Závěť po manželovi
Vysoká, rázná žena s pořádně silným hlasem vyšla z kupé a jedním pohledem uvedla vagón do klidu. Všichni ti hluční pasažéři a dokonce i ti největší chlapíci zmlkli okamžitě jako na povel.
Blond copánky jí obtáčely kolem hlavy, živé modré oči zářily mezi tvářemi, které zdobil výrazný ruměnec. Otočila se směrem k toaletám právě ve chvíli, kdy z nich vybíhal malý, drobný muž s bílými vlásky jak chmýří a s bezelstným, téměř dětským obličejem.
Ivánku! Už jsem tě tu ztratila! Poslouchám ten rámus, průvodčí má strach přijít. To tě takhle klidně někdo urazí! Tak mě to jen napadlo, vyhrkla žena.
Ale Věrunko! Já bych jim dal! A proč jsi vyšla ven, Věrko? Vždyť jsi dáma! usmál se nesměle muž a rychle se schoval zpátky do kupé.
Žena letmo přelétla pohledem mě i pár dalších znuděných pasažérů. Nebylo vidět, že by někdo znamenal pro ni nebo pro Ivánka hrozbu, a také zmizela do útrob vlaku.
Později jsem je potkala ve vagonu jídelním.
Bylo obsazeno, tak jsem si přisedla k ní. Po jejím muži ani stopy. Po chvíli, když sklidila talíř s masem a bramborami, řekla znělým hlasem:
Jmenuju se Věra Andreevna. Ale říkej mi prostě Věra.
Jste tu sama? Přijde manžel později?
Odpočívá. Nepřijde. Omotala jsem mu krk šálou, nalila brusinkový kompot. Představte si, jedeme na cestu a on zrovna musí onemocnět! Vyběhl ven vyklepat koberec, a to jen ve svetru. To už jsem nestihla uhlídat! povzdechla si.
Vy ho máte asi moc ráda, že? To jste vy přišla omrknout, jestli tu nejsou výtržníci. Ochraňujete spíš vy jeho, než on vás. A teď o něm mluvíte tak něžně! zasnila jsem se.
Ale kdepak. Ivánek mi spadl do klína skrz závěť. Není můj muž, jen spolu žijeme. Ještě pořád truchlí. Jeho první žena odešla nedávno do nebe… Byla to svatá ženská. Tak hodná! povzdechla Věra.
Cože? Závěť? popadla jsem dech.
A Věra mi začala vyprávět.
Ten Ivánek kdysi žil s Lídou. Znali se už od školy, chodili spolu na vysokou, pak se vzali.
Byl to hlava k pohledání, na všechno našel řešení, firmy ho vyhledávaly a žili si dobře. Jenže v obyčejném životě byl bezradný v obchodě klidně zapomněl peníze nazpět, přecházel silnici na špatných místech, nevěděl, kde co koupit, prostě bloumal světem. Věnoval by poslední korunu i cizímu.
Přátelé se divili: On žije úplně v jiném světě, jako by se na Zem dostal omylem. Proč to jemu tak sype, a my makáme a nic!
Lída nelitovala svého života. Síly a praktičnosti měla na rozdávání pro dva. Ráno mu vždycky oblékla kabát, zkontrolovala, má-li rukavice, uvažovala šálu, později koupila auto a vodila ho sama. Jednou se v taxíku zapomněl a nahlásil špatnou adresu. Prostě se doplňovali.
Jenže když Lída na týden skončila v nemocnici a vrátila se, nestačila se divit. Ivánek celých sedm dní jedl suché těstoviny a pil studenou vodu. Ani varnou konvici nepustil. Co ona navařila a zamrazila, leželo dál netknuté.
Bez tebe to nemá cenu. Ani hlad nemám, usmál se na ni Ivánek.
Stejně naivní a roztržitý byl jejich syn Ondřej. Chytrý, ale v oblacích. Manželku si taky našel nenápadnou, tichou Olgu z vesnice. Doma všemu kralovala Lída, chystala se všechny nést na zádech dál, hlavně teď, když se jí narodil vnouček Lukášek. Ale přišla nemoc.
Dům potemněl. Ivánek byl bezradný. Všechno by zaplatil, vedl ji k nejlepším doktorům, ale tentokrát to nestačilo.
A Lídě trhalo srdce, co bude s nimi, bez ní jsou ztraceni! A modlila se ne pro sebe, ale za muže, syna i vnuka. A přes doktora do jejich života vstoupila Věra. Pracovala jako pečovatelka, a patřila do doktorovy širší rodiny.
Poprvé, když Věra vstoupila dovnitř, přivítal ji téměř průsvitný muž s noblesním vystupováním, šeptal tak potichu, že ho skoro neslyšela. Bylo všude šero, nánosy prádla, špinavého nádobí, ačkoli měli i myčku, ve vzduchu viselo zoufalství.
Na lůžku ležela nemocná, vyhublá Lída s obrovskýma očima. Slabě se usmála. Věra si vyhrnula rukávy a dala se do práce.
Do večera to doma vonělo masovými karbanátky, koláči a pečeným kuřetem, vše bylo uklizené a vyvětrané. Lída spala v čistém povlečení, Ivánek chtěl po svém už zmizet ven v letní bundě, když ho Věra zarazila mohutným hlasem:
Moment! Kam to chcete v tom chladu v takhle slabém oblečení? To byste nám ještě padl! Lída vás potřebuje zdravého. Na, vezměte si tuhle teplejší bundu, na šálu omotám, uši schovat do čepice a můžete jít. A zpět rovnou domů!
Lídě tekly slzy do polštáře. Dům byl najednou plný života.
Přišlo rozhodnutí. Lída té noci požádala Věru nenápadně, opatrně. Věra žila s maminkou a rodinou sestry ve dvoupokojáku někde v Holešovicích, peněz na nové bydlení nebylo, pronájem drahý, rodina velká, sama už 45 let, neprovdána. Románků pár, svatba žádná. Ale nesmutnila, zvykla si.
A Lída jí řekla:
Věro, postarej se o něj, až odejdu. Zanechávám ti ho. On je hrozně důvěřivý, pořád nachlazený… Aspoň na začátku, prosím tě dohlížej na něj. Kdybych mohla, klidně bych tě prosila na kolenou!
Věra to slíbila.
Když Lída krátce nato zemřela, chtěla Věra couvnout. Co když si pomyslí, že šla za bytem? Ani jí nebyl sympatický, ani ona jemu. Co to je za člověka? Jak beruška.
Ale slib je slib. Šla tedy navštívit Ivánka. Nikdo neotevřel. Dveře byly odemčené. Na zemi v bývalém Lídině pokoji dřepěl Ivánek s tváří zabořenou v ženin župan a tiše naříkal. Celý se třásl.
Věra si k němu sedla. Když ji zahlédl, chytil ji za ruku a ještě víc se rozplakal.
No jo, mají pravdu, v těžkých chvílích tu je k zbláznění. Dáme si čaj. Asi tě čekám, abys kousek vydržel, broukla a začala v kuchyni šustit.
V domě to znovu ožilo. Iván čekal, až přijde, a když se rozhodla nastěhovat, neměla už důvod odejít. Její rodina to jen přivítala doma bylo najednou víc prostoru. Dospělého člověka, spíš dítě, si tak vlastně vzala. Ale bystrého, šikovného. Peníze nikdy nebyly problém. Donutil ji skončit s prací, a když sousedi drbali, rázně je umlčela:
Lidé zachraňují zvířata z ulice. I člověk může být v nouzi, bezradný a ztracený jak želva na zádech. Pomůžu, jak to půjde. Dobrý je to člověk, Ivánek. Laskavý. Potřebujeme jeden druhého!
Teď jedeme ke svému synovi, poprosil mě, abych pomohla s péčí o vnoučka. A to ráda zvládnu sto dětí, kdyby bylo třeba!
Vtom se otevřely dveře jídelního vozu. V dlouhé šále, objímající kytici lučních květin, se přichvátal její Ivánek.
Proč jsi vstával! Ještě jsi slabý! Sotva tě na chvíli nechám samotného, už tu pobíháš. Jsi celý zpocený, budeš se muset převléct! a Věra už balila jejich věci.
Ivánek jí špital:
Verunko! Tyhle květiny jsem koupil od babiček na nádraží. Líbí se ti?
Věra se celá ještě víc začervenala a položila mu ruku na rameno.
Z vlaku vystoupili dřív než ostatní. Věra nesla obrovský kufr, Ivánek menší tašku, držela ho za límec, aby se v proudu lidí neztratil. Usmívali se oba dva, rozesmátí jako dvě sluníčka. Bylo jasné, že jí opravdu bude tím druhým, možná šťastnějším mužem.
