Šoural jsem se noční Prahou, nohy už sotva držely po slušné dávce piva a slivovice. Kamže jsem to vlastně došel? Vůbec mě to nezajímalo. Vždyť tohle je moje město, cesty domů najdou i samy nohy. Měl jsem úplně jiné starosti velebil jsem se v hlubokých úvahách, a tentokrát nahlas.
Proč mám takový život? Proč zrovna já, třicet a pořád nic? Kamarádi už mají děti na základce a u mě se každá holka po měsíci sbalí a to je ještě úspěch. Sprostý? Ani ne… Teda jo, asi jsem. Ale chlap má být drsnej, ne? uchechtl jsem se sám pro sebe. Poslední, co mi v životě fakt šlo, je podnikání. Se zlatou žilou jsem se teda nenarodil, ale na pěkný život to bohatě stačí.
Najednou jsem se zastavil, chytl se za hlavu a z očí mi vyhrkly slzy:
Tolik peněz jsem narval do doktorů a výsledek? Nemůžu vám pomoct. Tady máte kontakt na pražského odborníka, ale upřímně nevím, jestli zrovna on něco zvládne. Ale co, zítra tam prostě vyrazím.
Dopotácel jsem se až k mostu přes Vltavu. Zahleděl jsem se na tmavou hladinu:
Skočit? Pražská Vltava je hluboká, stačilo by… přimhouřil jsem oči. Ne, kašlu na to, chladno je a taky… Sokrates ještě nedostal žrádlo. Tak jdu domů.
Vydal jsem se přes most, když jsem si všiml dívky byla velmi mladá jak stojí uprostřed s batůžkem na prsou a v něm uplakané dítě. Stála zamyšleně, dívala se na řeku a najednou začala lézt na zábradlí. Vylezla nahoru, rozpažila ruce a Vrhl jsem se k ní, chytil ji za pas, pevně přitiskl k sobě a oba jsme skončili na špinavém chodníčku mostu. Miminko začalo plakat.
Proboha, jsi normální?! vyštěkl jsem, rázem střízlivý.
Co po mně chceš? Proč se pleteš do toho, co tě nezajímá? a rozplakala se.
Přišlo mi, že na umírání máš dost času, kývl jsem hlavou na dítě. A on už tuplem. Tak vstávej a mazej domů, za mužem nebo mámě. Kdo na tebe čeká?
Nemám domov, nemám muže, ani matku. Nemám vůbec nikoho
No to mi ještě scházelo, postavil jsem ji na nohy i s prckem. Jdeme.
Nikam s tebou nejdu! Co když jsi úchyl?
Skočit do řeky můžeš kdykoliv, ale z úchyla máš strach? uchechtl jsem se a tahal ji za ruku. Pohyb!
***
Šli jsme Prahou, dítě brečelo. Už se mi to zdálo neúnosné.
Proč pořád řve?
Chce najíst, žena tulila dítě k hrudi.
Tak mu dej mléko.
Nemám žádné mléko, ani korunu.
No to už mozek taky ne, rozhlédl jsem se. Hele támhle je večerka. Pojď, koupíme mu mléko.
***
U pokladny nás prodavačka i sekuriťák sjeli podezřívavým pohledem, ale mně bylo fuk. Chňapl jsem košík a přikývl na holku:
Pojď obrátil jsem se ke kase. Mléko máte kde?
Tam. ukázala prodavačka prstem.
Šli jsme k regálu.
Vem kolik potřebuješ! řekl jsem.
To stačí, vzala jeden karton.
Neblázni, vem, kolik uznáš za vhodné! počkal jsem až vše nahází do košíku. Ještě něco?
Plenky.
Cože?
Tamty, drobně se pousmála.
Ber.
A můžou být i vlhčené ubrousky?
Jasně.
Platili jsme. Vytáhl jsem kartu, prodavačka odmítla:
Jen hotově.
Vytáhl zmuchlanou pětitisícovku. Podal jsem ji.
Nemáme zpátky, oznámila.
Tak tu čokoládu na vrácené, ukázal jsem podrážděně.
***
Došli jsme k mému bytu na Žižkově. Otočila se, překvapeně koukala kolem. Sundal jsem boty, šel k lednici, vyhodil Sokratovi, mému kocourovi, rybu a sám jsem se napil džusu. Vrátil jsem se za nájemnicí:
Spíš v tomto pokoji, ukázal jsem rukou. Tady kuchyň, tam koupelna Já jdu chrnět.
Chtěl jsem odejít, ale ještě jsem se otočil:
Jak se vlastně jmenuješ?
Lenka.
Já jsem Pavel.
***
Nebude to úchylák, proběhlo jí hlavou, když byla v kuchyni, pustila plyn a dala vařit vodu. Já kráva, málem jsem se kvůli ničemu zabila! Kde bychom s Honzíkem skončili? Zmrzli bychom. On mě zítra stejně vyhodí, ale aspoň dneska bude teplo.
Zavřel jsem oči na gauči, ona mezitím krmila dítě a chystala postýlku. Mačkala rohlík, salám, sýr, cpala si jídlo do pusy. Pak jí výčitky odezněly, lehla si k dítěti a usnula.
***
Ráno. V noci dvakrát vstávala, Honzík má osm měsíců a pořád by něco snědl. Slyšela, jak jsem v noci coural po bytě.
Je čas vstát, dokud nás nevyhodí Pomyslela si a šla do koupelny. Já už něco smažil na plotně.
Sedni si! kývl jsem na stoličku. Dám ti vajíčka.
Radši se postarám já, odstrčila mě.
Nasekala čerstvý kopr a posypala míchaná vejce. Důkladně umyla skleničky, udělala kávu. Přitom jsem pořád telefonoval, jednal o podnikání, hádal se, mluvil s kolegy. Lenka měla pocit, že si mě sotva všímám. Po snídani jsem vstal, uklidnil hlasem:
Lenko, poslouchej dobře! Musím odjet na týden služebně. Krm kocoura Sokrata, žádný Whiskas a podobné blbosti, žere jen čerstvou rybu a maso. Do mé pracovny nelez! Jinak dělej, co chceš.
V tu chvíli se zevnitř ozval pláč. Lenka vystřelila za Honzíkem. Na stole jsem nechal několik pětitisícovek:
Myslím, že ti to zatím vystačí, kývl jsem. Měj se.
Šel jsem ke dveřím. Najednou ke mně dítě natáhlo ruce a zamumlalo něco jako táta. Bylo to možná jen namyšlení, ale v srdci to zašimralo až k slzám. Já přece nikdy vlastního nebudu mít.
Lenko, mohu si ho pochovat? vyhrkl jsem najednou.
Jasně, usmála se poprvé. Ještě jsi nikdy nedržel dítě?
Ne.
Takhle!
Dítě výskalo, cápalo ručkama a já na něj fascinovaně zíral.
Já nikdy nebudu mít syna, zatrpklo mi. Vrátil jsem mimčo a odešel.
***
Vracíval jsem se domů. Pražský pan doktor mi taky řekl, že děti mít nebudu. K čemu všechny ty peníze, čtyřpokojový byt, nový Superb? Chlap je tady od toho, aby živil rodinu. Ale byt byl prázdný, neustále nepořádek a v autě zbytečně sedm míst.
Otevřel jsem dveře od bytu Zažil jsem šok. Všude vzorně čisto, na gauči usměvavá Lenka a Honzík. Najednou mi do očí vyskočil obraz dětských ručiček.
Taška mi vypadla z rukou a já je objal.
V tu chvíli jsem pochopil, že smysl života není v penězích, ale v tom, dát domov a naději těm, kteří vás potřebují.
