Náhodné setkání

Náhodné setkání

Kabát Dity hřál jen zespodu. Peří se sesypalo, vršek se změnil v tenký, větrem profukovaný plášť. Dole ji zachraňovaly vlněné legíny a domácí papuče, vlněný šátek si přitahovala přes ramena, aby nezmrzla.

Auto, které slíbila její kolegyně z trhu, Marcela, selhalo. Teď tam stály, obklopené taškami a pokoušely se stopovat. Jejich věci by se do jednoho auta sotva vešly, proto se rozdělily každá na vlastní pěst.

Když ještě Dita pracovala jako prodavačka v krámu, podobné starosti neměla. Jenže peněz bylo málo táhla to sama se dvěma dětmi, a nedávno poprvé vyrazila na trh do Polska přímo, po boku Marcely.

Peněz víc nebylo, zboží se ještě neprodalo, ale problémů přibylo.

Teď musela každé ráno všechno odvézt na bleší trh, večer zase složit domů, a drápat se s těžkými taškami do čtvrtého patra, pokud ovšem nebyl doma syn.

Ještě nedávno zpívala z plných plic “Změnu potřebuje náš svět”, a teď ty změny hrubě zasáhly její život podnik, kde pracovala, zavřeli, propustili je. Manžel zmizel už dávno, Ditě nezbylo než jít na trh. Přitom byla přesvědčená, že prodej je jí zakázán osudem.

A teď tu stála u silnice, nohy v břečce, v podstatě ještě mladá žena, jenže tváře pokryté mrazem a ledovým větrem z tržnice, rty vysušené, oči vlhké.

Auta jí cákala špinavou břečkou na kabát, míjela ji jedno za druhým. Dita raději koukala na střechy domů a stromy, kde byl sníh ještě bílý. Šedého svinstva je v životě přece dost, netřeba ho sledovat.

Znovu mávla rukou a konečně u ní zastavila špinavá, rozhrkaná škodovka.

Hodila byste mě na Patočkovu, prosím, za rozumnou cenu? řekla do otevřených dveří, a zarazila se.

Poznala ho hned. Jakoby těch let vůbec nebylo. Možná byl ještě hezčí. Ten samý vážný pohled, mírně zvednuté obočí, lehce potutelný úsměv.

Zatímco se snažila vzpamatovat, on vystoupil, rychle naházel tašky do kufru.

Sedla si na přední sedadlo, narovnala si šátek a už se připravovala vymýšlet výmluvy proč vypadá tak bídně. Jistě ji také poznal.

Nebo…

Kolik let už uplynulo? Kolik?

***

Bylo jí tehdy dvaadvacet. Poslali ji na praxi do starého lesnictví. V Brně už na ni čekal přítel Jakub. Všechno bylo dané: praxediplomsvatba.

Nač by tříměsíční praxe měnila její život? Vůbec nic…

Ubytovali Ditu v domku u paní Antonie, starší ženy ze vsi. Také pracovala v lese, žila se starým tchánem, který špatně slyšel. Dita, vždy přirozeně společenské povahy, se rychle s Antonií spřátelila, s dědou si pomáhaly.

Jednou dostal děda záchvat právě, když u něj byla Dita. Spadl. Letěla pro pomoc ke sousedům nikdo doma. Jenže po silnici zrovna jel traktor. Mávala. Vyskočil z něj muž: vysoký, pohledný, vážné oči plné tajemství.

Vběhli domů, muž chytil dědu do náruče, naložil ho na přední lavici traktoru. Dita s nimi, plná úzkosti dojedou vůbec?

Dojeli k lékaři, zrovna přijela sanitaria. Muž nastoupil, jel s Ditou dál.

Teprve když byl děda v rukou lékařů, začali normálně mluvit.

Zjistilo se, že pracují ve stejné organizaci a bydlí kousek od sebe. Muž se jmenoval Martin.

Jenže večer byl pozdní. Dědu uložili v nemocnici včas, Bůh zaplať. Ale jak zpět? Sanitka zpátky do vsi jet nemohla po těch lesních cestách.

Pojďte, máma mého kamaráda bydlí kousek odsud. Přenocujeme tam.

Dita už poznala, že je Martin v pohodě; obtěžovat ji nebude, ale přece jen váhala.

Ne, raději přespím v nemocnici. Ráno mě naberete.

Tam na těch židlích? Nebojte se. Teta Lída je skvělá. Dům velký, já spím s Genkem ve stodole.

Souhlasila. Martin měl pravdu spala na vysokých bílých peřinách, až ji ráno musela teta Lída budit. Pohostinná paní.

U snídaně Ditu teta Lída hned vyzpovídala. Vyprávěla, že Martin měl ženu, ale beznadějnou, prý utekla i se synkem. Martin se stará o celou farmu, staví nový dům, prodává maso. Vyzdvihovala ho ve všem, asi si myslela, že Dita chce Martinovi učarovat.

Dita se jen usmívala. Ne, má přece snoubence mladý, nadějný inženýr. Sama je cílevědomá a rozvedení muži s dětmi ji vůbec netáhnou.

Ale po onom večeru začala Martina potkávat pořád. V lese, v jídelně, na ulici vedle chalupy. Antonie ho znala dobře, dědu z nemocnice jim dokonce domů odvezl.

Líbíš se mu, víš, uculovala se Antonie, Ptala jsem se, červenal se jako kluk. Vy byste se k sobě hodili.

Ale vždyť mám doma Jakuba, bránila se Dita.

Ten ještě není manžel. Ale Martin je chlap na svém místě. Má farmu, stroje, synka hodného. Maminka mu chybí…

Dita ale cítila, jak se jí v srdci něco probouzí. Začala po Martinovi pokaždé očima pátrat. Byl statný, jistý, klidně silný, to kolem něj bylo vždy cítit. Hlavně všichni ho brali s respektem.

To si povídej s Martinem, říkali chlapi v lese.

A ona byla mezi nimi taková vznešená, v dlouhém světle béžovém plášti, nevhodném pro bahno, které tu bylo v březnu všude. A opravdu ona tím blátem létala, nešla. Muži před ní přestávali klít a začínali si připadat důležití.

Panečku, madam, jak jste se sem zatoulala?

Dito, počkejte, hodím vás domů.

Od lesnictví do vsi to bylo kousek, ale lilo, tak šla k traktoru s Martinem.

S kým je váš synek? pro Ditu byl muž s dítětem vždy už dospělý, přitom o dva roky starší.

Co to vykaní? Přejdeme na tykání, platí? Syn je s mou maminkou. Sousedka pomáhá, do školky ho vodí. Roste…

Jak se jmenuje?

Tomášek, v očích otcovská něha, Šikula. Ale potřebuje neustálý dohled. Babička bojuje, mrkl na Ditu, Nelíbí se ti u nás?

Ale líbí…

Počkej, až přijde jaro. Máme tu parádní místa. Potok, louky… Jen lampy nesvítí, ale to je dočasné, napravíme.

Jeli už tmou. Obec šetřila, lampy nesvítily. I tím napravíme jakoby Martin převzal odpovědnost za celou vesnici na sebe.

Kdo tenkrát tušil, že odpovědnost je vlastně nejlepší vlastnost muže…

Martin začal Ditě pomáhat nápadně. Nosil dříví, jezdil pro léky ke starému. Dita se cítila zmatená svými city.

Nedokázala si představit život na vesnici. Ve městě ji nic moc nedrželo, kromě Jakuba a nějakých příprav na svatbu. Bála se jen, jaké to bude co řekne rodina, až zjistí, že má místo inženýra nového nápadníka, a ještě s dítětem…

Ale večer, jen za oknem štěkal pes, přestavovala si budoucnost s Martinem. Miloval by ji jistě, děti by spolu měli ale stejně si nemyslela, že se na něco takového odváží. Vždyť je tu už Jakub, co koupil prstýnky, jeho maminka střádá na hostinu, rodiče chystají svatbu… Bylo jí nepatřičné je všechny zklamat.

Jenže srdce tušilo něco sladkého. Právě to tušení a přicházející jaro mlžily mysl.

Teď jí připadalo, jako by Jakuba nikdy nemilovala, zatímco Martina milovala opravdově. To, že ji doma čekal snoubenec, dávalo celému příběhu romantickou dramatičnost.

A jednoho dne, v nejnapjatější chvíli, téměř sama vyprovokovala mezi nimi blízkost. Co za pud to byl? Loučení s minulostí, nebo naopak s touto novou láskou? Martin ji zrazoval, hleděl jí do očí, ale pak se rozhodl, že to bude pomyslná konečná tečka.

Pro ni to byl první takový zážitek, krásný natolik, že nebylo proč litovat.

Jen rozhodnutí nebylo. Hloupá, naivní, či jen nerozhodná? Nebo prostě chyběl životní nadhled.

Jenže jednou u studny se stalo něco důležitého. Šla pro vodu a zahlédla světlovlasého chlapečka.

Lezl na okraj studny, mohl klidně spadnout dovnitř. Dita přidala do kroku.

Hej, co tam děláš? Nelez tam, sklouzneš. Kde máš maminku?

Rozhlédla se. Po cestě běžela nějaká dívka nevýrazná, šedivá. Chlapec nasupeně hleděl na Ditu, vymanil se, běžel k té dívce a rozplakal se.

Skoro vlezl na studnu, já jen…

Tomáši, neplač, víš, že nesmíš. No tak…

Dívka kývla na Ditu smutně a odešla s chlapcem.

Tomáš… Co když je to Martinův? Zasvítil v Ditě ledový strach. Úplně cizí dítě, ke kterému by si taky musela najít cestu vždyť ji odehnal, lekl se…

Pak za ní přišla Martinova maminka paní Květoslava. Plakala. Synkovi vyhovovala místní dívka, Gábina, chudá, pracovitá, žije s babičkou, neměla maminku; Gábina prý Martina miluje a všechno bylo dobře, než přijela Dita, rozvracečka.

Dita nechápala ona rozvracečka? Vždyť Martin ji chtěl odvést od snoubence! Připadala si spíš sama zrazená, a najednou byla příčinou krachu něčí rodiny.

Martin ji prosil, ať neodjíždí. Loučil se s ní na nádraží, ujišťoval, že Gábina a jeho matka si něco namlouvají. Ale Gábina byla tichá, nevýrazná. Urostlý Martin ji úplně zastínil.

Ona je spíš vždycky nerozhodná, tvrdila Antonie. K vám by se Martin hodil…

Jenže Dita byla uražená. Nechtěla být záminkou v nějakém příběhu navíc. Ne, její příběh bude městský. Tehdy všechny pochybnosti zmizely, Martina už neposlouchala vracela se ke svému snoubenci.

A tak ji Martin naposledy viděl na nádraží: v kostkované košili s vyhrnutými rukávy, široká ramena svěšená, smutná vráska mezi obočím, pohaslé oči. Tak si ho pamatovala dlouhá léta.

Vlakem domů cestou plakala.

Tak vypadala její tříměsíční praxe.

Ale mládí umí léčit. Život šel dál. Provdala se za Jakuba, rodina, práce, povinnosti.

**

Sedla si na přední sedadlo, narovnala šátek a v duchu hledala výmluvy proč vypadá právě dneska takhle. On by ji měl také poznat.

Nebo… Změnila se tolik. Přibrala, rty popraskané, kabát rozedraný, šátek…

Kolik let už uplynulo? Kolik?

Šestnáct. Ano, šestnáct let.

Nejdřív bylo ticho.

Tedy, to je dneska počásko, vydechla, když je auto, co projelo naproti, pocákalo vodou.

To je tu ve městě. Ale za městem je krásně, čisto. A silnice jsou nezvykle upravené.

Jste místní?

Jezdím tam a zpátky. Práce.

Děkuju, že jste mě popovezl. Dneska mi zklamalo auto. Obvykle jsem svým, ale dneska ne. Samozřejmě zaplatím…

Martin na ni otočil hlavu, s tím vážným pohledem, a ona pochopila poznal ji.

Ahoj, špitla opatrně.

Ahoj, Dito!

Poznal jsi mě? Myslela jsem, že už jsi dávno zapomněl.

Nezapomněl, oči na silnici.

A někde pod žebry Ditě zaškubalo, až se jí chtělo dýchat jinak. Ten hlas, ty ruce, ten pohled. Udělalo se jí horko, stáhla si šátek z hlavy.

Jak se ti daří, Martine? zaváhala.

Chvíli mlčel. Asi i on potřeboval setřást vzpomínky.

Celkem jde to. Točíme se, jak se dá. Těžká doba. I ty.

Pracuješ pořád v lese? V lesnictví? snažila se změnit téma na společné známé.

Ale ne. Lesnictví padlo s revolucí. Já už tam dávno nejsem. Podnikám.

No jasně. Teď lepší. Já taky. Pořád farma?

Farma, podnik, i obchod. Masné výrobky.

Jo, teď obchodují všichni.

V tu chvíli Dita vzpomněla, jak na etiketě uzenin viděla jméno s.r.o. “Konečný”. Tehdy se pousmála, myslela, že je to shoda.

Počkej, tak salámy, paštiky Konečný, to je tvoje?

No, dá se říct. Nechutnají ti?

Ale kdeže, máma je jezdí kupovat. Netušila jsem…

On začal vysvětlovat, jako by se omlouval.

Začali jsme doma. Farma se rozrostla, bylo dost masa, i lidí bez práce. Tak jsme začali pomalu. Pak už i továrnu, a teď i obchody.

Parádní. Jsi na to sám?

Parta. Já hlavně vedu. Jinak bych to sám nezvládl. Zeptej se, půlka Lišné je u mě. Už jsme i v kraji, nejen tady.

To je vida.

Bylo jí zvláštně ona, v slehnutém kabátu, v papučích, kdysi městská dáma v hedvábném kabátě, a on venkovský traktorista, teď podnikatel. Jako by si vyměnili role.

A co tvůj malý?

Martin se usmál.

Tři.

Tři děti?

Ano, tři kluci. A ty?

Syn a dcera, odpověděla Dita, a otřela si čelo.

Tomáš je na vojně, byl v misi. Bály jsme se s Gábinou hodně. Ale na jaře se vrací, Bože díky. Prostřední je na učilišti, nejmladší pátá třída.

Gábina… Tak on si jí skutečně vzal.

Chtělo se jí říct, kolikrát už svého dávného úprku litovala. Jak často! Ale teď, když ho viděla…

Mužem se Jakub neprojevil. Ze začátku chodil jako inženýr, i se stěhovali do Moravskoslezského kraje, vypadalo to slibně, dostali byt. Děti byly malé, těžkosti přibývaly, zvládat šlo všechno.

Ale vzápětí začal měnit práci, napjatý, užíval často alkohol, došli o byt, přestěhovali se ke tchyni. Ta si s Ditou nerozuměla. Jakub nakonec začal zahýbat. Dita podala o rozvod, přestěhovala se zpět k mamince. Otec už nebyl.

Strašně toužila říct Martinovi všechno, ale vyšlo z ní jen:

Můj starší je v desítce, dcera v osmé třídě. Čas běží.

Ano, běží.

Mlčeli. O opravdových věcech by si oba chtěli promluvit, přesto měl každý pocit, že to je důležité jen pro něj samotného.

Ditě se vkrádal pocit viny vůči Martinovi. Pak si ale vzpomněla na jeho plakající matku i Gábinu vždyť těm kdysi ustoupila. Ale tehdy jí vlastně vládla hlavně uražená pýcha…

A co ty? zeptal se Martin téměř ležérně.

Já? Jak vidíš. Propustili mě. Pracuju sama na sebe, uhladila si vlasy, Ale sama je to těžké.

A manžel? Jakub, ne?

Pamatuješ si? No to mě mrzí.

Dívej, já jsem tě i jako nevěstu viděl. Jel jsem tehdy za vaším svatebním konvojem až ke kavárně.

Cože? otočila se na něj překvapeně.

Ano. Teta Antonie mi to řekla den před svatbou. Už nech toho, zítra má svatbu! Sedl jsem do Favorita a jel. Vypadala jsi šťastně. Nechtěl jsem se ukazovat. Jel jsem domů, a hned pak požádal Gábinu.

Bože můj, kdybych to tušila…, řekla prázdně.

Stejně bych jen všechno pokazil. Vypadala jsi šťastná, krásná a nervózní.

Svatba je pro ženu událost. Ale dlouho mi to štěstí nevydrželo. Po pěti letech jsme se rozešli, vrátila jsem se k mámě s dětmi.

To je škoda, kývl.

Už jsem zvyklá, hrála si na silnou, Jsem překvapivě dost silná ženská. Děti mají co potřebují, učí se dobře. Starší chce na medicínu. Život jde dál. Teď prostě prodávám na trhu v papučích. A místo tam mám dobré, vždycky prodám.

Chtěla mu dokázat, že není na tom tak špatně, jak to vypadá. I když podnikání nemá nehladoví.

Martin mlčel se zamyšlenými čely.

A doma je jak? Co Gábina?

Pokrčil rameny, zamyšlený.

Gábina? Peče chleba.

Chleba? Sama?

Nejdřív sama. Teď už má Pekařství U Konečných, obchod a výrobnu.

Znám. Byla jsem tam jednou. Gábina vlastní? Ty jsi jí to zařídil?

Ano. Je šikovná pekařka proto jsme to rozjížděli.

Vtom si Dita vzpomněla její kamarádka ji tam jednou zatáhla, ukazovala paní pekařku malá, krátkovlasá, šik, energická. Tehdy jí připadala neznámě povědomá. Teď vše zapadalo.

Už jsme skoro tady, že? Martin mrkl po číslech domů. Dita se vzpamatovala.

Další blok.

A Martin náhle zastavil, vyskočil.

Pak ho vnímala jak ve snu: v rozepnuté bundě, spěchal ke květinovému stánku. Vrátil se s nádhernou kyticí chryzantém. Otevřel její dveře a položil chladné květy do klína k jejím vlněným nohavicím.

Dita se dívala na květy, bílé střapaté květy se jí zamlžily před očima. Rychle si otřela slzy vždyť tvrdila, jaká je silná.

Pak jí pomáhal s taškami až ke dveřím. Schodiště s popsanými zdmi. Dita svírala květiny zmateně na srdci.

Zaskočíš? přála si, aby řekl ne, stejně je uvnitř chaos, všude krabice, zboží. Maminka bude mít spoustu otázek.

A možná by ho ráda pozvala, aby to všechno viděl a pochopil ji.

Ne, Dito, musím jet. Dneska mě čeká hodně věcí, chytil ji za zápěstí, podržel pár vteřin, jakoby na rozloučenou.

A rychle spěchal pryč.

Zavolat ho? Povídat?

Dita, koukala za ním, pochopila, že jemu je teď ještě těžší. Prostě se rozloučil, už se neuvidí. Ulevilo se jí.

Natahala tašky do bytu.

Hned ve dveřích matka otázky, rodinné starosti. Dita ani neposlouchala, na zápěstí stále cítila jeho dotek. Sundala papuče, hodila je na radiátor, vše dělala setrvačností.

Matka chodila za ní, ani si nevšimla, že ji dcera nevnímá.

Až když se Dita převlékla a sedla, zeptala se:

Mami, pamatuješ před svatbou, jak jsem ti vyprávěla o klukovi z praxe v lesnictví? Líbili jsme se tam…

Jo, něco si vybavuji. Proč?

Řeklas mi, ještě to tak, žít na vesnici a chovat prasata.

Ano, správně jsem řekla. Nedopadlo by to.

Dnes jsem ho potkala.

Kde?

Ani na tom nezáleží. Produkty Konečný, co si chválíš to je jeho podnik. A jeho žena vede U Konečných. Tak tak…

Matka zarazila se šálkem v ruce. Tiše ho položila, v očích zatrnulo. Po chvíli, sama pro sebe i pro dceru, pronesla:

Ale vždyť osudu neporučíš. Kdyby mohla, perou se o něj všichni.

A Ditě bylo najednou líto matky.

To je dobrý, mami, žijeme si i tak dobře. Dneska jsem prodala dva kostýmy a tři bundy. Probijeme se. Nesmutni!

Máš pravdu. Kdyby člověk věděl, kde spadne, tak si podloží slámu… Ale stejně, ale ta novina ji ranila, ponořila se do myšlenek.

Za chvíli přišel syn. Vysoký, pohledný, zase ten vážný pohled. Teď si Dita ještě víc uvědomila, jak je podobný svému pravému otci.

Kdo by tehdy věřil, že tříkilový kluk byl opravdu sedmiměsíční? Uvěřili Dita nikdy nebyla lehkovážná.

Syn sedl ke stolu.

Mami, ale nehubuj. Beru práci v jezdeckém klubu. Budu pečovat o koně, plat je podle práce. Neměj obavu, spustil v obavě před výtkami, na škole to nebude znát. Slibuju, mami…

Dita si povzdychla. Ještě včera by mu to rozmlouvala. Dneska…

Dobrá, Martine, už jsi velký. Každá práce je důstojná. A peníze se ti budou hodit. Nemám nic proti.

A on začal radostně jíst, spokojeně sledoval mámu: něco se v ní změnilo, ale nešlo poznat co. Ale bylo z toho dobře.

A Dita tu noc nemohla spát. Neplakala, nežalovala si. Jen nový, podivný klid.

Dívala se na bílé chryzantémy, myslela na osud, na dnešní setkání, na to, že každý z nich musí jít dál, začít další etapu života odděleně.

Tehdy jejich setkání rozdělilo její život na dvě části: před ním a po něm. I teď cítila stejný zlom.

A oba mají před sebou další životní překvapení i možnosti ke štěstí. Už se nesetkají, ale přesto budou mít na sebe vliv.

Všechno, co se stane, má svůj důvod.

A dnešní setkání tu bylo, aby ji něco důležitého naučilo.