Cesta k novému životu po těžkých zkouškách
Jak přežít životní turbulence a znovu najít naději
Ve svých pětačtyřiceti letech jsem měla pocit, že mi osud naplánoval prázdniny v pekle. Manžel si sbalil kufry, přesvědčil našeho syna, že maminka je zlo tohoto vesmíru, a já zůstala sama doma, sdílejíc pokoj jen se svými nedospanými nočními můrami. Abych vůbec zvládla platit nájem ve Vršovicích, nastoupila jsem jako uklízečka do základní školy. Pár měsíců jsem se statečně brodila prachem, ale nervy z rozvodu a nekonečných tahanic u soudu mi sebraly energii i soustředění. No hádejte co? O chloupek lépe než hadr na schody, skončila jsem na dlažbě.
Bez rodiny, bytu i sebevědomí jsem courala po ulicích Prahy, připomínala jsem si zapomenutý odpadek ze své vlastní úklidové kbelíkové éry. Jednoho večera, zatímco jsem přemýšlela, jak to celé vlastně přečkat a neztratit rozum, zčistajasna mě oslnilo světlo reflektorů a do toho zaskřípaly brzdy! Auto se na mě řítilo jako vánoční výprodej v supermarketu. Byla jsem jak solná socha, ani pohnout jsem se nedokázala. Řidič zastavil na poslední chvíli, no ještě kousek a dala bych si blízké setkání s jeho kapotou.
Z auta vystoupil vysoký chlapík v montérkách a s laskavýma očima zaburácel: Víte, že jste mohla přijít o všechno včetně nervů? Já byla v šoku a dokázala jsem jen přikývnout jak figurína ve výloze. On nabídl, že pomůže, prý prázdné chodníky nejsou bezpečné pro někoho, kdo zrovna vede rozhovory s vesmírem. V tu chvíli se přikolébal starší paní s jezevčíkem, a okřikla muže, ať nevybuchuje, možná opravdu potřebuji trochu podpory.
Třeba by jí neškodilo pár laskavých slov, poznamenala stařenka.
Ten moment byl mým osobním restartem. Učitelka Jarka, která už dávno prošla životním rozvodovým tornádem, mi nabídla brigádu v azylovém domě, kde sama pomáhala. Tam jsem narazila na Luboše, bývalého psychologa, který měl za sebou vlastní příběhy. Luboš mě hned vzal pod svá ochranná křídla a stal se mi rádcem i přítelem.
Díky Lubošovi jsem začala chodit do podpůrných skupin, zkoušet arteterapii a učit se novým věcem. Postupně mi docházelo, že svět není jen plný překážek a lidí, kteří vám podrazí nohy, ale i těch, co vám pomůžou vstát ze země klidně i jednou čističkou záchodů. Najednou jsem znovu pocítila, že minulost nemusí určovat naši hodnotu. Když přežijete tsunami, dovedete se radovat i z malého deště.
Psychická regenerace skrze sdílení a nové zájmy
Oprášila jsem také vztah se synem Vítkem. Uznávám puberta a rozvod dávají dohromady koktejl, ze kterého by se zamotala hlava i soběstačnému Pražákovi, ale díky Lubošovým radám a trpělivým rozhovorům jsme si k sobě zase našli cestu. Vítek pochopil, že není vše jen moje vina, a pomalu mi začal znovu důvěřovat.
Po pár měsících jsem získala práci v knihovně. Tam jsem narazila na partu žen, které také propluly životním karambolem. Navzájem jsme si vyprávěly historky o bývalých manželech, nových začátcích i tom, že káva za třicet korun ještě nikoho nezruinovala. Postupně jsem nabývala sebedůvěru zpět a síla do života se mi vrátila rychleji než zásilka z eshopu.
Jednou jsem tam potkala mladou Janu bojovnici za ženská práva, která navrhovala změny, kde mohla. Viděla ve mně šanci na nový start a vzala mě k sobě do týmu, kde podporujeme ženy v nouzi.
Síla a vůle měnit věci k lepšímu je to nejcennější, co máme, říkala Jana.
Začala jsem studovat sociální práci, abych nejen sobecky přijímala pomoc, ale i dávala druhým. Poznala jsem další inspirativní ženu, Hanu, která se stala mou mentorkou a naučila mě nebát se změn protože, jak říká, i koleno se zahojí, když chcete běžet dál.
Postupně jsem s Vítkem vybudovala nové vztahy. Už byl teenager po krk ve snění o kariéře v ekonomii a společných procházkách na Letné. Inspirace a podpora mezi námi byly vzájemné stali jsme se nerozlučným týmem.
Když jsem si znovu věřila, začala jsem pomáhat dětem ze složitých poměrů dobrovolnice přece nikdy nespí. S Janou a Hanou jsme daly dohromady skupinu žen, které se navzájem povzbuzovaly, sdílely zážitky a šířily odvahu. Brzy mě přišel požádat o radu mladík, co chtěl být vzorem dětem z dětských domovů. Stala jsem se mu mentorkou a občas i parťačkou ke kafíčku.
Díky dobrovolnictví jsem našla znovu smysl. Psaním článků a besedami na konferencích jsem se snažila šířit příběh, že ani život s rozbitým umyvadlem není konec světa. S vděčností jsem sledovala, jak mé slova oslovují další bojovníky a bojovnice za své lepší zítřky.
Vítek šel za svým snem a nastoupil na ekonomiku na univerzitě. O víkendech jsme míchali rodinné výlety s diskusemi o životě, jež nikdy neměly jednoznačný konec přesně jak to mají v Česku rádi.
Začala jsem se zapojovat do projektů pro mladé ženy a matky v tísni, dokonce jsem vedla tréninky a workshopy o tom, že strach je jen drzý soused, kterého je nejlepší pozvat na kafe a vysvětlit mu, kdo je tady šéf.
Jednoho dne si mě pozvali na konferenci s poetickým názvem Dáme šanci naději, kde jsem sdílela svůj příběh. Zjistila jsem, že moje cesta není jen moje mnoho dalších žen mi říkalo, jak jim moje slova dodala chuť zase začít bojovat.
Na osobní frontě jsem se sbližovala s Vítkem, který dozrál ve schopného a chápajícího mladého muže. Každou chvíli jsme plánovali výlety, společné zážitky, nebo jen vyměňovali šťouchance a vtipy doma u stolu. Došlo mi, že nejdůležitější je mít kolem sebe lidi, kterým na vás záleží.
Nakonec jsem se pustila do psaní článků, povídek a malých knížek, abych povzbudila ženy nevzdávat se a uvěřit, že život má chuť i tehdy, když je vás méně.
Hlavní závěr? Každý karambol vám může otevřít dveře, co jste ani netušily, že existují. Důležité je vážit si vlastní cesty a věřit, že změna je možná. Učit se dívat dopředu, těšit se z každé maličkosti i v těch nejtěžších chvílích.
Tak jsem konečně pochopila, že život není pohádka bez zádrhelů. Vlastně díky všem těm pádům a kotrmelcům jsem konečně sama sebou. A jestli nějaká budoucnost existuje, určitě tam čeká pár překvapení, nových přátel a hlavně vědomí, že má cenu se zvednout a jít dál.
