Rodičovská láska
Děti jsou květiny života, ráda opakovala maminka. A táta se vždycky smál a dodával:
Na hrob svých rodičů, s narážkou na dětské rošťárny, nálady a ten věčný hluk doma.
Alena si sice unaveně, ale šťastně oddychla, když usazovala děti do taxíku. Milaně jsou čtyři, Davídkovi rok a půl. Skvěle se měli u babičky a dědy: bábovka, objetí, pohádky a dovolené radosti trochu víc než doma.
Alena byla opravdu vděčná za tuhle návštěvu. Rodiče, sestry, synovci doma vždy přijímali bez vysvětlování a podmínek. Maminčina kuchyně, která se nedá odmítnout. Vánoční stromeček zářící světýlky a staromodními, dojemnými ozdobami. Dlouhé, ale upřímné tátovy přípitky. Maminčiny dárky praktické, pečlivě vybrané a plné lásky.
Na chvíli měla Alena pocit, že je znovu malou holčičkou. A chtělo se jí jen prostě říct:
Maminko, tatínku, děkuju, že vás mám!
Letos se s Řehořem rozhodli připravit pro její rodiče něco výjimečného. Ne z povinnosti z vděčnosti. Za krásné dětství, za lásku a péči v každém roce společného života s jejími sestrami. Za důvěru, se kterou rodiče přijali Řehoře a svěřili mu to nejvzácnější vlastní dceru. Za rodinnou podporu, víru v jejich cestu, za účast při každém důležitém kroku.
Vždycky jsem snil, že dám tátovi auto, řekl Řehoř jednou tiše. Ale můj táta se toho nedožil.
Na chvíli se odmlčel, pak už rozhodně dodal:
Ale tvému tátovi ho dáme!
Alena se jen usmála a pohlédla na manžela tím zvláštním pohledem plným vděčnosti, úcty i budoucnosti.
Podle domluvy přijela Alena s dětmi k rodičům sama. V náručí krabice s domácími saláty, masem, zákusky vše z vlastní kuchyně, s péčí připravené.
Davídek slavnostně předal babičce obrovskou kytici růží tak velkou, že ho málem převážila. Alena pevně objala tátu, políbila ho a zhluboka si vychutnala známou, domáckou vůni.
A kde máš Řehoře? Co je bez něj? začali se poptávat rodiče.
V tom Aleně zazvonil mobil.
To je Řehoř, pousmála se. Trochu se zdržel, máme začít bez něj.
Děti už utíkaly do obýváku. Pod vysokým, zářivým stromečkem ležely balíky a balíčky podepsané od Ježíška.
Milana jich samozřejmě dostala nejvíc. V jednom balíku kouzelný kočár Popelky, v dalším dvoje bílé koně s dlouhými zlatými hřívami. Dokonce i skleněné střevíčky pro princeznu. Dál vzdušné šaty s nabíranou sukní a dlouhé rukavice, vyšívané kamínky. Šperky, kouzelné zrcátko, dětská kosmetika, kreativní sady, knížky
Davídek dostal obrovskou krabici s několikapatrovým parkovištěm: malé lesklé autíčka jezdily výtahem nahoru a sjížděly spirálovou rampou dolů. Další v krabicích byl velký dinosaurus s blikajícíma očima, luk se šípy, suchý bazének a pytel barevných kuliček, vesmírný blaster s měňavými barvami. A samozřejmě hromada omalovánek, pastelek a zázračných fixek.
Ani na Alenu se nezapomnělo!
V malém balíčku s mašlí byla zlatá náušnice s kamínky nádherně blýskaly odlesky svíček ve vánočním stromku.
Na stole čněl na velkém tácu její oblíbený koláč Mraveniště. S oříšky, rozinkami, kandovaným ovocem a čokoládovou drobenkou. Přesně jako v dětství.
Pod stromečkem ležely i dárky pro Řehoře. Nikdo nesměl rozbalovat bez milovaného zetě.
Alena s dětmi objali všechny a předali dárky svým nejbližším: mámě malou krabičku s pravými francouzskými parfémy, tátovi stříbrný náramek s neobvyklým vzorem. Milana slavnostně předala babičce a dědovi jejich portrét trošku komický, až připomínající policejní identikit, ale s tolika láskou, že se všichni smáli a dojali.
Ale ten hlavní dárek měl teprve přijít!
Za půl hodiny, po prvních přípitcích, když už se všichni uklidnili a prohlíželi dárky, si Alena nasadila náušnice. Zajiskřily jí v uších a zvýraznily šťastný pohled jejích očí.
Milana se na ni pozorně zadívala a najednou prohlásila:
Maminko, ty sis dala náušnice, abych si toho všimla a řekla, že jsi krásná?
Přesně proto, řekla upřímně Alena.
Jsi moc krásná! prohlásila vážně Milana. A já taky! I tatínek! I Davídek! znovu vypukl smích.
A kde je náš oblíbený zeť? Už by mohl dorazit!
A dorazil. Rozsvítila se brána, vrata se otevřela a na dvůr s troubením vjela velká bílá škodovka, zářící novotou.
Všichni najednou šli ven hlučně, ve směsici smíchu, třesouc se zimou.
U vjezdu stála ona nová, lesklá škodovka s balónky na zrcátkách a kapotě.
Řehoř vystoupil, klidně, bez zbytečných slov. Přišel k Alenině otci a podal mu klíče.
Je pro vás. Ze srdce.
Pevně ho objal, po chlapsku, bez okázalé slavnostnosti. Táta o krok couvl s rozpačitým úsměvem.
Co jste to vymysleli, děti To snad nemůžu, pletl slova, jako by se bál uvěřit.
Ale už ho opatrně posadili, usedl za volant. Pohladil volant, rozhlédl se po moderní palubovce skoro jako ve vesmíru. Nové sedačky voněly kůží a budoucím cestováním.
Táta si otřel oči ty, které slzy moc často nevidí.
Vy jste teda zvládl jen vydechnout. A pak všechny postupně objal: Alenu, Řehoře, vnoučata i manželku.
Zkrátka, svátky byly nádherné.
Všichni byli šťastní. Během těch dvou dní se domov naplnil radostí dětských i dospělých srdcí. Ale na vše jednou přijde čas bylo načase jet domů.
Ráno Řehoř odjel do práce. Tchán ho vezl novou škodovkou sebevědomě, hrdě, jako by najednou omládl o několik let. Alena se dívala za nimi a usmívala se: dárek žil vlastním životem, přesně, jak si přáli.
Po obědě si Alena s dětmi zavolala taxi. Kufry byly lehčí než při příjezdu, zato srdce těžší. Milana objala babičku, Davídek zamával dědovi, v ruce pevně svíral autíčko na cestu.
Alena s dětmi nastoupila do taxíku. Cesta byla klidná, děti brzy usnuly, tulily se k sobě na zadním sedadle spokojené, najedené, šťastné.
Po cestě domů Alena poprosila řidiče, aby zastavil u malého obchůdku u silnice.
Jen na minutku. Potřebuju koupit pleny a vodu, řekla šoférovi.
Za pět minut se Alena vrátila, sedla do auta a srdce jí kleslo až někam do paty.
Děti byly pryč!
Vepředu zrovna řidič vesele povídal s nějakou neznámou dívkou.
COŽE? zamumlala Alena pomalu.
Dívka se otočila:
Kdo je ta ženská?! Co tu chceš?!
Řidič jen pokrčil rameny:
Nevím! a na Alenu: Vy jste kdo? Co potřebujete?
Co to má znamenat?! Kde jsou moje děti?!
Ty hajzle! zařvala dívka a začala ho mlátit kabelkou. Ty máš i děti?!
Co si to dovolujete, vyhazujete lidi do auta?! křičela Alena. Kde mám děti?!
Z auta se rázem stalo bojiště: vztek, výčitky, máchání rukama, nespravedlnost světa.
A najednou se otevřely dveře nějaký muž se naklonil dovnitř a úplně klidně řekl:
Slečno, to není vaše auto. Stojíte o pár metrů dál
Alena se zarazila. Bez slova, rozzuřeně práskla dveřmi, vystřelila ven a běžela k úplně stejně vypadajícímu světlému autu o kus dál.
Otevřela dveře.
Na zadním sedadle poklidně spaly její děti. Dva andílci, co se ani nepohnuli.
Alena si oddechla, jako kdyby právě unikla z propasti. Nasedla, zabouchla dveře a zabručela:
Jedeme
A najednou ji přepadl záchvat smíchu. Opravdového, nervózního, osvobozujícího. Řidič se taky rozesmál, utíral si oči a byl upřímně rád, že dopadlo vše bez úhony, zato s historkou na celý život.
Alena se zadívala na své spící děti a najednou jí došlo něco prostého: rodiče v běžném životě působí jemně, někdy unaveně, smějí se, bývají roztržití. Ale stačí náznak nebezpečí a je z nich rázem lev!
Bez váhání, bez přemýšlení a bez strachu. Jen jedno chránit.
Taková je láska.
Tichá, když je klid, a nezdolná, když jde o děti.
