Nutně hledám manžela
Maminko, ty si prostě musíš co nejdřív najít nového manžela! Opravdu, hrozně moc to spěchá!
Alena málem upustila šálek s kávou, až se jí z něj pár kapek vylilo na ubrus. Rychle ho postavila zpět na stůl, odkašlala si a zadívala se na dceru.
Vysvětli mi to, prosím, pronesla jemně, ale s jistým napětím v hlase. Jak tě to napadlo?
Dívka popošlapovala z nohy na nohu, oči sklopené, a pozorovala květovaný vzor starého koberce. Eliška byla rozpačitá, ale v tom, co podnikla, byla pevně přesvědčená.
Víš Dneska jsem řekla tátovi, že máš novýho chlapa, povzdechla si. Úplně mě utahal otázkama! Pořád se ptá, jestli jsi si někoho našla! Doteď jsem říkala pořád ne a pak spustil sáhodlouhé přednášky, jakou že to děláš strašnou chybu, že jsi od něj odešla. Že prý nechápeš život, když sis nechala takového skvělého chlapa uniknout!
Vzhlédla. V očích měla vztek, zmatek i tíhu nevyřčené křivdy na otce.
A taky taky pořád opakuje, že jednou pochopíš, jak moc jsi se mýlila, a vrátíš se. Že lepšího už rozhodně nenajdeš. No a já jsem to nevydržela. Prostě jsem prohlásila, že už máš někoho nového.
Alena si nervózně projela rukou vlasy. Ve vzpomínkách se jí vynořil hlas bývalého manžela ta hraná sebejistota, ta neustávající snaha překvapit svět vlastní neomylností.
Dokážu si živě představit, jakými barvitými výrazy tě u toho častoval, pousmála se ironicky. Ještě pořád nezvládl, že jsem ho opustila, toho svého doktora dokonalého. Mám někdy pocit, že chce, abys k němu jezdila na víkendy hlavně proto, aby měl komu vykládat své moudrosti a sbírat nové drby. Tak si hojí mysl.
Eliška si povzdychla a padla na pohovku. Zvykem si pod sebe schoulila nohy a nepřítomně hladila polštář, jako by tím mohla seřadit myšlenky do pořádku.
Jo, přesně tak to je, zabručela, aniž by zvedla oči. Hodinu a půl poslouchám, jak je bezvadný a pak už mě vlastně nechá být ani se nezeptá, jak mi jde škola nebo jestli něco nepotřebuju
Popisovala to, jako by šlo o běžný program: vstát, nasnídat se, jít do školy, dělat úkoly. Pro Elišku to byla samozřejmost už dávno necítila smutek nebo zklamání.
Opřela se a zadívala se do stropu, zatímco v duchu přehrávala poslední rozhovor s tátou. Jako vždycky začal tím, jak skvěle vyřešil nějaká pracovní jednání, pak dlouze rozebíral své sny a potíže, jak ho v zaměstnání nikdo nedoceňuje Po hodině a půl monologu si Eliška odškrtla v hlavě, aby mamince mohla sdělit přesně, jak dlouho musela jeho slova snášet.
Když se jí podařilo zmínit třeba matematickou olympiádu, jen roztržitě přikývl, aby hned přešel zpátky k sobě: To je hezké, ale víš, ve tvém věku já a pak dál vykládal své zásluhy.
Eliška pokrčila rameny a potlačila vzpomínky. Zvykla si. Táta byl vždycky středem vesmíru a ostatní členové rodiny jen tak kulisami v jeho divadle.
Pořád všechno stočil na svoje téma. Když si máma postěžovala na únavu, zavaleně popisoval, jak těžce maká on. Když se Eliška svěřila s trápením s kamarády, rozjel vyprávění o svých zlatých studenských letech. Ostatní starosti bral jako zbytečné drobnosti.
Eliška si nedovedla představit, jak to mohla maminka vydržet patnáct let. Možná to pro ni snášela jen kvůli jejímu dobru, aby měla Eliška oba rodiče. Dříve doufala, že jednou to tátu přejde a začne je vnímat Ale nezměnilo se nic. Až po rozvodu si Eliška uvědomila, jak je doma klid! Nikdo si nevynucuje pozornost, nikdo nehází vinu na ostatní.
A proč teda musím tak strašně rychle najít někoho nového? zazněl hlas Aleny možná trochu ostřeji, než chtěla. Prostě jsi něco řekla, no a co?
Víš, když to táta slyšel, úplně se změnil! Eliška si tiskla k sobě polštář. Nejprve zbledl, pak zrudl a začal tak ječet, že k nám přiběhla sousedka! Upřímně, trochu jsem se bála.
Na vteřinu se odmlčela a vybavovala si scénu. Otcův křik, křečovitě zaťaté ruce, roztěkaný pohled. Vypadalo to, že za chvíli exploduje.
Hned chtěl vědět, kdo je ten tvůj nový a jak vypadá, pokračovala Eliška, pohrávala si s okrajem polštáře. Neřekla jsem, že jsi mě prosila, abych mu nic neříkala Nedivila bych se, kdyby ti brzy zavolal a začal si vylévat vztek.
Alena se pomalu otočila k oknu a pátravě pohlédla na dceru. Tuší, jaký ho čeká divadlo Dcera jí to pěkně zavařila.
Posadila se vedle Elišky, těžce vydechla a objala ji. Už to nejde vzít zpět. Co je jednou řečeno, neodvoláš.
Proč jsi to musela vymyslet? zeptala se tiše a pohupovala ji v náručí. Takový klid jsme měly! Teď zase budeme mít jeho scény a nářky. Člověk by si nejradši vypnul telefon
Eliška se jemně vymanila, sedla si rovně a s vážnou tváří pohlédla mamince do očí. Byla v tom upřímná odhodlanost.
Protože jsi báječná! prohlásila pevně. Jsi krásná, chytrá, máš spoustu kamarádek a chlapi o tebe mají zájem! Myslíš, že to nevidím? Jenže táta o tobě pořád pomlouvá! Už toho mám dost!
Alena jí pohladila vlasy, dlouze ji pozorovala její něžný pohled byl smíšený s překvapením.
Chápu, zlatíčko, chápu Upřímně jsem si myslela, že nebudeš chtít, abych měla vážný vztah. Je to teprve půl roku po rozvodu
Nebyla si jistá, jak to Eliška přijme jestli to nevezme jako zradu, jako snahu nahradit tátu. Alena pozorovala její obličej a hledala sebemenší náznak nespokojenosti.
Nesmysl! vyjekla Eliška a v tónu jí zněla opravdová rozhodnost. A Alena se přistihla, že jí unikl úsměv. Hlavní je, aby jsi byla šťastná!
Eliška zkřížila ruce na hrudi, usmívala se na maminku a byla v tu chvíli až nečekaně dospělá a rozhodná.
Alena v sobě cítila, jak se jí pomalu rozpouští strach. Dcera mluvila tak přesvědčivě, že obavy ustupovaly stranou. Možná se skutečně až příliš bojí minulosti i budoucnosti.
Jsi moje chytrá holka, zašeptala Alena, znovu ji k sobě přivinula. Děkuju, že o mě tak pečuješ.
Eliška se k ní přitulila a mezi nimi zavládlo to krásné, tiché teplo, které tvoří opravdovou rodinu, navzdory všem bouřím
***************************
Alena seděla za pracovním stolem v moderní kanceláři jedné brněnské firmy a pokoušela se soustředit na výkaz. Řádky před očima jí splývaly a v hlavě jí bušila otupělá bolest, která se s každou hodinou stupňovala. Promnula si spánky pomalými pohyby, které už za ten den nesčetněkrát zopakovala.
Po chvíli poprosila kolegyni, jestli by neskočila do lékárny hned za rohem. Když jí kolegyně přinesla prášky, Alena je spláchla vodou a snažila se pokračovat v práci. Marně. Každý zvuk cvaknutí kláves, hučení klimatizace, vzdálené hlasy z chodby jí projížděl hlavou jako nůž.
Najednou nakoukl do dveří ochranka. V obličeji byl zdvořilý, ale v očích neklid.
Paní inženýrko, přišel za vámi návštěva, pronesl opatrně. Váš bývalý manžel trvá, že musí mluvit s vámi osobně. Sejdete za ním, nebo máme zařídit, aby odešel?
Alena ztuhla. V břiše jí vybuchla směs vzteku a únavy. Hluboce se nadechla a snažila si zachovat klid a důstojnost.
Hned jdu, omluvte mě, odpověděla chladně a vstala od stolu.
V duchu zaklela. To se opravdu hodilo! Den už tak byl vyčerpávající, hlava jí praskala a teď tohle. Proč nezavolal? Proč musí dělat veřejné divadlo přímo v práci? Chce trapnout před kolegy?
Pomalu vyšla z kanceláře, snažila se nezrychlovat. Každý otřes hlavy její bolest znásoboval. Chodba byla plná života: kolegové řešili svoje věci, někdo vtipkoval u kávovaru, ozýval se šum tiskárny a Alena šla kolem, s rameny v křeči.
V hlavní hale ho spatřila hned. Stál u recepce, nervózně popocházel, gestikuloval, už byl nahlas slyšet. Ochranka i recepční se snažili mít situaci pod kontrolou, ale napětí na jejich tvářích svědčilo o tom, že jsou už na hraně.
Co tu děláš? zeptala se suše, když k němu přišla. V hlase měla ledový klid, ale uvnitř to vřelo. Hraješ si na divadlo? Chceš poznat městskou policii zblízka?
Stanislav, její exmanžel, se okamžitě obrátil na místě. Byl celý rudý, v očích mu hořel neklid zloba, ublíženost, žárlivost. Prudce vystartoval k Aleně, ukazoval na ni prstem, jako by ji načapal při zločinu.
Ty! vyrazil ze sebe. Ty! Eliška mi to řekla! Je to sotva půl roku od rozvodu a už máš novýho chlapa?!
Z jeho hlasu vyhrklo zoufalství i nepochopení. Snad doufal, že dcerka žertovala. Ale pohled na Aleninu klidnou tvář ho připravil o poslední iluze.
Alena povytáhla obočí a mírně sklonila hlavu. Vydávala se naprosto klidnou, ačkoliv v očích jí probleskl mrazivý záblesk.
Opravdu si myslíš, že ti mám být věrná i po rozvodu? opáčila odměřeně. Snad od tebe chci příliš, zvlášť když věrnost byla tvoje nejslabší stránka už v manželství.
Stanislav na chvilku oněměl, jakoby nevěděl, jak odpovědět. Ruka mu sjela dolů, v očích nejistota.
Kolem proudily desítky lidí: zaměstnanci, návštěvy, kurýři Někteří zvědavě pokukovali. Pro Stanislava a Alenu však svět zúžil na několik metrů mezi nimi napětí bylo cítit ve vzduchu jako hrom.
Ty ty prostě koktal, ale Alena ho nenechala domluvit.
Prosím tě, pojďme z toho nedělat frašku, byla tvrdá, avšak slova zjemnila. Pokud chceš něco řešit, promluvíme si v klidu, ale ne tady a ne takhle.
Frašku?! To já ti teprve ukážu! Stanislavův hlas se nesl halou, až se hlavy začaly otáčet. Na krku mu naběhly žíly, oči podlité krví, ruce se třásly.
Nedovolím, aby moje dcera žila s nějakým cizím chlapem pod jednou střechou! řval, úplně mimo sebe. Vezmu ti Elišku! Už ji nikdy neuvidíš!
Zněl skoro hystericky, ale Alena jen zvedla obočí a na tváři se jí objevil náznak pobavení. Ráda by viděla, jak by tohle u českého soudu probíhalo
Už jsi domluvil, mistře? pronesla suše s mírným úsměvem. Měl bys to zkusit v cirkuse.
Co se tu děje? zazněl klidný, avšak rozhodný hlas.
Stanislav se otočil na nově příchozího. Ve dveřích stál muž v pečlivě padnoucím tmavomodrém saku. Postoj měl sebejistý, pohled pozorný a rozhodný. Ochranka rychle zpozorněla tohle byl někdo důležitý z vedení firmy.
Do toho vám nic není! zavrčel Stanislav. Tvář mu ještě víc zrudla, vzduchem projíždělo napětí.
Mužušel blíž, pomalu a s rozvahou si stanul opodál, aby měl přehled nad oběma, a pousmál se. To Stanislava ještě víc rozčililo.
Je to osobní věc, když to neřešíte veřejně, řekl muž tiše. Jakmile z toho děláte představení v kancelářské hale, už to osobní není.
Alena nevěřícně přihlížela. Netušila, že se zastane právě Roman Jakubec, generální ředitel. Jeho zásah byl překvapivý, možná až šokující ale rozhodně jí to přišlo vhod.
Stanislav udělal dva kroky k Romanovi, nervózní a připravený hájit své území. Jenže Roman ani necukl. Jeho oči byly klidné, skoro chladné, jako by byl na podobné situace zvyklý.
A kdo jste vy, že mě poučujete? Co se vám do toho plete?
Roman s klidem obcházel Stanislava a přešel k Aleně, kterou jemně objal kolem pasu. Bez zaváhání, jasné gesto.
Kdo jsem? Ten, kdo dělá Alenu šťastnou, pronesl klidně, v hlase ztuhlá rozhodnost, až Stanislav mimoděk couvl. Pokřikovat na mou ženu nedovolím. Policie by tě asi nepotěšila, já zařídím, abys měl starostí příšerně moc. A Elišku nech radši stranou. Jasné?
Stanislav ztuhl. Červeň mu z obličeje ustupovala do šeda. Hleděl zmateně ze Romana na Alenu a najednou jako by nevěděl, jak pokračovat. Tady jeho metody selhávaly.
Ještě chvíli mlčel, ruce zaťaté, slova někde uvázla. Nakonec se otočil, zabručel neurčitě a prchal, aniž by vzhlédl:
Na alimenty zapomeň!
Stejně je nepotřebujeme, usmála se Alena pohrdavě, když zmizel za dveřmi. Její hlas byl lehký, úlevný. Aspoň Eliška už za ním nebude muset.
Teprve teď si Alena uvědomila, jak teplá a pevná je handa Romana na jejím pasu. Krátce svěsila oči, ve tvářích růž, a pomalu couvla stranou s lehkým úsměvem.
Děkuji, pane Jakubče Ani netušíte, jak jste mi pomohl!
Roman se pousmál, v pohledu povolil jeho železný klid.
Co kdybychom to rozebrali u oběda? natáhl ruku v pozvání.
Alena na vteřinu zaváhala, v hlavě obvyklé pochyby není to brzy? Bude to divné? Ale hned vše hodila za hlavu. Roman byl pozorný, měl úctu, i upřímný zájem.
Byla v tom i zvědavost: kdo doopravdy tenhle muž je, proč vlastně zasáhl, co se skrývá za jeho rezervovanou silou?
Ráda, přijala nabízenou ruku.
Jejich dotek byl pevný, jistý, ale ani v nejmenším dotěrný. Alena cítila, jak se konečně začíná uvolňovat, z hlavy pomalu mizelo napětí a přicházelo příjemné rozechvění, i dávný, dávno zapomenutý pocit očekávání.
Později, u stolu v tiché kavárně blízko firmy, už vše plynulo lehce. Tlumené světlo, vůně domáceho štrúdlu a nenápadná hudba vytvořily atmosféru, kde se dalo mluvit o čemkoliv.
Během debaty zjistila, že Roman ji už dávno obdivuje a řekl to bez frazovitých gest, prostě, jak mu to v srdci vyrašilo.
Dlouho jsem sbíral odvahu, svěřil se, zatímco klonil lžičku ke kávě. Přišla jsi mi vždycky tak silná Věděl jsem, že máš za sebou těžké období a nechtěl jsem tě zatěžovat.
Alena ho nepřerušovala. Romanův hlas byl klidný, sršel upřímností.
Ale dnes, když jsem viděl, jak tě někdo ponižuje zamračil se. Prostě jsem musel zasáhnout.
Alena se neubránila tiché, šťastné úsměvě. Vždycky si Romana vážila, moc se jí líbil, ale nikdy by neudělala první krok Po tomto odpoledni už to nebylo třeba.
*******************
Za tři měsíce od té scény v kanceláři už byli Alena a Roman svoji. Svatba byla nádherná, Roman splnil téměř každý její sen a všichni hosté včetně svatební kapely dostali skvělé jídlo a víno za víc než třicet tisíc korun.
Eliška byla šťastná. V den svatby pomáhala Aleně s přípravami, kontrolovala šaty, závoj i poslední vlásenku. Když si novomanželé vyměnili prstýnky, objala je oba.
Mám vás opravdu ráda, špitla a v očích jí zářila radost.
Hned po svatbě ale Eliška řekla Romanu, že mu nejspíš ještě nějaký čas nebude říkat tati.
Jsi mi sympatický, Romane, řekla v jeden z večerů, když byli všichni pohromadě. A jsem ráda, že mamka není sama. Ale táta I když je jaký je, prostě tátu už mám.
Roman se usmál:
Chápu to, Eliško. Důležité je, že jsme všichni spolu.
Stanislav i tak dostal svatební oznámení Alena váhala, jestli mu ho vůbec poslat, ale nakonec si řekla: ať vidí, že život jde dál Dopis bez poznámky, jen s datem, hodinou a místem.
Na svatbu samozřejmě nepřišel. Jen místo toho začal obvolávat staré známé.
Hned druhý den po pozvánce telefonoval bývalému kolegovi z gymplu. Snažil se ovládat, ale stejně ze sebe vychrlil:
Představ si, ona mě pozvala na svou svatbu! Po tom všem!
Kamarád se zeptal, co přesně je na tom špatně. Stanislav mávl rukou:
Jak mi to mohla udělat? Takhle mě ztrapnit!
Během následujících dnů se to opakovalo. Volal další a další známé, pokaždé začal tím samým výbuchem. Jako by doufal, že mu někdo dá za pravdu.
Reakce byly vlažné. Některým to přišlo jedno, jiný jen zabručel: Každý máme svůj život, další mlčel. Čím častěji Stanislav lamentoval, tím víc si uvědomoval nesmyslnost svého zoufání.
Začal tvrdit, že Alena do druhé svatby příliš spěchá:
Je to teprve půl roku! To není opravdová láska. Prostě si mě chce vymazat ze života
Pak zas tvrdil:
Vůbec mi nedala možnost to napravit! Kdybychom si promluvili, mohlo se
Nikdo ale neodpovídal, co přesně by se změnilo. Nakonec si stěžoval:
Tolik jsem pro ni udělal a ona Jen tak odešla. A dceru mi vzala!
Na to mu ale většinou lidé odpovídali:
Vždyť jste byli manželé, co bys chtěl víc?
Stanislavovi bylo jasné, že svůj vztek už nikde nevysype. Život šel dál, doma mu zbyly jen maminčiny ztracené sponky, stará fotka a malé šaty Elišky ve skříni. Se zoufalstvím přihlížel, jak ostatní pokračují bez něj.
Nakonec, když už bylo i volání marné, Stanislav zmlkl.
A život Aleny, Romana a Elišky šel dál někdy poklidně, někdy vesele, s jednoduchým štěstím rodinného života: večeřemi, procházkami na Špilberk, hádkami o to, který film v pátek pustitO několik měsíců později seděla Alena s Eliškou na lavičce u řeky, obklopené večerním šuměním lístků a prvním chladným závanem podzimního větru. Roman opodál krmil kachny drobky chleba a čas od času po nich mrkl, aby rozesmál Elišku. Ta se teď smála svým jasným, ničím nerušeným smíchem, jaký u ní Alena už dlouho neslyšela.
Mami, myslíš, že táta se někdy změní? zeptala se najednou tiše Eliška, neskonale dětsky i vážně zároveň.
Alena pohladila dceru po vlasech a váhala. Víš, některé věci v životě prostě samy od sebe nezměníme. Ale my dvě, to, co máme mezi sebou, usmála se a sevřela ji pevněji v náručí, to ano. Víš, že tě mám nejvíc na světě?
Eliška kývla a zabořila se do jejího objetí. Roman přišel, položil kolem nich svou hřejivou ruku a sedl si vedle, mlčky, klidně, jako by tu byl vždycky doma.
Když se setmělo a chýlilo k návratu, Alena se krátce ohlédla. V tu chvíli věděla, že pravda, kterou kdysi vyslovila dcerka s takovou rozpačitou rozhodností, se stala skutečností: jejich rodina je možná trochu jiná, možná nestandardní, a přesto pevnější než kdy dřív.
A Stanislav? Ten časem pochopil každý si nakonec musí najít vlastní cestu a žít dál. Možná mu zůstala pachuť, možná si někdy povzdechl nad starou fotografií, ale pomalu v sobě nechal dozrát tiché smíření.
Alena už neřešila minulost. Každý nový den přinášel něco lehčího, světlejšího. Znovu věřila, že štěstí je odvaha zkusit to znova. A nejen pro sebe ale i pro svou dceru.
Tak seděli ten večer spolu, tři lidé, kteří si navzájem dovolili začít znovu, a řeka tiše nesla jejich ztichlé sny do nové kapitoly s čistou vodou, novou nadějí a radostí, která je stála jen to nejdůležitější: otevřené srdce.
