Modrý punčocháč
Alenko, prosím tě, zaskočíš za mě zítra na službu? Má tchyně má narozeniny, musím jí popřát.
Vždyť jste jí nedávno slavili svátek, ne? zvedla Alena oči od krabice s kartotékou.
Ale Alenko! Proč rejpeš? To byly svátky, teď jsou narozeniny! No, potřebuju to, chápeš? A tobě to snad vadí? Nemáš děti ani závazky! Sama, jak prst! Teda… Promiň! Nechtěla jsem…
Irena si práskla dlaní po rtech, ale už bylo pozdě. Alena kývla na rozloučenou, otočila se a vyšla z čítárny.
To jsem teda přeťápla… pokrčila rameny Irena a postranním pohledem mrkla na Libu.
S tou by si člověk netroufl žertovat. Libuše nebylo radno vodit za nos. Už by ti něco řekla! Knihovnice, neknihovnice, Libuše byla přesvědčená, že kulturní člověk se musí umět postavit za sebe. Alena byla vždycky z jejích názorů vyděšená, Irena se smála až k slzám.
Podívej se, Aleno! To ti je důkaz, že ne všechny knihovnice jsou modré punčochy jako ty! Koukej na mě nebo na Libu! Tak se má žít! A ty? Nepatrně přebíháš mezi knihovnou a bytem. Šátečky, kočičky… Starý panna! Promiň, že jsem upřímná, ale kdo tě má nasměrovat? Proč jsi taková? A přitom jsi pěkná ženská! Krev a mlíko! Ale tváříš se, jak kdybys měla do pláče… Co říkáš, Libuško?
Libuše obvykle sykla a rázně ukončovala takové řeči.
Přestaň! Proč nás pořád bereš za vzor? Ty máš romány jak malý dítě kartiček! A co z toho? Žiješ teď s Vaškem. Ten tě zmlátí, když ho to popadne, nebo se courá bůhví kde. A ty, ta krásná, chceš radit o životě!
Ale aspoň mám manžela! A děti! A Alena? Zase nějakou kočku doma? Ještě jí ty kočky z domu vyženou. Bude bydlet v knihovně! Ale proč si aspoň jedno dítě nepořídíš? Samostatně rodiče ti něco nechali, nejsi bez prostředků. Sama bys to zvládla. Nebyla bys sama…
Po něčem takovém už Libuše neudržela nervy a Irena utíkala s výmluvou, že má něco nutného. Alena chodila do nejvzdálenějšího kouta čítárny, aby se mohla v klidu vyplakat.
Za co vlastně? Za co má takový úděl? Může za to? Vždyť rodiče jí onemocněli brzy, první táta, pak máma. Téměř patnáct let péče, mytí, otáčení, léků a prostěradel… Jakýpak osobní život? Kdo by tohle chtěl? A nebyl ani kdo by chtěl… Alena se podívala do zrcadla a věděla není misska. Ale ani ošklivka. Prostě průměr. Šedé oči, pravidelné rysy, hustý cop, který nedávno po smrti maminky ostříhala na krátko. Pohodlně.
Jinak byla obyčejná. Průměrná žena, bez zlozvyků a bez perspektivy.
Ale ona ani nechtěla víc. Když pozorovala příběhy kolem, svírala ji hrůza z toho, co zažívají ženské u kamarádek.
Třeba ta Irena ano, je vdaná, ale za jakou cenu? Každý v Novém Městě na Moravě věděl, že její muž má druhou rodinu. Ztřeštěné vášně mezi Irenou a jejím Vaškem byly pro smích. Rozchody, usmiřování, věčné hádky a všechno na odiv sousedům. Irena říkala: ať všichni vědí pravdu, a ne aby klepali za rohem. Neviděla důvod se stydět. Je manželka a na tom trvá.
Alena by to nechtěla. Proč plýtvat roky na takový vztah? Kde je trochu respektu k sobě? Kde hrdost? Jenže… Knižní ideály, které tolik milovala, neměly s realitou nic společného a ona to věděla. Hrdá může být ten, kdo má dvě vily, bohatého strýce nebo aspoň vyšší plat, ne knihovnice se dvěma dětmi a nemocnou mámou. Tady si hrdost odpustíš. Proto Irenu nesoudila, jako ostatní, ale snažila se pochopit, i když jí to málokdy šlo.
Chtěla-li Irena poučovat o šťastném životě, Alena mávla rukou, hlavní věc byla, že když šlo do tuhého, byla Irena vždycky ochotná pomoci. Uměla píchat injekce a nasadit kapačku, takže když si Alena nevěděla rady s matkou, přišla Irena a bez keců to zařídila. A chodila pak pravidelně ukazovat zdravotnímu stavu, vždy zadarmo.
Chceš mi urazit? usmála se Irena, když jí Alena nabízela stokorunovou bankovku a dávala další injekci. Nech si peníze! Jak to myslíš? Aleno, jsi podivná! To je tak těžké? Dobře, že jsme sousedky. Klepneš dveřmi, sejdu dolů a je to. A ty se urážíš! Nestydíš se?
Aleně bylo trapně až k pláči. Prosila o odpuštění a snažila se aspoň oplácet, jak mohla. Děti i Irenu zásobila šálami, čepicemi a rukavicemi s českými motivy, na kterých dřela celé měsíce. Irenina dcera nosila vánoční rukavice od Aleny jen do školy při svátcích bála se, že je ztratí.
Takové krásné! Co kdybych je někde zapomněla?
Irena pak jednou při pletení napadlo: ať si Alena založí eshop. Prý to půjde na dračku.
Rukama by ti to trhali! S takovou krásou!
Alena chvíli zvažovala, ale rychle to odmítla.
To bych nestihla plést, já mám všechno kusově.
Zapoj naši partu babek pod balkónem. Aspoň se zabaví, přivydělají k důchodu a pomůžeš jim i sobě.
Nečekaně to opravdu šlo. Irena asi měla obchodního ducha vyčerpaného z nekončícího boje o vztah, ale skrytého tam byl. Eshop se rozjel, objednávky chodily. Ne moc, ale Aleně se aspoň ulevilo, i babičky byly spokojené. Večer seděly s pletacími jehlicemi na lavičce, povídaly o vzorech a Alena se s Irenou radila nad novými modely.
Podívej, to je podle poslední módní přehlídky. Teta Marie takové háčkované ubrousky taky dělala, vzor je stejný! Když ho trochu upravíš, bude to parádní sukně. Sama bych ji nosila.
Alena se pustila do práce, za pár týdnů už Irena v nové sukni vycházela a na stránkách eshopu byla nová položka.
Samozřejmě, že z toho nebyly závratné peníze, ale něco se hýbalo a Alena si poprvé připadala skoro jako podnikatelka. Tak asi není úplně k ničemu!
Libuše se jim smála, ale občas přidala radu nebo dílo krajky dělané jehlou ji učila babička. Byly drahým zbožím eshopu. Irena nikdy neremcala, když Libuše seděla v čítárně se šitím, úlevila si od knih a věnovala se kraječkám kromě mateřství šlo pro Libu o důležité přivýdělky.
Libuše také neměla s muži štěstí, její muž zmizel po narození dvojčat, vždycky hledal sebe, ale doma nikdy nenašel. Malování a hledání obdivovatelů ho bavilo víc. Libuše měla jen dceru, která mu často říkala pane Pavle místo tati.
Mami, přijel ten pán Pavel…
Muž zuřil, když to slyšel.
Takhle mě před malou zesměšňuješ! Ona by měla chápat, co pro ni dělám!
Libuše dřív mlčela, v duchu slova maminky, že lepší než táta není nikdo. Pak svůj názor změnila a začala odporovat.
A cos pro ni udělal?
Tak či tak, po narození dvojčat Pavel na Libuši zapomněl úplně. Libuše se nedělala iluze a žila jak musela práce, rodiče v moravské vesnici, kteří jí pomáhali zahradou i zvířaty. Děti měla šikovné, na ně byla pyšná a když to Alena viděla, v duchu si říkala, že kdyby měla jistotu, že by její děti byly také tak fajn, Irenina rada by ji možná lákala.
Ale mít dítě pro sebe, na to neměla odvahu. Byla strachy bez sebe, co by bylo, kdyby něco stalo jí. Přátelé mají své starosti, rodina není, jak by dítě dopadlo? Dětský domov? Jen kvůli tomu, že máma byla sama a toužila nebýt opuštěná? To raději kočky a šály, říkala si.
Alena nemohla tušit, že celá babišská rada v čele s Irenou pro ni už dlouho hledá ženicha. Kandidátů v malém městě nebylo dost, proto ženská rady mlčela a jen Irena občas pronesla nějakou poznámku, pak si to dlouho vyčítala.
Kandidát se našel úplnou náhodou. Ani Irena, ani sbor babek, ani Alena sama by to nečekaly.
Alena po další rozhovoru s Irenou, kde byla poprosena o záskok, nakonec souhlasí. Rozhodne se práci odmakat už večer, aby druhý den měla klid a mohla dát na stránky nové produkty třeba sněhobílé krajkové šaty, které navrhla a ušila Libuše.
Svatební… Krása neskutečná, Libuško! Ty máš zlaté ruce!
To řekni klukům! Včera šli šaty dokořenit nůžkami a střihli tak nenápadně, že jsem na to přišla až pozdě v noci, když jsem šla motiv předělávat.
Alena celý večer dumala, jak popsat takový šperk. Jak šla večer domů, nevnímala nic než slova, která si skládala v hlavě.
Když stoupala po schodech, něco ji zastavilo. Najednou slyšela tiché volání…
Pomoc…
Zavolání bylo sotva patrné. V domě byl ruch, někdo slavil, jinde se hádali, sousedovic kluci běželi po schodech. Alena si nebyla jistá, jestli se nepletla.
Pomoc…
Teď už pochyb nebylo. Někdo opravdu potřeboval pomoc.
Dům byl starý, většina obyvatel už dávno v penzi, někteří bez příbuzných. Ty si Alena pamatovala skoro všechny jedni patřili k jejím pletařským babkám, druzí jí občas popřáli hodně zdraví nebo děti.
Zde patřila i paní Zina, bývalá přítelkyně její matky, matematička na důchodu. Jediná, kdo jí na dotazy odpovídal po pravdě:
Zdraví? Ale kdepak, děvče, to už mě přešlo, jsem ráda, že žiju. Radši mi pověz, co je u tebe nového?
S paní Zinou se Alena svěřovala víc než s kýmkoliv jiným a získávala výborné rady.
Alenko, žij jak chceš ty. Neposlouchej ostatní. Každý má svůj osud. Kdo říká, že se musí žít jako většina? Nesmysl! Představ si, že by sis oblékla něčí šaty byly by ti pohodlné? Asi ne, že? Tak proč tě mají ostatní cpát do svých šablon? Vdáš se, protože se to má ku komu a proč? Porodíš, protože se to tak dělá ale budeš šťastná? Podle mých zkušeností nebudeš! Viděla jsem mnoho dětí, které měly vše jak se má, ale lásky nikde… a vždy to dopadlo stejně špatně.
Tyhle rozhovory Alenu uklidňovaly. Nebyla až tak divná. I Zina měla podobný názor.
Sama paní Zina byla vdaná skoro padesát let. Dětí s manželem neměla, žila svými žáky, kteří na ni dodnes vzpomínali.
To jsou moji, říkám jim svěřenci, smála se Zina.
Manžela pochovala před pár lety, to byla Alena v největší obavě, aby jí sousedka nepropadla depresi. Přinesla jí malé kotě.
Je taky sám, co říkáte, paní Zino?
Kotě Zina přijala a Alena byla přesvědčená, že ten chlupatec pomáhá Zině přežít. Kocourek Boris vyžadoval čerstvou rybku každé ráno, a tím držel paničku v pohybu i náladě.
Tak tam žily kočka a paní, spokojení, že nejsou sami. Paní Zina si na pomoc zvyklá moc nebyla, většinu obstarávala sama.
Ale teď, to slabé pomoc vycházelo právě od ní.
Alena neváhala. Přeskočila několik schodů, běžela za paní Marií, předsedkyní společenství.
Paní Marie! Rychle! Je zle!
Paní Marie dlouho se vchody a klíči zabývala. Když hasiči ani po hodině nepřijeli, odmávla všechny formality.
Ať mně klidně zavřou, starých bab tu mají dost! zvolala.
Klíče od bytu paní Ziny měla už dávno pro případ nouze.
Dveře otevřely a Alena s dalšími, co se seběhli, s hrůzou zjistily: paní Zina leží v koupelně, zraněná, bezmocná. Jak dlouho tam byla, nevěděla. Když nabrala vědomí, slabá a paralyzovaná, jediná naděje byla křičet a doufat, že ji někdo zaslechne.
Jediná, kdo zaslechla, byla Alena…
Udělala vše, aby paní Zinu zachránila. Pak si řekla, že člověk nemá žít sám na své trápení. Zvlášť, když všechno už nestačí.
V nemocnici ležela Zina půl roku, s komplikacemi. Alena ji navštěvovala, po návratu domů o ni pečovala a nakonec ji vzala k sobě. Starost jí nedělala, zkušeností měla víc než dost. Irena s obřími ústy, ale zlatým srdcem, běhala s injekcemi a domluvila si s lékařem režim léčby.
Postavíme vás zpátky na nohy! Nemáte nárok být nemocná!
Zina nejprve protestovala, ale nakonec se poddala. Uvědomila si, že Alena ji neobětuje z povinnosti, ale proto, že je jí to přirozené.
Tebe, Alenko, by měli andělé chránit! Kdyby aspoň někdy makali pro ty, co si to zaslouží! Možná jsi taky jeden z nich? Vůbec bych se nedivila.
Zina se pomalu zlepšovala, Alena byla ráda: nemusela chodit do prázdného domu. Každý večer si vyslechla Zininu zprávu, roztrhala hádku koček a zasmála se Borisovým výtržnostem. Boris měl pocit, že Nadiny kočky potřebují vedení. Dvě chlupaté slečny, které Alena našla na ulici, s tím však nesouhlasily, takže celým bytem se místy válí huňatá koule. Boris pak uraženě naříká, že svět není spravedlivý.
Nevztekej se, Borisi. Časy harémů jsou pryč.
Boris nakonec přestal naříkat a šel si lehnout vedle paničky s jistotou, že tady ho nikdo zlobit nebude.
Alenův život, doteď monotónní, se náhle pořádně roztočil a během chvíle si Alena uvědomila, že všechno, co si plánovala na příští roky, už neplatí.
Začalo to, když večer někdo zazvonil.
Ireno, ty? podivila se Alena, vypnula film, který sledovala se Zinou, a šla otevřít.
Na prahu stál muž. Alena si ho dlouho prohlížela, nevědouce, co v jejím malém bytě dělá cizí, trochu podivný pán.
Byl vousatý, zamračený, v kožené vestě a džínech přesně typ, jaké člověk v Novém Městě nepotkává.
Koho hledáte?
Dobrý večer. Bydlí tu teď paní Zina?
A co potřebujete?
Chci ji navštívit.
Alena váhala, zda ho pustí, když se z místnosti vyřítila černá šelma a Boris už vyskakoval muži k nohám.
Hele, Boris! No nazdar!
Chlap se tváří rozjasnil a Alena pustila do bytu návštěvníka s úsměvem.
Vstupte.
Zina hned vesele zavýskla.
Sergi! Ty můj drahý! Copak tě vítr přivál?
Jedu za kamarády k Dyji. Máme sraz motorkářů. Chtěl jsem vás pozdravit dlouho jsme si nevolali.
Promiň, zlatíčko! Nebyl čas. Seznam se, tohle je Alenka můj anděl strážný. Nejlepší z žen! Nevymýšlím si.
A hle Sergey najednou nasadil červený nos, sklopil oči.
Rád vás poznávám…
Zina, která svého bývalého žáka znala lépe než doktoři, okamžitě pochopila, a hned začala žádat Seryho o drobné úkoly, jen aby si s Alenou mohli popovídat.
Sergej odjel až za dva dny. Ale za pár týdnů se vrátil a Alena byla najednou nevěsta.
Sergeji, my se neznáme dlouho… Je to rozumné? ptala se, nevěřící svému osudu.
A co je komu po tom, Alenko? Dáváme někomu účet? Jsme dospělí.
Irena i Libuše, jimž Alena svěří novinu, jen zalapaly po dechu, ale tentokrát mlčely.
Alenko, ani se nezeptám miluješ ho? V našem věku, kdo ví. Ale je fajn člověk?
V jakém věku, prosím? usměje se Alena a Irena zmlkne, hledíc na proměnu kamarádky.
Odkud se to bere? Včera byla šedá myš, dnes královna! Tak působí láska.
Zase jsem plácla něco hloupého, odpusť! Hlavně buď šťastná. A Libu, svatební šaty už raději stáhni z prodeje!
Už jsem to udělala mrkne Libuše. O šaty vůbec nestrachuj.
Takovou svatbu u nich město nezažilo. Kolona motorek, Alena v krajkových šatech, lidé postávali a ptali se jeden druhého.
Ke komu to?
Ale, naše knihovnice, Alenka, se vdává.
No prosím! Tak to jí dej Pánbůh štěstí! Je to dobrá žena. A její muž? Co to je za chlapa?
Asi v pořádku, vypadá solidně
A po třech letech Sergej podrží Zině paži, ona ho odstrčí, vystoupí z auta sama:
Já to zvládnu! Jdi čekat syna, Sergeji!
Alena si upraví nové šaty, srovná účes a poručí fotografovi:
Všechny! Ať je tam každý!
A fotograf bude muset hodně kouzlit, aby do objektivu dostal všechny, koho Alena chce vidět na první fotografii svého syna Irenu s rodinou, Libuši s dětmi, celý babinec s Marií v čele.
Jak jinak? Dobrých lidí nikdy není dost.
