Náhodné setkání

Náhodné setkání

Zima zahryzla a můj kabát ohříval už jen zespodu. Peří uvnitř slehlo a svrchní plášť už zdaleka neochraňoval před větrem ani omylem. Spodní část trochu chránily vlněné kalhoty a staré pohorky, ramena jsem si stále stáhl černým šátkem, abych úplně nepromrzl.

Auto, které měl přivézt Honza, kamarád z trhu, dnes selhalo. A tak jsme s Terkou stáli obklopeni taškami po obou stranách silnice a stopovali, každý na vlastní pěst. Ty naše vaky se do jednoho auta sotva vejdou, takže nejlepší bylo, když se každý staral sám o sebe.

Když jsem před lety ještě pracoval pro šéfa, těchto starostí nebylo. Jenže peníze nikdy nestačily sám jsem živil dvě děti. Nedávno mě Terka přemluvila, ať s ní zkusím menší výlet za obchodem do Polska.

Nebylo to, že bych teď měl více peněz. Jasně, nového zboží plná chodba, ale prodat se ještě nestihlo a starostí spíš přibylo.

Každé ráno jsem nosil věci na tržnici a večer je zase tahal zpět do bytu, na čtvrté patro, několika výlety po schodech nahoru. Tedy pokud nebyl syn doma, abychom to tahali spolu.

Ještě nedávno jsem si rád zpíval “Změny, změny, ty chceme všechny,” ale teď ty změny dorazily do mého života a vůbec se mi nelíbily podnik, kde jsem pracoval, zkrachoval, nás všechny vyhodili. Manžel zmizel už dávno a tak mi nic jiného nezbylo, než se pustit do prodeje věcí na trhu. Přestože jsem si vždycky myslel, že obchod není pro mě.

A teď stojím u silnice, pod nohama rozbředlý sníh, ještě vlastně mladý chlap, ale rty mi vyštípal mráz, tváře zčervenaly z věčně studeného větru mezi stánky a oči trochu slzely.

Auta kolem sviští, rozstřikují šedivé bláto. Raději se na něj nedívám, hledím na střechy domů a na bílé větve stromů, kde je sníh ještě čistý. V životě je tolik šedivého marastu, že je nejlepší na něj ani nekoukat.

Už po kolikáté jsem mávl, aby mi někdo zastavil a přece se v tom špínou pokrytém dopoledni jedno auto zastavilo.

Jste ochotný vzít mě na Palackého za rozumnou cenu? řekl jsem do pootevřených dveří a hned jsem se zarazil.

Poznal jsem ho hned, jako kdyby vůbec neuběhly roky. Byl pořád stejný, možná ještě vypadá lépe. Týž vážný, trochu tajuplný pohled, lehce nadzvednuté obočí, úsměv v koutku.

Než jsem v sobě utřídil myšlenky, vystoupil z auta a naložil mé tašky do kufru.

Sedl jsem na přední sedadlo, spravil si šátek na ramenou a začal jsem přemýšlet, jak se mu vysvětlím, proč vypadám právě dnes tak hrozně. Vždyť by mě poznat měl, ne?

Nebo už?

Uteklo tolik let. Kolik vlastně?

***

Byl mi tehdy dvaadvacet. Poslali mě na povinnou praxi do lesního závodu v malé vesničce nedaleko Třebíče. V Brně na mě čekala Jana, tehdy ještě snoubenka. Vše šlo podle plánu: praxe-diplom-svatba.

Co může změnit tří měsíční pobyt na venkově? Nic, říkal jsem si…

Ubytovali mě u paní Ludmily, zaměstnankyně podniku, která bydlela s hlučným, trochu nedoslýchavým tchánem. Vždycky jsem byl spíš společenský typ, takže jsme se docela rychle sžili a s Ludmilou byla sranda.

Jednou se to ale zvrtlo dědovi se udělalo nevolno. Vyběhl jsem pro pomoc, ale sousedi nikde. A v tu chvíli projížděl po ulici traktor. Mávnul jsem. Vyskočil z něj mladý chlap: vysoký, hodně fešák, pohled trochu vážný, tajuplný.

Dovedli jsme dědu k doktorovi, všechno dobře dopadlo, sanitka ho odvezla a mladík Mirek nastoupil s námi do vozu a jeli jsme spolu do nemocnice.

Až když byl děda v péči zdravotníků, teprve jsme se přátelsky bavili.

Pracovali jsme oba ve stejném podniku. Bydlel dokonce v sousední ulici. Jmenoval se Mirek.

Bylo už pozdě. Dědu odebrali do nemocnice a já přemýšlel, jak zpátky domů.

Pojď, moje máma bydlí kousek, přespíš u nás a ráno tě chlapi hodí zpátky do vsi, navrhnul Mirek.

Nejdřív jsem váhal, ale Mirek nedovolil namítat žádné postranní úmysly, prostě spolupráce na vesnici. Přespal jsem tedy v krásné bílé peřině a ráno jsem dostal od jeho mamky vydatnou snídani.

Připravený na klidný návrat do města jsem poslouchal, jak hospodyně vypravuje, že Mirek měl kdysi ženu, ale ta ho dávno nechala, nechala mu ještě syna. Že je to dobrý chlap, že se stará, dokonce rozjel vlastní farmu, staví dům, chová prasata ke zpeněžení. Taková tlačenka asi proto, že si myslela, že bych se mohl stát jeho ženou. Jen jsem se usmál měl jsem přece doma Janu, mladého nadějného inženýra. A rozvedený farmář? To rozhodně nebyla moje liga.

Ale po tom zážitku jsem Mirkovi vděčil, a tak jsme se potkávali častěji na dvoře, na pilařské louce, v podniku. Starší paní Ludmila ho také znala, nakonec dědu jsme společně vezli zpět z nemocnice.

Líbíš se Mirkovi, šeptla mi Ludmila. Když jsem se na tebe ptala, celý zčervenal. Hodili byste se k sobě.

Ale kdeže. Já už mám Janu!

No jo, ale ještě není žádný manžel. Mirek je spolehlivý, rozjel farmu a ten kluk je zlatý. Potřebuje mamku.

Ale já, přiznávám, jsem také začal vyhlížet Mirka častěji. Urostlý, klidný, někdo zvláštní. Navíc všichni s ním mluvili s takovým respektem.

Máš se s čím radit? Zeptej se Průši, rozuměl tomu chlapovi každý.

Já byl pro zdejší spíš ten tajemný z města vysoký, v kabátu světle hnědé barvy, jako kdybych létal nad jarním blátem. Chlapi kvůli mně ztišovali řeči a ten, kdo mě zahlédl, zbytečně neklel.

Jednoho dne pršelo, cesta z lesa zpátky byla bahnitá, a Mirek mě nabídl svezení traktorem.

A kdo hlídá tvého syna? zeptal jsem se. Pro mě to byl pravý muž starší, s dítětem.

Sousedka pomáhá, v školce je. Jmenuje se Vítek šikovný kluk, musíš ho pohlídat, babička je s ním, odpověděl s tichým otcovským úsměvem.

Viděl jsem, jak všechno bere na sebe, starosti celé vesnice. Za chvíli to tu bude krásné, uvidíš, sliboval.

To jsem netušil, že právě odpovědnost je vlastně největší výbava správného chlapa.

Začal se o mě, myslím, vážně zajímat. Chodil i k nám pomoci s dřívím, nakupoval léky dědovi. Mě ale pořád drželo ve městě vše jako provázky Jana, moje rodina a hlavně svědomí.

Večer jsem často přemýšlel, co si počnu, kdybych všechno roztrhla. Jestli bych dokázal začít znovu. Představoval jsem si, že Jana jednou zjistí, co se stalo, a moje rodina bude nešťastná. Navíc bych přišla k dítěti, které není moje.

Jednoho dne jsem našel Vítka, jak šplhá na studnu. Vylezl jsem rychleji, než by člověk čekal. Kudy máma? A pak se objevila dívka, takový šedý vrabec. Vítka popadla a pohladila. Když jsem si uvědomil, že je to asi Mirkův syn a Gábina, o které všichni ve vsi mluvili, zalekl jsem se ještě víc. Copak bych tuhle novou rodinu zvládl?

Mirkova máma mě pak navštívila a se slzami v očích mi říkala, že Vítek si už zvykl na Gábinu, která jim doma hodně pomáhá, a já jen bourám cizí štěstí. To jsem tehdy vůbec nechápal myslel jsem, že jsem spíše stranou, že mě vlastně Mirek narušil dosavadní život.

Jak mě přemlouval zůstat… Loučil se, říkal, že Gábina se k němu vůbec nehodí, že je tichá a nenápadná, vedle něj zaniká.

Přesto jsem se cítil zrazený a uražený nechtěl jsem být překážkou. A když jsem večer odjížděl vlakem, Mirek stál na peroně, v kostkované košili, široká ramena svěšená, mezi obočím vráska smutku. Tak si ho pak často vybavuji.

Plakal jsem cestou v kupé. Tak skončila moje tříměsíční praxe.

Ale čas jde dál a zahojí i staré rány. Oženil jsem se s Janou, narodil se nám syn a dcera, rozjela se obyčejná rodina.

**

Seděl jsem teď znovu v předních dveřích auta, spravoval si šátek a hledal omluvu pro to, jak vypadám. Nejspíš mě poznal taky.

Nebo už…?

Šestnáct let. Ano, uběhlo přesně šestnáct let.

Chvíli jsme jeli mlčky.

To je dneska počasí, prohodil jsem, když nás auto z protisměru postříkalo.

To je jen ve městě, venku je čistěji, a silnice překvapivě sjízdné.

Ještě jezdíš na vesnici?

Musím, mám tam práci.

Díky moc, že mě vezeš. Auto mi dnes zkolabovalo, jindy jsem na cestě sám. Peníze dám…

Podíval se na mě s těmi starými vážnými očima, sám jsem hned pochopil, že ví, kdo jsem.

Ahoj, řekl jsem potichu.

Nazdar, Oto!

Takže sis vzpomněl? Já myslel, žes dávno zapomněl.

Nezapomněl, zamumlal a dál sledoval cestu.

Najednou mi v hrudi zatrnulo, jeho hlas a jeho ruce, pohled. Byl jsem celý rozpařený, udělal jsem si pohodu a odložil šátek.

Jak to jde, Mirku? zeptal jsem se tiše.

Chvíli váhal, bylo vidět, že se také chytá zpátky do reality.

Ale jde to. Dělám, starám se. Časy jsou, jaké jsou ty to víš taky…

Pořád v lese?

Ne, podnik je dávno v tahu. Dělal jsem si už vlastní byznys.

Taky mám malý obchod s masem, že? Máš farmu? napadlo mě.

Farma, firma, zpracování i prodej masa.

Jo… dneska všichni obchodují.

A já si najednou uvědomil, že etikety Miroslav Průša z masných výrobků znám moje máma je má ráda. Tehdy jsem se tomu jen pousmál.

Počkej, to jsou ty klobásy, paštika Průša, taky tvoje?

Jo, dalo by se to tak říct. Nechutnají snad? usmál se smutně.

Ne, naopak, máma je kvůli nim ochotná jet přes půl města.

Trochu omluvně pokračoval:

Hele, začal jsem na koleni, rozrostlo se to, lidi neměli práci, tak jsme šli do toho spolu. Nakonec máme vlastní krámky, jezdíme i po kraji.

Tehdy mě píchla v srdci vlastní skromnost. Já ve starém péřáku, on úspěšný podnikatel. To jsme si ale role vyměnili.

A syn?

Mirek se usmál.

Tři.

Tři děti?

Jo, tři kluci. A u tebe?

Syn a dcera, řekl jsem, podvědomě rukou otřel pot z čela.

Vítek je v armádě, byl i v zahraničí. Úplně jsme doma zešedivěli s Gábinou. Ale vrací se na jaře. Prostřední je v učení, nejmenší je teprve v páté třídě.

Gábina… Takže si ji nakonec vzal.

Jak rád bych právě teď přiznal, jak často jsem litoval svého tehdejšího útěku! Jak rád bych to řekl! I teď, když ho znovu vidím…

Rodinný život s Janou nebyl šťastný. Zpočátku jsme to drželi na sílu, přestěhovali se za prací, dostali byt přes zaměstnání. Děti byly malé, starostí dost, ale zvládli jsme to. Jenže brzy se začali v práci hádat, vystřídal několik míst, začal pít. O byt jsme přišli, vrátili jsme se k její mámě. Nakonec se rozvedla a přestěhovala ke své matce, já pomáhal, jak jen to šlo.

Chtěl jsem mu to všechno říct. Místo toho ze mě vypadlo:

Můj starší chodí na gympl, dcera do osmé. Čas letí.

To ano, letí.

Zavládlo mezi námi ticho. Oba jsme přemýšleli o důležitých věcech, ale každý měl pocit, že to podstatné je jeho vlastní tajemství.

Znovu se ve mně pohnulo pocit viny. Ale pak jsem si vzpomněl na jeho mámu a na Gábinu aspoň ti dva našli přes mne nakonec klid. Přesto mě občas svírala v hrudi pýcha že přeci nikoho nepotřebuju.

A co ty? zeptal se jenom decentně.

Jak vidíš. Přišli jsme o práci. Obchodem se právě probíjím, ale ve dvou je vždycky líp.

A manžel? Jirka, že?

Pamatuješ si? No, to je život. Neviděli jsme se už léta.

Vždyť jsem tě jednou z dálky viděl jako nevěstu. Sledoval jsem vaše svatební auto až ke kavárně.

Opravdu?

Fakt. Lída mi to tehdy řekla. Šel jsem za vaším autem, ale když jsem tě viděl šťastnou, nechtěl jsem se cpát do tvého života. Vrátil jsem se a hned druhý den požádal Gábinu.

Kdybych to býval věděl…, vyšlo ze mě.

Bylo by to všechno jen složitější, Oto. Ty jsi byl tehdy tak šťastný.

Chtěl jsem mu dokázat, že vlastně nežiju vůbec špatně. Děti mám šikovné, sice teď v pohorkách prodávám na trhu, ale žiju.

Mirek jen mlčky pokýval obočím.

A tvoje rodina? Gábina v pohodě?

Jo, ona… peče chleba.

Sama?

Teď už ne jen sama. Založili jsme malou pekárnu – už jsi slyšel o Pec pod Javořicí?

Náhle jsem si vzpomněl, jak mě tam jednou zatáhla kolegyně chleba byl skvělý a majitelka nenápadná. V ten moment mi to vše došlo.

Tady to bude, že? přijížděli jsme a Mirek hledal číslo popisné. Probral jsem se ze vzpomínek.

Ještě kousek.

Mirek zastavil, vyskočil z auta, doběhl do vedlejšího stánku a vrátil se s kyticí bílých chryzantém. Položil mi je do klína.

Díval jsem se na ně, oči se mi zamlžily. Přitom jsem si vyčítal, že jsem pořád ten silný chlap.

Společně jsme vynesli tašky do čtvrtého patra paneláku, prošli vyzdobeným vchodem. Otvoril jsem dveře, z chodby vykoukla máma. Spousta otázek, poznámek já sotva vnímal, v hlavě jsem měl ještě Mirka a chryzantémy.

Nepojdeš dál? zeptal jsem se napůl s nadějí.

Nemůžu, spěchám. Hodně věcí dnes musím ještě zařídit, pevně mi stiskl zápěstí, chvíli ho držel, jako by se loučil.

Než jsem se víc vzpamatoval, byl pryč.

Mám ho volat zpět? Svěřit mu vše?

Modřil jsem za ním pohledem, najednou pochopil je mu stejně těžko jako mně teď. Loučíme se; ne uvidíme se už. Najednou bylo lehčeji.

Donosil jsem tašky do bytu.

Máma hned začala řešit své každodenní starosti. Já ale sotva vnímal, na zápěstí jsem cítil jeho dotek. Sundal jsem pohorky, vše dělal zpaměti.

Když jsem seděl ke stolu, zeptal jsem se:

Mami, pamatuješ, jak jsem ti před svatbou vyprávěl o Mirkovi z praxe v Třebíči? Farmář, co mě pomáhal?

Trochu. Proč, stalo se něco?

Dneska jsem ho po letech potkal. A víš, ta klobása Průša, kterou tak vychvaluješ? To je jeho. Jeho žena vede Pec pod Javořicí.

Máma zkameněla se šálkem v ruce. Pak jemně celý šálek postavila, v očích drobná bolest.

No ale, stejně si člověk život nevybere. Kdyby člověk věděl, kde spadne, radši by natáhl víc slámy.

Bylo mi jí najednou líto.

Neřeš to, mami. Žijeme celkem dobře. Dneska jsem prodal dvě bundičky a tři kalhoty. To zvládneme. Nebuď smutná.

Chvíli mlčela, pak s typickým povzdechem dodala: To je život…

Večer přišel syn. Vysoký, zamyšlený, s pohledem, v němž bylo něco z Mirka. Dědictví duše i očí.

Jen málo kdo si tehdy domyslel, že by se tříkilové dítě narodilo v sedmém měsíci. Ale věřili mi, žádné řeči.

Syn si sednul:

Tati, prosím, nezlob se mám brigádu v jezdeckém klubu. Budu se starat o koně, platí to na ruku. Neboj, učení tím neutrpí. Slibuju, táto

Dřív bych ho asi sprdnul, ale dnes…

Jasně, Ondro. Jsi už velký. Každá práce je poctivá, peníze se ti budou hodit.

Usmál se a v očích měl nečekaně radost, že mu důvěřuji.

Tehdy večer jsem nemohl usnout. Neplakal jsem, nenaříkal. Jen jsem dlouho hleděl na bílé chryzantémy na stole a přemýšlel nad tím, že každý máme vlastní cestu. A že osud někdy o klíčových lidech rozhodne za nás.

Naše setkání tehdy rozdělilo můj život na dvě části: před Mirkem a po něm. I dnes mám pocit, že se znovu láme čas na dvě poloviny.

Oba nás čeká v životě ještě spousta překvapení a nových příležitostí. Už se asi nikdy neuvidíme, a přesto budeme mít jeden na druhého dopad.

Všechno, co se stane, má svůj důvod.

A možná i dnes mi měl život připravit velké pochopení. Děkuji mu za to.