Odcházím, abys konečně zjistila, co ztrácíš! Užíj si týden sama, vyj na měsíc bez chlapa v bytě, třeba pak konečně začneš oceňovat, co pro tebe dělám! Pavel teatrálně hodil balík ponožek do své sportovní tašky a málem přitom srazil z poličky moji oblíbenou vázu.
Mlčky jsem sledovala tohle jeho ochotnické představení, zády opřená o zárubeň. Ve mně to vřelo, směs křivdy a vzdáleného smíchu. Můj muž, třicetiletý klučina, stál uprostřed mé dávno přede svatbou koupené! jednopokojové garsonky v Praze a vyhrožoval mi svou nepřítomností. Asi opravdu věřil, že bez jeho vzácné company se zhroutí zdi bytu a já zvadnu jako chudák orchidej bez vody.
A všechno to začalo, jako vždy, nedělní návštěvou u Aleny Pavlovny, mé tchyně. Alena byla úkaz: dokázala lichotit tak, že člověk měl chuť skočit z Karlova mostu, a její rady měly tón vojenského rozkazu.
Pavel se vrátil od mámy nabíjený energií to bylo vidět: rty stažené, oči hloubaly po nejmenším smítku, nozdrami nasával vzduch jako detektor prachu.
Veroniko, proč už zase v koupelně visí ručníky jako duha? přirazil mezi dveřmi, ještě v botech. Máma říká, že to ruší proudění dobré energie v bytě.
Zhluboka jsem se nadechla.
Pavle, tvoje máma viděla proudění energie maximálně v nějaké eseji z devadesátých let. Ručníky jsou prostě tam, kde je to praktické na utření rukou, odpověděla jsem klidně při míchání guláše.
Pavel zamračeně přišel do kuchyně, šťourl se prstem v poklici na hrnci.
Zase zelenina na kousky? Máma tvrdí, že správná žena všechno rozmixuje do pyré, tak to je zdravější. Ty prostě nestíháš, viď?
Pavle, odložila jsem vařečku, tvoje máma už nemá skoro žádné zuby, protože místo do zubaře cpe všechny úspory do porcelánových slonů do vitríny. Ale ty je máš. Kousej.
Manžel začal rudnout.
Ty ty vůbec nevíš, co děláš! vypravil ze sebe. Máma je přece kandidátka věd v domácnosti!
Pavle, celou kariéru strávila jako vrátná na koleji a kandidátka jí říkají, protože si na to potrpí, usmála jsem se ledově.
Stál tam s otevřenou pusou a hledal, čím by na mě ještě zkusil. Ale byl v koncích. Pak jen mávnul rukou.
Tehdy mu v očích blesklo, že potrestá mě svým odchodem.
Dost! Už mě nebaví tvoje pražská namyšlenost! pronesl slavnostně a zapínal zip na tašce. Jedeme k mámě. Na týden. Třeba tě absence trochu poučí. A až se vrátím, čekám tu pořádek a omluvu. Nejlépe písemně.
Dveře se zabouchly. Nastalo ticho.
Bylo to prázdné, taky ale podezřele úlevné. Ale pocit hořkosti hřál. Šel mě potrestat tím, že já zůstanu v pohodlí a tichu. Génius.
Ale osud si na Pavla připravil překvapení ještě větší než všechny jeho výlevy.
Ráno v pondělí mě zavolal šéf.
Veroniko, hoří projekt v brněnské pobočce. Musíš letět zítra, tři měsíce. Diety dvojnásobné, plus odměna máš na novou škodovku. Zachraň nás, jiného nemám.
V jeho kanceláři mi doslova narostla křídla. Tři měsíce! Bez Pavla, bez hovorů s Alenou Pavlovnou, v Brně, kousek od řeky, a navíc s pěkným platem.
Beru to, vyhrkla jsem.
Po cestě z práce mi došlo, že byt bude tři měsíce prázdný. Nájemné v Praze je dnes drahé. Vtom mi zavolala kamarádka Helena.
Veru, průšvih! Sestřenice s mužem a třemi dětmi přijeli z Ostravy, mají ve svém bytě rekonstrukci nemají kde být, hotely drahé. Jsou hluční, ale zaplatí štědře a hned na celou dobu!
Bleskově mi v hlavě zaklapl ďábelský plán.
Heleno, ať nastoupí. Zítra. Klíče nechám u vrátné. Jen jedno: když by přišel nějaký chlap a chtěl něco řešit, rovnou ho vyhoďte.
Večer jsem sbalila všechno cenné do krabice, kterou jsem převezla k mámě, a byt připravila na pronájem. Pavel nebral telefon vychovával mě. No, tak jo.
Ráno jsem letěla do Brna. Do mého bytu se nastěhovala živelná rodina Hrubých: táta Karel, máma Žaneta, tři caparti a jejich obrovský, dobrácký, ale ukřičený retrívr Max.
Uplynul týden.
Pavel, jak jsem později zjistila, vydržel doma s mámou celých sedm dní. Ukázalo se, že Alena Pavlovna je snesitelná jen po telefonu. V běžném soužití vás její láska dusí jako šály v parném létě.
Pavlíku, necemlej, napomínala ho u snídaně.
Pavle, proč dvakrát splachuješ? Teče voda a čidlo naskakuje!
Chlapečku, nesedíš rovně, budeš křivý jak ten starý Franta od vedle!
Na konci týdne už Pavel sténal. Myslel si, že jsem se dostatečně vyplakala a že mám jasno, že je můj pán. Čas na vítězoslavný návrat.
Koupil tři uvadlé karafiáty a vyrazil domů.
Těšil se, jak mě překvapí, jeho klíč však nepasoval. Pavel se zamračil, zkusil zaklepat. Nic. Zazvonil.
Za dveřmi se ozval dupot, jakoby tam probíhalo stádo, a poté rozštěkal Max.
Kdo tam? zahřmělo za dveřmi hlubokým hlasem.
Pavel couvl.
Ehm já jsem Pavel. Manžel. Otevřete!
Dveře se rozletěly. V nich stál Karel chlap jako hora, v tílku, v ruce držel grilovací jehlu (zrovna rožnili na elektrickém grilu). Po jeho boku Max.
Manžel jaký? podivil se Karel. Veronika tu není. Byt jsme si pronajali, máme smlouvu, zaplaceno. Kdo jste vy?
Já já jsem pán domu! vykoktal Pavel. Tady jsme bydleli s ženou
Hele, chlape, Karel mu poplácal rameno jehlou a zanechal mastný flek. Veronika říkala: chlap je pryč, bydlí u mámy. Byt prázdný, tak my jsme si ho pronajali. Jeďte za maminkou. Susedko! Přines tatarku!
Dveře mu zavřeli před nosem.
Telefon mi zvonil asi za minutu. Seděla jsem v restauraci na břehu Svratky, pojídala krevety a pila veltlín.
Ano? ozvala jsem se líně.
Co to má být? ječel Pavel tak, že jsem dala mobil dál od ucha. Kdo jsou ti lidi v našem bytě?! Já se vrátil a místo domova mám cikánský tábor!
Pavle, nekřič, zarazila jsem ho ledově. Odstěhoval ses, tvůj nápad. Říkal jsi, že třeba navždy, prý abych se zamyslela. Zamyslela. Sama žít je nudné a drahé. Tak jsem našla nájemníky. Kontrakt na tři měsíce.
Tři měsíce?! málem vřískl.
Jsi přece u mámy, kde je všechno podle feng shui, obědy mixované, ručníky barevně. Užij si to. Já jsem v Brně. Vrátím se později.
Podám žádost o rozvod! Zavolám policii! stříkal vztekem.
Udělej to. Byt je můj, ve výpisu z katastru jsem jen já. Nájemní smlouva oficiálně, daně platím. Ty tu nejsi přihlášený. Jsi akorát host, který zneužil pohostinnosti.
Zavěsila jsem.
Za deset minut volala Alena Pavlovna. Vzala jsem jí to jen kvůli zážitku.
Veroniko! jejím hlasem by šlo sekat led. Ty jsi zahnala syna na ulici! Je to nehumánní! V občanském zákoníku stojí, že žena má muži zajistit domácí klid a teplé jídlo!
Paní Aleno, přerušila jsem ji a užívala si to, podívejte se na § 18, manželé mají rovnoprávnost. A v listu vlastnictví je moje jméno. Váš syn mě chtěl vychovávat svým odchodem? Experiment skončil. Student překonal učitele.
Ty ty materialistko! sípěla tchyně. Chlap má mít doma svoje místo! Ničíš rodinu! Přihlásím to na svaz odborářů!
Klidně i do sportky, zasmála jsem se. Jo, a ten tvůj Pavlík je přece poklad. Tak si ho nech, hlavně mu rozmixuj jídlo, ať si nezlomí zub.
Tchyně zachroptěla, zkusila snad i kletbu, ale zalkla se vlastní zlobou.
Zvuk, jakým zavěsila, připomněl mi dávné faxy, co žvýkaly papír.
Tři měsíce utekly jak voda. Vrátila jsem se klidná, s novým účesem, penězi a jistotou, že se nechci už nikdy vrátit ke starému životu.
Byt mě přivítal provoněný a zářivě uklizený Karel se Žanetou byli slušní. Dokonce opravili kapající kohoutek, ke kterému se Pavel nikdy neměl.
Za dvě hodiny dorazil Pavel. Vypadal žalostně pohublý, šedý, košile zmačkaná. Tři měsíce s milovanou maminkou z něj dělaly starce.
Verčo, začal, koukal k zemi, už toho nechme. Uvědomil jsem si to. Mamka je no, dost přeháněla. Začněme od začátku? Věci už si nesu
Udělala jsem mu zátaras kufrem.
Pavle, není co začínat. Chtěl jsi, abych si vážila chlapa v domácnosti? Naučila jsem se to. Karel zvládl opravit kohoutek za půl hodiny. Ty na to neměl rok.
Jsem tvůj muž! zakvílel. V jeho očích vykoukla hrůza malého dítěte, kterého právě vyhánějí z pískoviště.
Byl jsi muž, teď jsi jenom přítěž, odpověděla jsem klidně. Tvoje věci jsou u vrátné dole. Klíče odevzdej.
Ty mě vyhodíš?! zkusil ještě svůj starý tón. Budu chtít polovinu renovace!
Pavle, renovaci dělal táta, účty mám u sebe. Ty jsi jenom tapetoval svým brebentěním. Konec. Konec představení, diváci už odešli.
Zabouchla jsem dveře. Kliknutí zámku znělo jako startovní výstřel do mé nové, svobodné etapy.
Prý žije Pavel dodnes u mámy. Známe říkají, že Alena Pavlovna teď řídí i to, v kolik chodí spát a s kým mluví po telefonu. Pavel chodí shrbený, šourá nohama a pořád kouká do země asi čeká, kdy Alena najde další nastraženou minu jeho života.
