„To snad není možné! Ani se nezeptala, ani se neporadila! Jak ji to vůbec mohlo napadnout: přijít do cizího bytu a rozkazovat si tam jako doma! Žádná úcta! Bože, za co mě tohle potkalo? Celý život jsem se s ní piplala, a takhle mi děkuje! Vůbec mě nebere jako člověka! – Nina si setřela slzy – Ještě jí ani můj život nevyhovuje! Ať se radši podívá na svůj! Sedí si v té své garsonce a myslí si, že chytila štěstí za pačesy. Žádný pořádný chlap, žádná normální práce, jen nějaká ta práce z domova. Z čeho vůbec žije? A ještě mě jde učit rozumu! Já už dávno zapomněla to, nad čím ona teprve začíná přemýšlet!“ Touhle myšlenkou Nina vyskočila z křesla. Šla do kuchyně, dala vařit vodu a postavila se k oknu. Když se dívala na zářící, slavnostní Prahu, znovu se rozplakala: „Všichni lidi chystají Vánoce a Silvestr, jen já budu zase sama jako kůl v plotě…“ Voda už bublala, ale Nina si toho ani nevšimla, ponořená do vzpomínek na dětství, kdy jí bylo dvacet a maminka ve čtyřiceti pěti porodila druhé dítě. Ninu tehdy překvapilo: proč si na stará kolena přidělávat starosti? Maminka jen řekla: „Nechci, abys zůstala na světě sama, je prima mít sestru. Jednou to pochopíš.“ „Vždyť to chápu i teď,“ pokrčila Nina rameny, „ale počítej s tím, že já se o ni moc starat nebudu, mám svůj život.“ „Své už teď úplně nemáš,“ usmála se mamka. Slova byla prorocká – když malé byly tři, maminka odešla… Táta už dřív. A tak se Nina stala Natálce vlastně mámou – a ta ji do deseti let i tak oslovovala. Nina zůstala svobodná – ne kvůli sestřičce, ale prostě ji nepotkala žádná láska, která by za to stála. Stejně nebyl čas ani chuť někde vysedávat – dům, práce, sestra… Po smrti rodičů Nina rázem dospěla a celý svůj život obětovala sestře: vychovala ji, vystudovala ji. Dnes je Natálka dospělá, bydlí sama a chystá se vdávat. Často za Ninou chodí – jsou si velmi blízké, i když věkově i povahově jsou úplně jiné. Nina je spořivá a v jejím bytě je skladiště starých věcí, které by už jiní dávno vyhodili. Po kuchyni se válejí zdeformované hrnce, oprýskané hrníčky… Prostě – kdyby se to „náhodou“ hodilo. Tapety v předsíni pamatují první republiku. Oproti tomu Natálka je veselá, moderní, nic zbytečného doma nedrží. Zavedla si pravidlo: „Co rok nepotřebuješ, musí pryč.“ Byt má světlý, prostorný, bez krámů, dýchá se tam lehce. Kolikrát už Nině navrhovala: „Uděláme ti malou rekonstrukci a trochu vyklidíme, nebo se za chvíli nevejdeš ani ty!“ Nina ale vše odmítala: „Nebudu nic měnit a rozhodně nic vyhazovat. Žádný nový tapety, nepotřebuju to!“ „Ale podívej se na tu svou chodbu! I tapety už se rozpadají! A tolik krámů tě dusí! To se z toho člověk rozstoná,“ zkoušela Natálka vysvětlovat. Marně. A tak se Natálka rozhodla pro překvapení – potají před Vánoci a Silvestrem přestaví alespoň chodbu. Když byla Nina noční, přišla s nastávajícím, jeden večer všechno vyklidili, sundali tapety a dali nové – světlé, s decentním zlatým vzorem. Všechno uklidili, protože do Niných věcí si Natálka netroufla zasahovat, a odešli. Nina, aniž by cokoli tušila, po směně vešla domů – a hned zase vyběhla na chodbu. Myslela, že spletlila dveře. Zkontrolovala číslo bytu – sedělo… Přišla dovnitř znovu. A všechno jí došlo! Natálka! Jak mohla?! Hned jí volala a vynadala jí, až to praštělo, pak jí to položila. Za chvíli Natálka přišla. „Kdo tě o to prosil?!“ začala hned Nina. „Chtěla jsem tě jen překvapit. Podívej, jak je tu teď hezky, čisťounko, světlo, místo…“ hájila se Natálka. „Necpěj se do mýho bytu! Tohle dělat nesmíš!“ – Nina se nemohla uklidnit. Slova padala jako déšť. Nakonec Natálka nevydržela: „To stačí. Žij si v tom svým nepořádku, už sem víc nejdu!“ „No jasně, bolí tě pravda do očí! Utíkáš?“ „Je mi tě líto,“ řekla tiše Natálka a odešla… A už týden nezavolala. Nikdy se tak dlouho nepohádaly. A za dveřmi jsou Vánoce a Silvestr. Opravdu je obě oslaví každá zvlášť? Nina šla do chodby, sedla si na stoličku. „Je tu opravdu víc místa…“ pomyslela si. Představila si Natálku se Sášou, jak lepí tapety, jak to chtěli udělat hezké. Žádná bublina, čistá práce. „Proč jsem se vlastně rozčílila? Je to tu fakt lepší. Světlejší. I na duši je mi nějak lehčeji. Možná má Natálka pravdu?“ Najednou zazvonil telefon… „Nino, promiň mi, já tě nechtěla ranit. Jen jsem tě chtěla potěšit…“ plakala Natálka do telefonu. „Ale prosím tě, už dávno se nezlobím. A odpouštět ti není co – máš pravdu a tapety jsou nádherné. Po svátcích se můžeme pustit do těch krámů, jestli chceš.“ „Jasně že chci! Moc ráda ti pomůžu! A co dneska? Já si vůbec nedovedu představit, že nemůžeme být na Vánoce a Silvestra spolu…“ „Já taky ne…“ „Tak se sbal, – radovala se Natálka – všechno je připravené: živý stromeček, svíčky, řetězy, všechno, jak to máš ráda. A neboj, do krámu tě teď honit nebudu, všechno už mám. Pořád jsem věřila, že se smíříme a budeme slavit spolu. Tak se v klidu sbal, Sášek pro tebe přijede.“ Nina se vrátila k oknu. Teď se dívala na sváteční Prahu úplně jinýma očima. Dívala se a v duchu tiše šeptala: „Děkuji ti, maminko… za sestru…“

Jak jen mohla?! Ani se nezeptala! Neporadila se! Tohle je vrchol přijít někomu do bytu a chovat se tam jako doma! Žádný respekt! Panebože, čím jsem si to zasloužila? Celý život se kolem ní točím, a takhle mi to vrací! Ona mě snad ani nepovažuje za člověka! Ivana si setřela slzu, která jí stekla po tváři, jí se prý můj život nelíbí! Na svůj by se měla podívat! Sedí si ve svém panelákovém bytě 1+1 a myslí si, že chytila štěstí za pačesy. Žádný pořádný chlap, žádná slušná práce nějaký home office! Čím se vlastně živí? A ještě mě bude poučovat, jak mám žít! Já už jsem dávno zapomněla to, o čem ona teprve začíná přemýšlet!

Tahle poslední myšlenka vyhnala Ivanu z křesla. Šla do kuchyně, postavila konvici na čaj, došla k oknu.

Dívala se na Prahu rozsvícenou svátečními světly a zase se rozplakala:
Všichni se připravují na Silvestr, jen u mě žádná radost Sama jako kůl v plotě

Z konvice začal stoupat pískot, Ivana, zabraná do vzpomínek, si toho ani nevšimla

Bylo jí dvacet, když její maminka ve čtyřiceti pěti porodila druhé dítě.
Proč si takhle ztěžuje život? nechápala tehdy Ivana.
Nechci, abys zůstala na světě sama, vysvětlovala jí maminka, je skvělé mít sestru. Jednou to pochopíš.
Já to chápu už teď, odpověděla tenkrát Ivana bez zájmu, jen počítej s tím, že já jí hlídat nebudu. Mám svůj život.
Svůj život už teď moc nemáš, usmála se maminka.

A měla pravdu. Když její sestře bylo tři, maminka odešla, a táta umřel ještě dřív.
Celá péče o malou Elišku zůstala na Ivaně, která se jí v podstatě stala druhou mámou. Do deseti ji Eliška tak i oslovovala.
Ivana se nikdy nevdala. Nebylo to kvůli sestře prostě nepotkala nikoho, kdo by jí opravdu učaroval. A snad ani nebylo kdy. Ivana nikam nechodila, nebavila se: domov, práce, sestra pořád dokola.

Rychle dospěla, když přišla o rodiče, a celý život zasvětila Elišce: vychovala ji, dovedla ji až k maturitě i do dospělosti.
Teď už je Eliška dospělá, žije samostatně, má před svatbou.
K Ivaně často chodí, jsou si velmi blízké, i když věkově, povahově i pohledem na svět jsou každá jiná.
Ivana je až přehnaně šetrná. Její byt je už spíš skladištěm starých, dávno nepotřebných věcí. Kdybyste pohledali, najdete tam župan, co nosila před deseti lety, když byla o dost hubenější, nebo účtenky za nájem z doby před dvaceti lety.
V kuchyni má prasklé hrnky, oloupané smaltované hrnce, pánve bez držadel. Už dávno je na nic nepoužívá, ale nechce je vyhodit co kdyby se ještě hodily?

V bytě už léta žádný, ani drobný, facelift neudělala. Ne že by neměla peníze, ale tapety jsou přece ještě vcelku.
Zvyk šetřit na sobě a vlastním pohodlí kvůli sestře udělal svoje.

Eliška je naprostý opak: veselá, spontánní, má ráda pořádek. U ní doma je jen to nejnutnější. Žádný skladiště! Jen to, co skutečně používá.
Dokonce má zásadu: Když jsem něco nepotřebovala celý rok, je čas se toho zbavit!
Proto je u Elišky doma vzdušno, světlo, pohoda.

Kolikrát už říkala Ivaně:
Pojďme udělat v bytě malou rekonstrukci. Aspoň vytřídíme věci, vždyť za chvíli se tam nevejdeš ani sama.
Nic vyhazovat nebudu a nic měnit nechci, odsekla Ivana, a žádnou opravu nepotřebuju.
Ale potřebuješ! Jen se podívej na předsíň! Tyhle reliéfní tapety jsou tu snad od sametové revoluce. Když vejdeš, je to jak do sklepa. A ta hromada harampádí vysává veškerou energii! To ti určitě neprospívá, přesvědčovala Eliška.

Ivana pokaždé odmítala.
A tak se Eliška rozhodla, že sestře udělá malou rekonstrukci sama. Aby viděla a hlavně cítila rozdíl.

Jako překvapení si vybrala právě předsíň: tam bylo málo nábytku a jen trochu věcí.
Týden před Silvestrem, když Ivana musela na noční směnu (měla směnný provoz), Eliška s budoucím manželem Pavlem přišla do jejího bytu (měly totiž klíče od sebe navzájem) a vyměnily tapety: z temných, těžkých stěn se staly světlé, limetkové s jemným zlatavým vzorem.
Pak vše dali zpět na místo (Eliška si netroufla věci sestry vyhazovat) a odešli.

Nic netušící Ivana přišla domů a v první chvíli zas vyběhla ven. Myslela, že je ve špatném patře.
Podívala se na číslo bytu.
Sedí
Vešla znovu.
A pochopila.

Eliška!
Jak jen mohla?
Ivana popadla telefon a hned sestru pořádně zpražila, pak položila.

Za půl hodiny už Eliška stála ve dveřích.
Kdo tě o to prosil?! vítala ji Ivana zostra.
Ivanko, chtěla jsem ti udělat radost. Podívej, jak je to tady najednou čisté, světlé, vzdušné omlouvala se Eliška.
Nedovolím ti, abys mi tu velela! nemohla se uklidnit Ivana.
Obviňující slova padala jedno za druhým.

Nakonec to Eliška nevydržela:
Dost. Žij si v té své veteši, jak chceš. Už mě tu neuvidíš!
Co je, pravda bolí? Utíkáš?
Je mi tě líto, odpověděla tiše Eliška a odešla.
A už týden se neozývá. Nikdy se sestry nepohádaly na tak dlouho. A teď ještě ty svátky Opravdu je oslaví každá zvlášť?

Ivana si šla sednout do předsíně na stoličku.
Vždyť je tady doopravdy víc místa, povzdechla si a představila si, jak Eliška s Pavlem lepili tapety, jak se snažili, jak čekali na její překvapení. A proč já vlastně vyletěla? Je to tu teď lepší. Veselejší. I v duši je mi nějak líp. Možná má Eliška pravdu?

Najednou zazvoní telefon

Ivanko Ivana slyší, že Eliška pláče promiň mi to. Nechtěla jsem tě ranit. Chtěla jsem tě potěšit
Ale kdepak, holčičko moje, už se dávno nezlobím, i já se rozbrečela dojetím, a ani nemám co odpouštět: máš pravdu a ty tapety jsou nádherné. Hned po svátcích spolu začneme třídit ty moje hromady. Pokud nebudeš proti.
Jasně, že proti nebudu! Ráda pomůžu! A dneska? Já si nedokážu představit, že bych slavila Silvestra bez tebe
Já taky ne
Tak se sbal, spustila Eliška radostně, u nás je vše připravené: máme živý smrček, světýlka, svíčky. Všechno, co máš ráda. A neblázni s nákupy, já už jsem skoro všechno zařídila. Věřila jsem do poslední chvíle, že si to urovnáme a nový rok začneme spolu. Klidně se nachystej, nespěchej. Pavel pro tebe přijede.

Ivana se ještě jednou podívala na zářící noční Prahu z okna. Najednou jí to všechno připadá jásavější.
Dívá se na město jinýma očima.
A myslí si: Děkuji ti, maminko za sestruUsmála se, popadla kabát a rychle do batohu schovala lahvičku domácí višňovky každá kapka vzpomínky se přece ještě může hodit. Ještě jednou se rozhlédla po předsíni zaplavené novým, nečekaným světlem, a jako by jí v hrudi něco povolilo, napadlo ji: možná je čas nechat nové světlo vejít i do života.

Když Pavel zazvonil, byla už téměř připravená. Otevřela mu a v jeho očích zahlédla laskavé pochopení. V autě se jim proplétaly stíny po zdech domů i ulicích tolik osudů, tolik příběhů, a ona byla konečně na cestě zpátky ke své rodině.

Eliška ji objala ve dveřích, jako by jí už dávno odpustila, a voňavý teplý byt byl plný smíchu, světla a drobných radostí. Společně připíjely na to, co bylo, i na to, co teprve přijde. A když odbila půlnoc, Ivana naposledy potichu, pro sebe, šeptla: Děkuju, mami.

V tom okamžiku se přestala bát pustit staré věci protože si uvědomila, že to, co jí v bytě opravdu vždycky chybělo, nikdy nebyl nový nátěr nebo moderní svícen, ale otevřené dveře a smích jejich lásky. A tak, zatímco za okny hřměly ohňostroje a nový rok vítal všechny naděje, Ivana věděla, že domov není místo ale lidé, kteří v něm mají své nevyhazovatelné místo už napořád.