Zakřičela jsem z okna: “Mami, proč tak brzy vstáváš? Nachladíš se!” — Otočila se, zamávala lopatou na pozdrav: “Pro vás, lenochy, se snažím.” — A druhý den už maminka nebyla… Dodnes nemůžu projít kolem našeho dvora bez slz… Pokaždé, když uvidím tu cestičku, sevře mi srdce, jako by ho někdo stiskl dlaní. To já jsem pořídila tu fotografii druhého ledna… Prostě jsem jen šla kolem, zahlédla stopy ve sněhu — a zůstala stát. Vyfotila jsem je, aniž bych věděla proč. A teď je ta fotka tím jediným, co mi z těch dnů zbylo… Silvestra jsme slavili, jako vždycky, celá rodina pohromadě. Maminka byla už od rána na nohou. Probudila mě vůně smažených karbanátků a její hlas z kuchyně: “Holčičko, vstávej! Pomůžeš mi s těmi saláty? Tatínek vám zase všechno sní, než si všimneme!” Seběhla jsem dolů ještě v pyžamu a rozcuchaná. Mamka stála u plotny ve svém oblíbeném zástěře s broskvemi, kterou jsem jí kdysi darovala, když jsem byla ještě školák. Usmívala se, tváře měla rudé od tepla trouby. “Mami, nech mě vypít aspoň kafe,” stěžovala jsem si. “Kafe později! Nejdřív bramborový!” zasmála se a hodila mi mísu s pečenou zeleninou. “Krájej najemno, jak to mám ráda. Ne ty tvoje minulý kusánce jako pěst!” Krájely jsme a povídaly si o všem možném. Vyprávěla mi, jak slavili Silvestra v jejím dětství — bez cizokrajných salátů, jen se sleděm v kožichu a mandarinkami, které její táta přinesl z fabriky. Pak přišel táta se stromkem. Obrovským, skoro ke stropu. “Tak co ženy, přijímáte tu krasavici?” zvolal pyšně ode dveří. “Tatí, tys pokácel celý les?” zalapala jsem po dechu. Maminka jen pokrčila rameny: “Krásná je, ale kam ji dáme? Minule byla aspoň o něco menší.” Přesto pomáhala zdobit. Já se ségrou Lenkou věšely světýlka, a mamka vytáhla staré ozdoby — ty z mého dětství. Pamatuji, jak vzala skleněného andílka a šeptla: “Toho jsem ti koupila na tvoje první Vánoce. Vzpomínáš?” “Pamatuju, mami,” zalhala jsem. Doopravdy ne, ale kývla jsem. Byla tak šťastná, když jsem si vzpomněla na toho andílka… Brácha přijel až večer. S rachejtlemi, dárky, lahvemi. “Mami, letos jsem koupil pořádné šampaňské! Ne tu kyselinu jako minule.” “Jen abyste to zas nepřehnali, synku,” smála se mamka a objala ho. O půlnoci jsme šli na dvůr. Táta s bráchou vypalovali rachejtle, Lenka pištěla radostí, a mamka stála vedle mě, pevně mě objímala. “Koukej, holčičko, jaká je to krása,” šeptala mi. “Máme přece krásný život…” Objala jsem ji zpátky. “Máme ten nejlepší, mami.” Pili jsme šampaňské rovnou z láhve, smáli jsme se, když se rachejtle málem zabodla do sousedova kůlny. Mamka trochu přihřátá tancovala v kozačkách pod „Vánoce, Vánoce přicházejí“ a táta ji zvedl do náruče. Všichni jsme se smáli do slz. Na Nový rok jsme se celý den váleli. Mamka zase vařila — tentokrát pelmeně a sulc. “Mami, už toho nech! Jsme jako balónky!” sténala jsem. “Ale, dojíš to. Nový rok se slaví celý týden,” odvětila. Druhého ledna vstala zase brzy. Slyšela jsem bouchnutí dveří, nakoukla do okna — byla na dvoře s lopatou. Odhrnovala cestičku. V starém péřovém kabátu, šátek na hlavě. Dělala to pečlivě: od branky až ke schodům — úzká, rovná stezka. Hrnovala sníh ke stěně, jak měla ve zvyku. Zakřičela jsem z okna: “Mami, co tam děláš tak brzy? Nachladíš se!” Otočila se a zamávala lopatou: “Nebo budete chodit po závějích až do jara! Běž radši dát vařit vodu.” Usmála jsem se a šla do kuchyně. Vrátila se za půl hodiny, tváře červené, oči jí zářily. “Tak, teď je pořádek,” řekla a sedla si na kávu. “Povedlo se, viď?” “Povedlo, mami. Děkuju.” To byl poslední den, kdy jsem slyšela její hlas tak veselý. Třetího ledna ráno řekla potichu: “Holky, něco mě píchá na hrudi. Ne silně, ale je to nepříjemné.” Hned jsem se polekala: “Mami, zavoláme doktory?” “Prosím tě, holčičko. Jsem jen unavená. Tolik jsem se nachodila, vařila. Lehnu si, přejde to.” Lehla si na gauč, já s Lenkou seděly vedle ní. Táta zajel do lékárny. Ještě žertovala: “Tak na mě nekoukejte tak tragicky. Ještě vás všechny přežiju.” Pak ale najednou zbledla. Chytila se za hruď. “Ale… je mi zle… moc zle…” Volali jsme sanitku. Držela jsem ji za ruku a špitala: “Maminko, vydrž, už jedou, bude to dobré…” Podívala se na mě a zašeptala: “Holčičko… mám vás všechny tak ráda… Nechce se mi loučit.” Doktoři přijeli rychle, ale… už nic nezmohli. Silný infarkt. Všechno trvalo jen pár minut. Seděla jsem v chodbě na zemi a vyla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Včera ještě tancovala pod rachejtlemi, a dnes… Jen taktak jsem stála na nohou, vyšla jsem ven. Sníh už skoro nepřipadal. A uviděla jsem její stopy. Ty malé, upravené, rovné. Od branky ke dveřím a zpátky. Přesně tak, jak je vždycky nechávala. Stála jsem tam dlouhé minuty. A ptala se Boha: “Jak je možné, že ještě včera člověk chodil po zemi a nechával za sebou stopy, a dnes tu už není? Stopy jsou, člověk není!” Připadala mi nebo nepřipadala, že právě naposledy druhého ledna vyšla ven jen proto, aby nám nechala čistou cestičku. Abychom po ní mohli projít i bez ní. Nenechala jsem je zamést. A požádala všechny, ať to nikdo nedělá. Ať zůstanou, dokud je sám sníh nezahrne navždy. Bylo to poslední, co pro nás maminka udělala. Její péče o nás byla znát i tehdy, když už tu nebyla. Za týden napadl nový sníh. Tu fotku s posledními maminčinými stopami mám schovanou. A každé třetího ledna si ji znovu prohlížím, pak se zadívám na prázdnou cestu před domem. A bolí to, vědět a tušit: někde pod tím sněhem nechala svoje poslední stopy. Ty, po kterých za ní kráčím dál…

Hele, musím ti něco povyprávět. Pořád mám v živé paměti, jak jsem tehdy ráno zakřičela z okna: Mami, co tu děláš tak brzy? Vždyť úplně zmrzneš! Mamka se otočila, zamávala na mě lopatou a povídá: Pro vás, lenochy, to tady makám! A pak, sotva druhý den… už s námi nebyla.

Ani teď nedokážu jen tak projít kolem našeho dvora. Jakmile zahlédnu tu úzkou cestičku od branky ke vchodu, sevře se mi srdce tak, že mám pocit, jako by mi ho někdo stisknul v dlani. Právě druhého ledna jsem tam udělala tu fotku… Jen jsem šla kolem, zahlédla ty stopy ve sněhu a najednou jsem stála, fotila si je, aniž bych věděla proč. Dnes mám to jediné, co mi z těch dnů zbylo…

Silvestra jsme slavili zcela klasicky celá rodina doma. Mamka vstávala už třicátého prvního brzo ráno. Probudila mě vůně smažených karbanátků a její hlas: Aničko, vstávej! Potřebuju pomoct s bramborovým salátem, jinak nám zase táta všechny ingredience sní ještě než to zamícháme!

Sešla jsem dolů ještě v pyžamu, rozcuchaná jak strašidlo, a máma stála u sporáku ve svém nejoblíbenějším zástěře s broskvemi, tu jsem jí přece koupila ještě jako školačka. Smála se, tváře měla červené od plotny. Mami, nechej mě aspoň vypít kafe, zakňourala jsem.

Kafe až potom! Nejdřív bramborák a salát! smála se a podala mi mísu s vařenou zeleninou. Krájej na co nejmenší, ne jak minule kostky velikosti pěstí, pff.

Krájely jsme a u toho drbaly o všem možném. Povídala mi, jak slavily Nový rok za jejího dětství žádné cizokrajné saláty, jen bábin slavný sledě pod dečkou a mandarinky, co přinesl děda domů bůhvíodkud. Pak přišel táta s obrovským smrkem skoro až ke stropu.

No ženy, koukejte, jakou krásku jsem vám přitáhl! volal hrdě ode dveří. Tati, ty jsi pokácel celý les? smála jsem se.

Máma kroutila hlavou: Krásné, to jo, ale kam ji zas dáme? Naštěstí jsme loni měli menší, tohle je hotové monstrum!

Stejně nám ale pomáhala strojit stromeček. Ségra Kačenka rozmotávala světýlka, vytahovaly jsme staré ozdoby. A mamka vzala do ruky toho skleněného andílka a potichu mi řekla: Tohleho jsem ti koupila na tvé první Vánoce. Pamatuješ? Jasně že pamatuju, mami, zalhala jsem, kývla, jen aby měla radost. Ona pak úplně zářila.

Brácha přijel až navečer, tradičně s velkým haló samé tašky, dárky, nějaké to pití. Mami, letos mám fakt výborné šampaňské! Ne jak ta kyselá břečka minule. No hlavně abyste to nepřepískli, synku, smála se, objala ho a pokračovala v práci.

O půlnoci jsme šli ven na dvůr. Táta s bráchou vypouštěli rachejtle, Kačka výskala a mamka mě objímala kolem ramen: Podívej, Aničko, jaká to nádhera. Život je krásný, viď. Stiskla jsem ji: S tebou je ten nejlepší, mami.

Pili jsme šampíčko z jedné lahve, smáli se a zapomněli na všechno ostatní, když rachejtle málem trefila sousedův kurník. Mamka pak, trochu v náladě, v pěkných modrých bačkorách tancovala na Půjdem spolu do Betléma a táta ji zvedl do náruče smáli jsme se do slz.

Na Nový rok jsme akorát polehávali, mamka vařila tentokrát knedlíčkovou polévku a tlačenku. Mami, vždyť jsme jak balónky! naříkala jsem. Neboj, všechno sníte. Nový rok se má slavit celý týden! mávla rukou.

Druhého ledna byla zase vzhůru brzoučko. Slyším prásknout dveře, podívám se z okna a ona už s lopatou rýpe sníh před vchodem v tom svém starém šedém péřáku, šátek na hlavě, přesně tak, jak to měla ráda. Od branky ke dveřím vyšlapaná úzká cestička, sníh přeházený k okapům. Křikla jsem: Mami, co tam děláš tak brzy? Mrzneš!

Obrátila se, zamávala: Jinak zas po kolena navátí, bačkory plné sněhu až do jara! Dej vodu na čaj!

Jen jsem se usmála a šla pustit konvici. Za půl hodiny přišla, tváře ještě červenější, lesk v očích. Hotovo, teď je to jak má být! sedla si, nalila kávu. Pěkně jsem to smetla, viď? Pěkně, mami. Děkuju.

To bylo naposledy, co jsem slyšela její radostný hlas.

Třetího ledna ráno řekla potichu: Holky, něco mě píchá na hrudi. Není to moc, jen takový tlak… Hned mě zamrazilo. Mami, zavolám sanitku, jo? Ale prosím tě, Aničko, jen unavená jsem, tolik jsem běhala, smažila, uklízela, přejde to.

Lehla si na gauč, s Kačkou jsme seděly vedle ní. Táta vyrazil do lékárny. Mamka ještě vtipkovala: Nedělejte ze mě umírající babku! Já ještě všechny přežiju. A pak… najednou zbledla, chytila se za hruď a šeptala: Je mi nějak zle… Hrozně zle…

Okamžitě jsme zavolaly záchranku. Držela jsem ji za ruku a šeptala: Maminko, vydrž prosím, doktorka už jede, bude to dobré… Jen se na mě zadívala a téměř neslyšně řekla: Aničko vás všechny tolik miluju Nechci pryč. Doktoři přijeli rychle ale bylo pozdě. Silný infarkt, trvalo to jen minuty.

Seděla jsem v předsíni na zemi a brečela. Ještě včera tancovala, smála se… a dneska tohle. Nohy mě sotva nesly, šla jsem ven. Sníh skoro nepadal. Zůstaly po ní ty stopy drobné, rovné a pravidelné, přesně takové, jaké vždy vyšlapávala. Stála jsem tam, dívala se strašně dlouho a v hlavě mi běželo: Jak je možné, že včera tu chodila, zanechávala stopy, a teď není? Pořád tu jsou ty její stopy, ale ona už ne…

Přišlo mi, jako by právě druhého ledna prošla tou cestičkou naposled pro nás, abychom mohli jít po ní dál i bez její přítomnosti. Nechala jsem stopy ležet, nechtěla jsem, aby je někdo zametal. Všem jsem to zakázala. Nechť zůstanou, dokud je sám sníh nezakryje navždy.

To poslední, co pro nás mamka udělala. Její péče prosvítala i tehdá, když už tu nebyla. Za pár dní napadlo spoustu čerstvého sněhu.

Mám pořád tu fotku posledních maminčiných stop. Každoročně, třetího ledna, si ji znovu prohlížím a dívám se z okna na prázdnou cestičku ke dveřím. A tak moc, až to bolí, vím a cítím tam pod tím sněhem, pod těmi vrstvami bílé, zůstaly nadosmrti poslední kroky mé mamky. Stále po nich v duchu jdu…