Chalupa, ta to spraví
Ty ses snad zbláznila? Říkala jsem Jarce, že přijdeš! Speciálně jsem jí domluvila, aby ti dala ten nejlepší kousek!
Alena zůstala stát s igelitkou v ruce. Tchyně stála ve dveřích kuchyně, ruce pevně přes prsa, a dívala se na ni tak přísně, jako by místo masa z obchodu přinesla minimálně ukradené peníze z banky.
Paní Boženo, nestíhala jsem na trh Alena se snažila mluvit klidně. Po práci jsem ještě skočila do čistírny pro vaše šaty, pak do lékárny
A to bylo tak těžké zavolat? Upozornit? Jarka na tebe čekala do zavíračky! A já jí pak musela hodinu do telefonu vysvětlovat, že jsem ji zklamala!
Alena položila tašku na stůl. Uvnitř v ní něco nepříjemně škublo.
Maso je čerstvé, opravdu pěkné vytáhla balíček, aby to tchyni ukázala. Podívejte, mramorovaná hovězina, zchlazená
Paní Božena se ani nepodívala. Přistoupila ke stolu a s odporem odsouvávala tašku jen konečky prstů.
To je z obchodu, samá chemie! Petr tohle jíst nebude, má citlivý žaludek.
Petr tohle stejné maso koupil minulý týden sám vyklouzlo Aleně.
Chyba. Tchyně zrudla jako rajče.
No právě! Manžel musí chodit nakupovat, zatímco žena kdoví kde trajdá! Tři roky jsi v naší rodině, Aleno. Tři roky, a výsledek nulový. Vařit neumíš, pomoc v domácnosti žádná, děti nikde
Paní Boženo, tohle už není fér.
Není fér? Tchyně odfrkla. Já se své tchyni klaněla, neodvážila jsem se jí odporovat! A ty? Jen remcáš, děláš si po svém, pokyny ignoruješ
Paní Božena šla do předsíně, sundala z věšáku kabelku. Každý její pohyb byl jako úder pro Aleniny nervy.
Petr, už jsem ti dávno říkala: rozveď se, dokud je čas. Najdeš si pořádnou ženskou. Takovou, která si tě bude vážit a ne
Mávla rukou a nedořekla. Obula si boty, ani se nesehnula k patníku.
Alena stála ve dveřích kuchyně, zarývala prsty do futra.
Na shledanou, paní Boženo.
Tchyně neodpověděla. Dveře se za ní zavřely a v bytě bylo najednou ticho.
Alena se pomalu sklouzla po zdi, sedla si rovnou na studenou dlažbu v kuchyni. Mramorovaná hovězina osiřele ležela na stole, vůbec se na ni nechtělo dívat. Ani na tu, ani na dokonale čistou kuchyň, ani na svatební fotky rozvěšené po stěnách, kde se paní Božena tvářila, jako by jí někdo nacpal hřebík do lodičky.
Tři roky. Tři roky se snažila. Učila se recepty, které Petr miloval od dětství. Trpěla nedělní obědy u tchyně, kde se každé jídlo neobešlo bez komentáře: Petříček má rád brambory na kostičky, ne na nudličky! Usmívala se, kývala, omlouvala se za věci, za které vůbec nemohla.
A stejně k ničemu. Stejně měl by se rozvést.
Alena zaklonila hlavu, opřela si ji o zeď. Strop by už potřeboval vymalovat. Musí připomenout Petrovi.
A vlastně proč teď řešit cokoli…
Dva týdny žila Alena jako partyzánka v týlu nepřítele. Na telefonáty tchyně odpovídal Petr, nedělní obědy byly zrušeny pod záminkou nutných povinností, a pokud na tchyni narazila, vyřešila to rychlým pozdravem a držením tempa.
A pak zavolal notář.
Alenin děda, kterého stihla v životě zahlédnout tak pětkrát, odešel na věčnost. Ukázalo se, že jí odkázal chalupu, čtyřicet kilometrů za Brnem. Malý pozemek v zahrádkářské kolonii Sluníčko.
Měli bychom se tam aspoň podívat Petr točil v ruce klíče s umouněnou ozdobou jahody. Vyrazíme v sobotu?
Alena kývla. Sobota, proč ne
Jenže zapomněla na maličkost.
Petříčku, jedu s vámi! paní Božena se objevila ráno v půl osmé ve dveřích, v holínkách a s košíkem. V okolí musí být houby, Jarka říkala.
Alena beze slova šla sbalit termosku. Čekal ji zázračný, rozuměj ironicky, den.
Chalupa byla přesně taková, jakou si ji představovala.
Nakrivo postavený domek, zarostlý pozemek, plot držený na čestné slovo a dvou rezavých hřebících. Vevnitř vonělo plísní a starými novinami.
Petře Alena zatahala muže za rukáv a snížila hlas. Prodáme to? Co tu budeme dělat? Každý víkend sem jezdit, plejt záhony… To není náš styl.
Petr otevřel pusu, ale odpovědět nestihl.
Cože prodáme?! paní Božena vyrostla za nimi jako duch. To nemyslíte vážně! Vždyť to je pozemek! Váš vlastní! Já bych za takové štěstí
Tchyně si přitiskla dlaně k hrudi, oči se jí podezřele leskly.
Dejte mi klíče. Já tady všechno spravím, květiny zasadím, domek dám do kupy. Za rok mi ještě poděkujete!
Alena si ji nedůvěřivě prohlédla. Stála uprostřed plevelné džungle, utopená v loňském listí, a doslova zářila.
Paní Boženo, tady je práce na
Aleno Petr jí něžně stiskl loket Nech mamku, ať si tady dělá radost. Tobě to přece nevadí.
Vadit to nevadilo. Jen to bylo zvláštní, ale hádat se jí chtělo ještě míň.
Alena beze slova podala tchyni klíče s obranou jahůdkou.
Dva měsíce uplynuly jako v mlze. Ve zvláštní, surreální mlze, kdy paní Božena volala jen kvůli důležitým věcem, nechodila bez pozvání a neuvěřitelně ani jednou nezmínila tržní maso, absenci vnoučat nebo špatně nakrájené brambory. V telefonu zněl svěží, skoro radostný hlas: Petříčku, mám se fajn! Pořád něco dělám. Zavoláme si!
Alena tomu nerozuměla. Past? Klid před bouří? Nebo je tchyně vážně nemocná a tají to?
Petře zeptala se jednoho večera. Jste si jistý, že s tvojí mámou je vše v pořádku?
Úplně Petr pokrčil rameny. Věnuje se chalupě. Prý je tam tolik práce, že skoro nespí.
V pátek zavolala sama Božena.
Zítra vás čekám na chalupě! Bude grilovačka, vše vám ukážu, co jsem zvládla. Přijedete, budete koukat!
Petře, nechce se mi Alena vrtěla hlavou, když jí Petr předal pozvání. Dva měsíce klidu, a teď najednou hurá zpátky
Ale mamka se snažila. Byla by nešťastná, kdybychom nedorazili.
Ona je nešťastná pořád.
Prosím Petr se díval jako toulavé štěně, tak Alena kývla.
Takže sobota
A v sobotu Alena tchyni nepoznala.
Paní Božena stála u branky v lněných šatech, opálená, tváře jako jablko. Žádný nucený úsměv, ale opravdová radost, která jí rozjasnila tvář a ubrala deset let.
Konečně jste tu! Rozpřáhla náruč a Alena šla a nechala se obejmout.
Paní Božena voněla hlínou, koprem a kdoví proč i medem.
Zahrádka byla k nepoznání. Upravené záhony v řadách podél plotu, co už nepadal s každým větrem. Mladé keře rybízu, pod okny svítily aksamitníky.
Pojďte, ukážu všechno! Tchyně je táhla s nadšením. Tady jahody, skvělá odrůda, Zdeňka mi dala sazenice. V červnu budou první plody. Tady rajčata, okurky. Na podzim udělám zavařeniny vám vše dám, sobě nechám jen pár sklenic.
Alena se podívala na Petra. Byl stejně vyřízený.
Mamko, ty tohle zvládla sama? mávnul okolo.
No jasně! Božena se smála mladickým smíchem. Ruce mám, hlava funguje, sousedky poradí, když nevím. Tady jsou fajn lidi! Ve městě takové nenajdeš.
Vešla s nimi do domku. Uvnitř to bylo jako jiné nové záclony, umytá okna, na stole výšivka. Zápach dávno pryč, vonělo koláčem a bylinkami.
Tady položila sklenici mléka na stůl a balíček zabalený v papíru. Od Zdeny, bydlí o dva domy dál. Domácí mléko od kozy. I maso je její chová býčka. Odvezete si, jsou tam i tvaroh a smetana.
Alena zírala na balíček. Domácí maso. Od sousedky. Žádné řeči o Jarce z trhu.
Paní Boženo vydechla vám se vám se tady líbí?
Tchyně si sedla na stoličku a v očích se jí mihlo cosi měkkého a neznámého.
Alenko poprvé ji tak nazvala já o tomhle snila celý život. Vlastní dům, vlastní zahrada, ruce v zemi, hlava v pohodě. Ve městě jsem se dusila, ani jsem nevěděla proč. Ale tady
Mávala rukou směrem k oknu.
Tady žiju.
Cestou zpět bylo ticho. Petr řídil, na zadním sedadle cinkaly sklenice mléka a tvarohu.
Víš promluvil první možná už je čas na děti. Je kam je posílat na léto.
Alena odfrkla, ale usmála se.
Víte, já tu chalupu chtěla prodat. První den tam. Říkala jsem si, proč by nám byla barabizna.
Já vím.
Ale ona ta chalupa Alena se odmlčela, hledala slova. Spravila všechno. Mezi mnou a tvojí mámou. Za dva měsíce zvládla, co já za tři roky nezvládla.
Petr na semaforu zpomalil a otočil se.
Mámka byla jen nešťastná. A teď už není.
Alena přikývla. Za oknem se rozsvěcovala městská světla, jejich byt čekal s fotkami ze svatby, a poprvé za tři roky jí domů šlo s lehkostí.
Budeme za ní jezdívat častěji řekla tiše.
A sama se divila tomu, že touhle odpovědí myslí každý slovo. Opravdu každý.
