.
Pozdě, odvětila Alena. Tohle mělo být už před sedmi lety, když vyhodila můj květináč z parapetu. Nebo před šesti, když nám přestěhovala ložnici během dovolené. Nebo pět let zpátky, když mi vysvětlila, že neumím vařit guláš. Nebo
Alčo.
Anebo když ti řekla, že děti nejsou na pořadu dne, že napřed je třeba se postavit na nohy, a tys řekl ano bylo mi pětatřicet, a
Odmlčela se.
V pokoji bylo úplné ticho.
To bolelo nejvíc, řekla. Téměř šeptem. To je horší než všechno.
Petr seděl bez hnutí. Výraz, jaký mu na tváři viděla málokdy. Ne provinilý. Ne omluvný. Jen čistě otevřený.
Vím, hlesl. Tenkrát jsem
Nemusíš to vysvětlovat.
Chci
Ne dneska.
Zavřela krabici. Lehce zatlačila na víko.
Tohle si beru, prohlásila. Jenom tohle.
Dobře.
Nic víc tu nechci.
Pohlédl na ni.
Kam půjdeš?
K Marii na chvíli. Pak něco najdu.
Alčo
Co?
Neodcházej.
Vstala. Vzala si krabici pod paži. Byla překvapivě lehká. Vzhledem k tomu, co všechno v sobě měla.
Petře, já odcházím z bytu, ne od tebe. Nechci tady už žít. Nikdy jsem nechtěla, jen jsem si zvykla předstírat.
Odsud můžeme odejít spolu.
Zastavila se.
Ohlédla.
Cože?
Vstal. Ruce podél těla. Dívá se přímo na ni.
Řekl jsem, že můžeme odejít spolu. Já nechci gauč. Nechci křišťálové sklenky nebo obrazy z galerie. Chci tebe. A tu krabici. To stačí.
Alena na něj hleděla. Něco v ní se dělo. Bylo to zvláštní něco mezi nadějí, strachem a únavou i něčím dalším bezejmenným.
Petře, řekla pomalu, je ti čtyřicet. Když odejdeš se mnou, tvá máma
Vím.
bude opravdu naštvaná.
Vím, Alčo.
A jsi na to připravený?
Nevím, jestli jsem připravený, ale vím, že když to neudělám, nebudu si sám sebe moci vážit.
Pauza.
To je jiná debata, řekla.
Jo?
Jo. To není ,chci tě zpátky. To je ,chci začít vážit sám sebe. To je jiné.
Možná, odvětil. Ale jedno bez druhého asi nejde.
***
V obýváku paní Novotná mluvila se stěhováky. Když vešli, otočila se. Podívala se na krabici u Aleny, na syna.
Tak už jste se vykecali?
Mami, řekl Petr. Stop.
Co stop?
Všechno tady, máchl rukou po obýváku, kde už seděl gauč zabalený v bublinkové fólii a lampa stála v koutě, si vezmi. O všechno přiřčím. Je to tvoje.
Paní Novotná na něj koukala.
O čem to mluvíš?
Gauč, vázy, skleničky, obrazy, kuchyně všechno patří tobě. Dělej s tím, co chceš.
Petře, to jsou drahé věci, to jsou aktiva, to
Mami. Seberu se s Alenou a s touhle krabicí. Jinak už nic.
Ticho.
Paní Novotná střídavě koukala na syna a snachu. Ve tváři měla něco, co Alena nikdy neviděla. Spíš zmatenost než zlost či ukřivděnost. Někoho, kdo znal pravidla hry, ale ta hra se nečekaně změnila.
Ty ses zbláznil, řekla tiše.
Možná.
To je šílenství.
Mami, přiblížil se Petr, mám tě rád. Ale tohle není život. To je řízení projektu. A já už nechci být projekt.
Paní Novotná dlouho mlčela. Pak: Budeš toho litovat.
Možná. Ale chci litovat svých rozhodnutí, ne cizích.
***
Odešli z bytu těsně po jedné. Alena měla svoji krabici, Petr batoh s pár věcmi a notebook.
Výtah byl prosklený, sledovali spolu svůj odraz: dva lidé, kteří už nejsou mladí a kteří mají v ruce krabici a batoh na tři dny.
V přízemí prošli vestibulem, vrátný pokývl hlavou, automatické dveře se rozevřely. Venku běžný dubnový den, chladno, šero, vůně vlhka a vzdálený déšť.
Zastavili se na schodech.
Kam? zeptal se Petr.
Říkala jsem. K Marii.
Nemůžu k Marii.
Nemusíš.
Já nechci, abych tebe sledoval, chci jít tam, kam ty.
Alena se dívala na ulici. Najednou ti malí lidi nebyli z výšky vůbec malí. Byli naprosto normální, šli si po svých.
Petře, řekla. Nemáme byt.
Vím.
Téměř žádné peníze. Všechno je blokované do soudu.
Mám něco schované bokem. Máma o tom neví.
Dobře. Ale je to dočasné. Budeme hledat něco malého. Pravděpodobně škaredého.
To zvládnem.
Bez designové kuchyně.
Zaplaťpánbů.
Podívala se na něj. Viděla, jak se mu trochu ulevilo, ale v tom výrazu bylo ještě cosi hrozitánského navíc.
Tohle není konec, řekla. To teprve začíná. Bude soud, tvoje máma, a kdovíco dalšího.
To chápu.
Jestli to vůbec zvládneme
Taky nevím.
A stejně?
Mlčel. Pak: A stejně.
Alena si upravila krabici v podpaží. Byla lehká. Několik lístků, pohled, magnet, náramek, květ, tři mušle a další kousek z deseti let.
Tohle všechno zbylo. A možná jediné, co opravdu stálo za to.
Tak jdeme, řekla.
A šli. Po obyčejné dubnové ulici, v šedý den, bez jasného plánu, se sumkou a jednou obyčejnou krabicí ve dvou. Někde za nimi, v tom vysokém domě, zůstával byt s parketami z amerického ořechu a lustrem mrazivým jako vodopád a paní Novotná, která asi právě zase stěhovákům něco rozkazuje.
Ale oni šli dál. A Alena nevěděla, jestli je to správně. Vlastně nevěděla skoro nic, až na jedno: tu krabici má pod paží. Jeho vedle sebe. A je duben. A ten jarní pach, co říká, že už brzy přijde teplo.
Petře, řekla cestou.
Hmm?
Pamatuješ, jak jsme sbírali ty mušle?
U Baltu. Chtěla jsi rámek.
A tys řekl, že je to kýč.
Je to kýč.
Stejně ho udělám.
Fajn, řekl.
Zatím nemáme kam ho pověsit.
Něco najdeme, řekl.
Alena už nic neříkala. Jen šla vedle něj, držela svou krabici a napadlo ji, že ,něco najdeme je prostě jenom slovo. Ale někdy je takové slovo přesně to jediné, co má člověk k dispozici k dalšímu kroku. A někdy to na ten jeden krok stačí. A pak na další. A další.
