Je mi devětašedesát a před půl rokem mi odešel manžel šel do nebe. Byli jsme spolu dvaačtyřicet let. Neměli jsme děti. Byli jsme prostě jen my dva naše práce, náš život, naše drobné zvyky, naše malé radosti.
Začalo to, jako by o nic nešlo únava, bolest, která se objevovala a zase mizela, prohlídky, které se zdály docela běžné. Jenže pak přišla náročnější vyšetření, nemocnice, léčby. Já jsem u něj stála pořád. Naučila jsem se, kdy má vzít léky, které jídlo už pro něj není a která bolest znamená, že dnes zase neusne. Občas člověk nemůže nic, jen tam být držet druhého za ruku a doufat, že aspoň něco pomůže.
Budila jsem se dřív, abych mu udělala snídani. Pomáhala jsem mu do sprchy, když už sám neměl sílu. Povídala jsem mu drobnosti ze dne, jen aby na chvíli nemyslel na nemoc Někdy už ale ani neodpovídal. Ne proto, že by nechtěl. Jen prostě už nemohl.
Ten den, kdy odešel, ležel v posteli a pevně mě držel za ruku. Žádné velké slovo, žádné drama. Prostě přestal být. Ještě tu byl a najednou už ne.
Volala jsem na tísňovou linku, na sto padesát pět. Ale už bylo pozdě.
Ten den, kdy jsme se s ním loučili, byl zvláštní. Přišla spousta lidí, co jsem neviděla dlouhá léta. Říkali mi věci, co mi šly jedním uchem dovnitř a druhým ven Byl to dobrý člověk, Teď má klid, Musíš být silná. Jen jsem pokyvovala hlavou, ani nevím proč.
Pak všichni odešli. A doma se to najednou zdálo strašně veliké. Ne tím, jaký máme byt tady v Brně, ale tou prázdnotou. Chyběl už v něm život.
Nejtěžší jsou večery. Chodím spát dřív, abych nemusela poslouchat moc hlasitou tichost. Dřív jsme spolu sledovali zprávy, on vždycky vtipkoval a ptal se, jestli chci čaj. Teď pouštím televizi už jen kvůli hluku, abych nezapomněla, jak zní hlasy.
Nemám děcka, ani vnoučata, na koho zavolat. Nemám komu říct, že mě dnes bolí záda, že mi doktor změnil prášky, nebo že jsem se bála, když mi nebylo dobře a nikdo mi nemohl podat sklenici vody.
Neděle jsou jako těžký kámen. Dřív jsme chodili do Lužáneckého parku, koupili jsme si v pekárně chleba a pomalu šli domů, jako by nám patřil celý svět. On šel vždycky trochu pomaleji než já, já si z něj dělala legraci, že je tvrdohlavý Moravák, a on se smál.
Teď chodím sama. Lidi jen letmo kouknou nebo nekouknou vůbec. V obchodě kupuju jen to nejnutnější, protože už vlastně ani nevím, pro koho vařit.
Jsou dny, kdy neřeknu jediné slovo. Celé dny mlčím. Kolikrát mě to samotnou překvapí, když na mě sousedka zavolá Dobrý den a můj hlas zní, jako bych ho dlouho nepoužila.
Nelituju, že jsme neměli děti. Ale až teď mi dochází, co vlastně znamená stárnout sám. Všechno je pomalejší. Těžší. Tichší. Nikdo na tebe nečeká. Nikdo se nezeptá, jestli jsi dorazila v pořádku domů. Nikdo se netrápí, jestli sis vzala prášky.
Jsem tady pořád, protože prostě co jiného mi zbývá? Vstanu, udělám, co musím. A pak si zase lehnu. Nechci, aby mě někdo litoval. Jen jsem to potřebovala říct nahlas: Když ztratíš svou druhou polovičku, s kterou jsi celý život, všechno ostatní najednou ztratí smysl.
