To nejsou moje děti, chceš-li, pomáhej sestře, ale ne na můj účet. Rozbila rodinu a teď nám chce podstrčit své děti, aby si mezitím zařizovala život po svém.
Máte to tu moc hezky, bráško, vážně závidím, řekla Jitka a pohladila prstem ubrus, zkoumavě se rozhlížela po kuchyni.
Světlana donesla na stůl mísu se salátem a přisedla si vedle manžela. Petr se na svou sestru usmíval, nevšímal si, jak jeho žena tiskne ubrousek v pěsti.
Dali jsme si záležet. Hledali jsme půl roku, než jsme našli něco, co by nám sedlo.
Kvůli tomuhle domku prodali byt a přestěhovali se sem, na okraj Brna, blíž Petrovu příbuzenstvu. Vlastní zahrádka, klid, ticho o tom všem Světlana snila roky.
Teprve před dvěma měsíci se to konečně splnilo.
Mně se rodinu udržet nepovedlo, povzdechla Jitka a pohledla do talíře. Už to jsou tři měsíce a stejně je to pořád jako v mlze. Probudím se, vedle mě nikdo. Děti se ptají, kde je táta. A já nevím, co jim říct.
Paní Marie, která seděla v čele stolu, natáhla ruku, aby dceři pohladila předloktí.
Všechno se zase srovná, holčičko. Hlavní je, že jsou děti zdravé. A ten lump, co odešel, ten toho bude ještě litovat.
Čtyřletý synovec Kuba právě v tu chvíli sklouzl ze židle a utíkal do obýváku. Ozvala se rána něco spadlo z poličky.
Kubo, opatrně! okřikla ho Jitka, aniž by vstala.
Anička, které byly nedávno tři, se v matčině náručí rozfňukala, chtěla pozornost. Jitka ji mechanicky pohupovala na klíně a pokračovala v hovoru:
Stejně jsem ráda, že už jste takhle blízko. Máma po té operaci pořád sotva chodí, nikdo mi nepomůže.
To buď ráda, že jsem vůbec dnes dojela, navázala Marie, mnoucí si koleno. Čtvrté patro bez výtahu, tlak mi lítá… Než jsem se vyškrábala nahoru, myslela jsem, že umřu. Jak mám hlídat vnoučata?
Světlana vstala, aby donesla hlavní jídlo. Na parapetu u okna stála sadba rajčat, malá zelená srdíčka v kelímcích od jogurtu. Za měsíc půjdou ven na zahradu vůbec první její vlastní rajčata.
Snad nebude vadit, když vám občas nechám děti, že? Jitčin hlas ji dohnal u plotny. Jen když bude potřeba, fakt jen občas. Musím začít pracovat, oběhat doktory, právníka kvůli rozvodu… Co jiného s dětmi?
Světlana se otočila. Jitka koukala na bratra s tou specifickou zranitelností, kterou Světlana už dávno naučila číst. Sedmadvacet jí je, ale hraje svou roli mistrně.
Petr kývnul, laskavě na sestru.
Jasně, že pomůžeme, Jitko. Ne?
Všichni se obrátili ke Světlaně, tři páry očí očekávaly správnou odpověď.
Samozřejmě, když to bude nutné, řekla Světlana.
Jitka rozzářila úsměvem.
Jste moji andělé. Jen na chvíli, fakt!
Hosté odjížděli až před jedenáctou. Petr objednal taxi pro maminku a šel jí pomoct ze schodů, Maria naříkala při každém kroku, držela se zábradlí. Jitka naložila děti do staré Favoritky a odjela, ještě z okénka křikla: Děkuju za večer! Jste zlatí!
Světlana sklízela ze stolu, dávala nádobí do dřezu. Petr ji zezadu objal, políbil do vlasů.
Vidíš, jak to bylo fajn? Mamka šťastná, Jitka pookřála. Dobře jsme udělali, že jsme se sem přestěhovali.
Hm.
Jsi unavená?
Trochu…
Světlana nevyslovila, co ji tíží. Občas, když bude nutné jí v hlavě znělo jako začátek něčeho, co se změní v denně, protože je to pohodlnější.
O týden později ráno zvoní Jitka.
Světi, prosím tě, zachraň mě. Musím akutně k doktorovi a máma to nezvládne. Jen na tři hodinky, do oběda tě děti přivezu.
Světlana pohlédla na svůj notebook a tabulky rozpracované zprávy. Zadavatel to chce do pátku.
Jitko, mám práci, potřebuji ji dodělat…”
Vždyť jsou hodné, budou si samy hrát, zapneš jim pohádky a máš klid. Prosím, moc to potřebuji…
Za půl hodiny byly děti u ní. Oběd uběhl, Jitka nikde, večer se připlížil, když už to nevypadalo na návrat.
V šest Petr dorazil domů, nahlédl do obýváku:
Jitka ještě nezabraly?
Ne. Psala, že se zdrží.
No jo, tak hlavně že jsou v pohodě. Nejsou to přece cizí děti.
Světlana neodpověděla. Kuba mezitím vylil džus na koberec a Anička už neměla pleny, v batůžku zbyla poslední.
Jitka přijela až před devátou. Usměvavá, upravená, voněla po kávě.
Pardon, nějak se to zvrtlo. Mockrát díky, zachránili jste mě!
Světlana pak dodělávala zprávu do tří do rána, hlavu měla z dětí jako balon.
Za další čtyři dny znovu. Důležité pracovní jednání, přivezla děti v devět, do tří jsem zpět. Petr měl ten den volno doma po noční šichtě. Probral se na oběd, šel si uvařit čaj.
Pořád tu jsou?
Jak vidíš.
Tak je nech, budu tady. Zapnul televizi, Sněžana běhala mezi dětským křikem a klávesnicí. Kuba dvakrát přišel za strejdou: Petře, pojď si hrát ale ten jen mávl: Později, koukám na fotbal.
Jitka si je odvezla večer před osmou.
Na konci třetího týdne už to byla rutina. Třikrát týdně, někdy čtyřikrát. Doktoři, právníci, pohovory, kamarádky… Chvilka se pokaždé protáhla do večera.
Jednoho pozdního večera, když děti konečně odjely, si Světlana sedla naproti manželovi.
Petře, takhle to už nejde…
Co nejde?
Třikrát týdně řeším, jak zvládnout svou práci. Nepomáhá mi to…
Petr se mračil.
Jitka to má těžké. Chlap ji nechal, sama s dětmi. Jsme rodina.
Já chápu, ale ona slibuje, že přijede do oběda jezdí večer. To není pomoc, to je…
To je co?
Světlana chtěla říct vyčůranost, ale viděla Petrovu tvář a mlčela.
Dnes volala mamka, pokračoval tiše Petr. Říká, že Jitka potřebuje čas. Jsem bratr, musím jí pomoct.
A já?
Ty jsi moje žena, prohlásil Petr, jako by tím bylo vše zřejmé. Jsme jedna rodina.
Světlana se otočila k oknu. Za ním už se smrákalo, na parapetu sadba vytáhla lístky chystala se na výsadbu v sobotu.
V pátek Petr po práci:
Jitka volala. Zítra potřebuje děti pohlídat, má dva pohovory a auto na servis.
Světlana zaklapla notebook.
Petře, už jsme to řešili. Nemůžu každý víkend.
Neblázni, ona je přece moje sestra. Co je ti těžké děti pohlídat? Vždyť jsi stejně doma.
Nejsem doma, pracuji doma. To není totéž.
Děti se dívají na pohádky a ty si pracuješ. O nic nejde.
Světlana chtěla namítnout, ale při pohledu na jeho unavený obličej zmlkla. V sobotu chtěla konečně vysadit rajčata sazeničky už byly akorát.
Dobře. Ať je přiveze.
Ráno Jitka dorazila v půl jedenácté. Světlana otevřela dveře a zarazila se: nově učesaná, nalíčená do společnosti, šaty jako na rande, ne na pracovní pohovor.
Moc díky! Zachraňujete mě! vtlačila Kubu s Aničkou do předsíně. Do pěti jsem zpět, nejdéle do šesti.
Ruksak?
Jé, v autě! Hned…
Po chvilce podala Světlaně poloprázdný batůžek a spěchala ven. Dveře bouchly, Petr mezitím v garáži, sliboval něco se sousedem.
Kubu pohádky brzy omrzely. Za chvíli lítal po bytě, Anča fňukala, chtěla jíst, pít, nosit… Světlana lítala mezi kuchyní a dětmi, ze sázení rajčat bylo houby.
V jednu přišel Petr do domu.
Jak to jde?
Můžeš je na chvíli pohlídat? Potřebovala bych zasadit rajčata.
Jo, za chvilku.
Světlana šla na zahradu a pustila se do práce. Za deset minut rána, pak dětský pláč.
Vešla dovnitř: v obýváku sedí Petr s mobilem, Kuba stojí u rozbitých střepů květináče, všude hlína, polámané rajčatové stonky, ty, které dva měsíce opečovávala na parapetu.
Co se stalo?
Spadl z parapetu, už jsem nestihl zasáhnout.
Světlana sklouzla pohledem na rozmačkanou sazenici. Dva měsíce piplala tu rajčata. Polívala, natáčela ke světlu…
Teto Světlo, zlobíš se?
Ne, sbírala střepy. Jdi k Petrovi.
Petr konečně vzhlédl:
Vždyť je to jen sadba, zasadíš jinou.
Neodpověděla. V krku jí narostla křeč. Nebyla to jen sadba. Byla to naděje na normální klid. Který zas uhyne pro cizí děti.
Jitka nepřijela v pět, v šest jen napsala SMS, v sedm nebrala telefon.
Až po osmé slyšela za oknem cizí auto moderní SUV, lesklé, rozhodně ne ze servisu.
Jitka vystoupila veselá, tváře rudé, kolébala se na podpatcích. Za volantem muž v kožené bundě.
Díky, Honzo! Zavoláme si!
Auto odjelo, Jitka zamířila ke vchodu.
Ahoj! Promiň, že jsem se zdržela. Potkala jsem známého, vzal mě autem.
Z Jitky byl cítit alkohol něco sladkého, víno nebo likér. Pohovor nebyl, servis taky ne.
Světlana se zeptala klidně:
Jak dopadl pohovor?
Co? Jo, dobré. Ještě se mi ozvou.
A auto?
Na servis až příští týden.
Lhala bez uzardění.
Ve středu bys mohla zase pohlídat? Mám další pohovor.
Ne.
Jitka zvedla obočí:
Jak to myslíš?
Normálně. Ve středu nemůžu.
Ale proč? Stejně jsi doma…
Pracuju z domova. Mám svoje plány.
Jitka se zatvářila ublíženě, stáhly se jí rty.
Světlano, pochop mě, je mi teď těžko. Sama s dětmi. Myslela jsem, že mi rodina pomůže. Ani jeden den nemůžeš přece…
Pomáhám tři týdny. Už jsem vypůjčila plno času. Nejsem chůva.
Co se to s tebou stalo?
Nejsou moje. Jsou tvoje odpovědnost.
V ten moment přišel Petr.
Co je tu za problém?
Jitka se obrátila na bratra, hlas se jí třásl:
Bráško, Světlana už mi nechce pomáhat. Tolik by mi pomohlo pár hodin, to přece není problém!
Rozplakala se a šla k autu.
Bylo by fajn, kdyby ses naučila být milejší, Světlano…
Usadila děti a odjela bez pozdravu.
Světlana zůstala v předsíni, pocit viny a studu jí tančil v hlavě. Možná příliš ostře?
Petr vzdychl:
Proč jsi byla taková?
Jaká?
Prosila tě úplně normálně. A ty nic… Odešel do domu.
Týden byl klid. Pak Petr po příchodu z práce:
Jitka volala, má pohovor. Nedala bys jí naposledy šanci?
Už jsme to řešili…
Naposled, přísahám. Pokud zase zůstane déle, vyřeším to já.
Světlana na něj pohlédla unavený, ztracený, roztržený mezi ženou a sestrou jako mezi kladivem a kovadlinou.
Dobře. Naposledy.
Ráno Jitka vletěla do domu, líbala rozespalé děti.
Děkuju moc, moc spěchám!
Světlana během dne otevřela mobil kvůli mailu v sociální síti vyskočila čerstvá fotka: Jitka v kavárně, kolem skleničky, někdo ji objímá. Podpis: Sraz s bývalými spolužáky! Už mi to chybělo. Přidáno před dvaceti minutami.
Světlana se na fotku dívala, vše jí došlo. Žádné pohovory, žádní lékaři, žádný servis. Jitka prostě předává děti a užívá si svůj život. A manžel, co odešel, možná nebyl tak hrozný možná už měl jen dost.
Volala Petrovi.
Přijď hlídat synovce sám.
Proč? Jsem v práci.
Nebo ať je vezme tvoje maminka. Už je hlídat nebudu.
Co se děje?
Podívej se, kde Jitka je. Pak se bavme.
Petr dorazil za dvě hodiny, vcházel do domu tiše, podíval se na Světlanu:
Viděl jsem fotku…
A co na to říkáš?
Nevím. Třeba jsou to fakt spolužáci…
Petře, pokaždé přijde rozjařená, naposledy ji vezl nějaký chlap v SUV. Copak to nevidíš?
To jsou přece naši synovci za to děti nemůžou.
A já snad ano? To nejsou moje děti, nemusím být jejich chůvou. Chceš pomáhat sestře dělej to, ale ne na můj účet.
Ale je to moje sestra!
Tvoje sestra si svůj život rozbila sama. A teď sází svoje děti na nás, aby mohla v klidu užívat.
To nemůžeš myslet vážně!
Myslím. Vždycky, když tu děti nechala, byla zkalena. Vždycky lže o pohovorech. Já už vím své. A ty taky začni.
Petr mlčel, ruce ve vlasech.
Dobře. Nebudu se hádat. Slyšel jsem tě.
Jitka přijela pozdě večer, děti spaly. Zkusila něco vysvětlovat, mluvila o zácpě, vybitém telefonu, ale Petr ji zastavil.
Takhle už to nebude.
Co nebude? nechápala.
Už nepůjdeš děti skladovat u nás a zmizet na celý den. Nejsme chůvy.
Jitka pohlédla na oba, v očích poznání.
Ona tě poštvala?
Ne. Rozhodl jsem sám.
Jitka se ušklíbla, sebrala Kubu do náruče.
Jasné… rodina.
Odešla bez poděkování. Zabouchla dveře, až se třásla okna.
Ráno u snídaně zazvonil telefon, ukázala se mamka.
Petr zvedl mobil.
Ano, mami.
Světlana slyšela jen jeho úsečné odpovědi matčin hlas byl v telefonu ostrý.
Co se to děje? Sestře nemůžeš pomoct? Já sama nemůžu, víš to…
Mami, u nás už to nejde. Máme vlastní život.
Tak takhle! Koupíte si dům a ztratíte svědomí!
Pak už jen ticho. Petr položil telefon, hleděl na Světlanu.
Urazila se.
Vidím…
Seděli a mlčeli. Venku svítilo slunce, na parapetu prázdný kelímek od rajčat. Světlana přemýšlela: před měsícem se sem stěhovali za klidem, svým domem, zahradou, životem. A místo toho tu měly cizí děti, cizí starosti a příbuzné, co z nich dělali automatické dlužníky.
Petr položil ruku na tu její.
Promiň. Měl jsem to utnout dřív, zašeptal.
Světlana jen stiskla jeho prsty. Nebylo to vítězství. Tchyně uražená, Jitka zuří, čekají je měsíce tiché domácí fronty. Ale poprvé za ty týdny se necítila jen vyčerpaně. Něco jako úleva. Řekla ne a její muž tomu rozuměl.
Ostatní počká…
