Ne taková Janička
Jana! Zase?! Proboha, ty nejsi dítě, ty jsi jedna velká pohroma! Jak je to vůbec možné?!
Mami, já nevím. Ono se to samo
Máma sundávala z Jani špinavou bundu, promočené holínky a čepici, která už postrádala bambuli.
Všechny děti, jakž takž normální, jen ta moje Jana! Kolikrát ještě?!
Jana zírala na roztržený lem šatů a povzdechla si.
A přitom to bylo prima! Ten vláček se vyvedl opravdu skvěle! Jen škoda, že Saša tahal za lem šatů až moc silně. Proto se ty šaty roztrhly. A paní Kateřina Michalovna prohlásila, že zašívat to rozhodně nebude, to ať si spraví Janičky maminka. Má pravdu! Jenže pak musela odpoledne až do večera sedět v rohu na židli. Přece nebude ukazovat kalhotky před klukama?! To není slušné! Babička vždycky Jani říkala, že to není vhodné. A ona, ta babička, už přece něco z toho života zná!
Třeba to, že Jana je zkrátka jiná. Máma to nevidí, ale babička ta s tím nemá problém.
Přestaň jí pořád peskovat! Co to máš za zvláštní zvyky?
Mami, ty jsi mě tak vychovávala! Proč teď říkáš, že je to špatně? Když nebudu Janičku trochu krotit, co z ní bude?
Stejná chytrá a krásná ženská, jako jsi ty! To ti nestačí?
Ale prosím tě! Teď na tvoje žerty nemám náladu! Jana! Jdi se převléct! Hned!
Janička s ulehčením vydechla, prchla do svého pokoje a hádka mezi jejími dvěma nejmilovanějšími lidmi mohla pokračovat bez ní. Stejně ji k tomu nepotřebovaly. Byla jen záminka.
Jednou se babičky zeptala, co je to vlastně za záminku, a ta se jen zasmála:
Hádka jen tak pro nic za nic není žádná zábava, zlatíčko. Ale hádat se kvůli něčemu důležitému, to už je něco jiného!
Takže já jsem to důležité?
To nejdůležitější! Jsi naše jediná. Proto se bojíme, jaká vyrosteš. Každá máme svoje metody. Máma je přísná, myslí, že bez toho to nejde. Já už byla přísná na tvoji mámu, u tebe ze mě už nic nezbylo. Hledám jiné způsoby třeba perníček.
Nemám ráda perníky!
Dobře, tak to bude bonbón.
To je jiné! Babi, a máma mě má ráda?
Miluje tě víc než kohokoliv na světě! Ještě víc než já! To nepochybuj!
Tak proč mě pořád hubuje?
Právě proto…
Divná láska Ty mě taky miluješ, a nerozčiluješ se…
Jsem tvoje babička, ne máma. Na mámě leží větší odpovědnost. Proto musí milovat po svém. Chápeš?
Ne
Přijde čas, kdy pochopíš.
Jenže to potom ne a ne přijít.
Janička čekala A maminka byla s každým rokem víc a víc přísná.
Co já s tebou? Mám čekat, až něco přineseš v sukních?
Při té větě se Janičce vždycky chtělo smát, protože netušila, co to znamená. Vzpomněla si na ten roztržený lem ve školce a v duchu se ptala, jak by mohla něco donést ve šatech s dírou. Ale to by si doma říct nedovolila. Máma by se určitě nezasmála, ba naopak
Nakonec byly máminy obavy zbytečné.
Nesourodá, i když milá, Janička byla přesvědčena, že je naprosto průměrná. A co pořád babička povídá… Zrcadlo nelže!
A v zrcadle Jani viděla Nic pěkného! Oči malé, culík z tmavých vlasů ubohý, a na nose spousta beďarů. Kráska ani omylem.
Tvrdá realita jí byla dávno jasná, takže se vzhledem vůbec nezaobírala. Bylo to jednodušší i pro ni a i pro mámu. K čemu nové oblečení? Stačí staré tenisky, s těmi vystačí na všechno, až na výlety s babičkou do Divadla na Vinohradech. To si musí vzít něco společenského.
Divadlo Jani milovala. Jenže na lístky nebylo skoro nikdy dost korun. Babička šetřila z důchodu, ale to bylo nadlouho Takže od sedmé třídy začala chodit sousedce hlídat dvojčata a vydělávat první peníze. Děti byly živé, ale hodné, Jani, která neměla sourozence, s nimi trávila čas docela ráda. Byla to spíš radost než povinnost.
No jistě! Přijde, pohraje si, nakrmí, a jde domů. Nikdo jí nelozí po hlavě, do sešitu nekreslí a pokoj má sama pro sebe. Paráda!
Ne, že by Jani byla nějaký sobec, ale už v tomhle věku dobře chápala, že mít víc dětí stojí peníze, a nejlíp pořádné. Co mají doma? Mámina výplata jako sestřička u JIPky, babiččin důchod. A hlavně, Jani nemá otce. Nikdy ho neviděla a popravdě ani nechtěla.
O otcovi s mámou nikdy nemluvila. Proč jí dělat zle? Má tak problémů dost! Jani bohatě stačí. Je ještě babička, která už plně nerozeznává ani jména, natož dny v týdnu
Naštěstí si na otce Jani ještě nějaký čas vzpomínala. Celý příběh, jak se objevil v životě Janičiny mámy a pak zmizel, vyprávěla vnučce, když ji ještě poznávala.
Netoužil po tvé mámě.
Proč?
Sukničkář. Pořád jiné a další. Říkala jsem jí to! Ale ona neposlouchala… Zamilovala se. Říkal jí, že se vezmou, že ostatní jsou jenom omyl.
Vzali se?
Jasně! Tvoje máma si stojí za svým. Ale jak se dozvěděl, že čeká tebe, zmizel jako čertík z krabičky. Konec. Ani nevíme, kde je. Odjel a nechal jen vzkaz.
Jaký?
Nech to být, Jani. To jsou jejich věci. Jediné ti povím pro tvou mámu jsi byla tak vytoužená, že se bála každého dne. Celé těhotenství byla jak křišťálová váza, bála se o každý krok, aby se ti něco nestalo. I pak pořád nervy. Víš, proč tě pořád drbe a vychovává?
Kvůli tomu?
Kvůli tomu! Má strach. Takový, že v noci často nespí. Sedí, kouká na tebe, hladí tě a skoro pláče. Když se zeptám, tak jen zamumlá něco a nechce nic slyšet. Ale věř mi, miluje tě, jak jen umí.
Tak jasně… Babi, ty jsi ji taky tolik peskovala?
No jasně! Všechny mámy jsou stejné. Ze strachu o děti dělají zmatky, a pak litují.
A proč ten strach?
To se nedá vysvětlit, Jani. Až budeš mít svoje, třeba pochopíš.
Jani na to nic neřekla, jen myslela, že svoje děti určitě vychová jinak. Jak naivní! Ale kdo v tom věku naivní není?
Dětí bylo stejně v nedohlednu, a Jani nevěřila, že někoho najde.
Kdo by ji chtěl? Malá, ošklivá, navíc paličatá jak bodlák. Když už se na vás přichytí, už ji nesundáte.
Po škole nastoupila Janička taky do nemocnice, kde pracovala její máma. A začalo to!
Všechno špatně! Prý moc hrrr, k pacientům až moc laskavá, to prý nejde, sednou jí na hlavu, všechno dělá zbytečně Prý je zbytečné se snažit. Vždyť za týden přijde další pacient. Má být klidnější, ne se přetrhnout.
Jenže Jani se nechtěla změnit. Každého pacienta jí bylo doopravdy líto. Trpěl, byl mu špatně. Co jí dalo udělat injekci navíc, nebo srovnat postel? O laskavém slovu ani nemluvě. Každý přece ví, že laskavé slovo potěší i kočku, natož člověka.
Dokonce i máma ji varovala.
Holčičko, nevystrkuj se. Takové jako jsi ty tu nemají rádi. Jen bys měla doma průšvih a komu tím posloužíš? Mně? Babičce? Potřebujeme teď tvoji výplatu, nebo skončí babička v domově… A ošetřovatelka je drahá, to víš. Ty potřebuješ nasbírat zkušenosti, my potřebujeme hlídání. Kdo bude s babičkou sedět?
Mami, já to prostě nemůžu dělat jinak! Oni na ty pacienty křičí, nadávají…
Ta práce je těžká a lidé různí. Ze začátku všichni chtějí být hodní. Ale ne každému to vydrží. Vem si z oddělení příklad, tři jste tam jako ty. To už je dobře! Mluvila jsem s vrchní, chválí tě, ale říká také, ať jsi klidnější. Nikdo se nenechá naučit nasilu. Půjde to třeba po dobrém, tvým příkladem.
To ale bude trvat!
No jasně, Jani! Po kom jsi tak tvrdohlavá?
Nevím. Asi po tobě…
Jano!
Co?
Nic! Dělej, co ti máma říká!
Jasně
Jani nechtěla vyvolávat spory, a poslouchat mámu stejně uměla jen občas. V něčem má pravdu, ale v té třetí místnosti leží paní naštvaná jako sto švábů, na ostatní sestřičky si stěžuje, na Janičku ne. Každé ráno se na ni usměje.
A nebyla jediná taková. Dost nemocných, kteří trpěli bolestí, hádali se s příbuznými… Jani všechno viděla a slyšela. Přicházeli na návštěvu, a řešili jen dědictví nebo jiné hlouposti. Pacienti pak plakali… a zlobili se.
Nemohla je nepochopit.
Máma to nechtěla slyšet. Potřebovala, aby Jani měla klid. Jenže jak můžete mít klid, když je kolem vás tolik trápení?
Samozřejmě, že nedá se utěšit všechny, ale aspoň někomu člověk může pomoci.
Ať už se na Jani v oddělení posmívají, že je svatá a že by měla jít do kláštera, je jim to jedno. Babička vždycky říkala, že karavana musí jít dál…
A karavana Janičky šla. Cpala se pískem, někdy skoro zadýchaná.
Je těžké, když vás skoro nikdo nechápe. A ještě těžší je, když nemáte nikoho, s kým si popovídat. Od té doby, kdy babička už nevnímala skoro nic, neměla vlastně Jani komu otevřít srdce. Máma pořád vzdychala, že by měla myslet víc na sebe. A kamarádky se jedna za druhou vdávaly a věnovaly jí svatební kytice.
Nechám ti ji, už je čas, abys šla pod čepec, Jani! Máš ji!
Jani brala kytice, nechtěla kamarádky urazit. Ale ten pravý, jeden jediný, co měl přijít, nikde. Buď se ztratil, nebo pro Janičku nebyl. I to se stává. Někteří jsou prostě sami.
Smiřovala se s tím. Už skoro ani nečekala. Jako Taťána Larinová, které by nikdy neměla odvahu napsat první.
Běhala mezi nemocnicí, útulkem pro kočky, kde občas pomáhala kamarádce, a babičkou, kterou poznávala čím dál míň. Máma vzdychala, honila ji za zábavou, ale už to nemělo smysl. Jani byla typická stará panna, o lásce ani rodině slyšet nechtěla.
Mami, jestli chceš vnoučata, řekni to. Nějaké si pořídím. Dneska je to snadné.
Jano! Takové řeči?!
Co je? Princů je málo a pro všechny jich není dost. Přírodní zákon. Tak co ode mě čekáš?
Jani, chci jen, abys byla šťastná
Tak o mojí osobní životě už mlč! Není správný, nechce se usadit. Je jí fajn, chápeš? Tak nerypni do ní! I tak mám dost.
A tak máma mlčela a v koutku duše vymýšlela, s kým by ji dala dohromady. Syny kamarádek už všechny rozebrali a nezbývalo, než čekat, co svět přinese.
A přinesl. Jenže úplně jinak, než Janička doufala.
Myslela, že objeví se její vyvolený, bude něžný a trpělivý, bude čekat, až mu bude schopna oplatit city. Jenže dopadlo to jinak.
Ale všechno pěkně popořadě.
Hlavní roli v příběhu Jani hrála právě ta mrzutá babička paní Marie Alexová. Pravidelně docházela na oddělení, kde Jani pracovala, aspoň dvakrát do roka. A vždycky přivedla celý personál k šílenství.
A je to tu zase! Bude si stěžovat na všechno možný! No, ať je zdráva, Jani! Tvoji oblíbenci si přebírej ty!
Marie Alexová rozkvetla, jakmile zahlédla běžící Janičku.
Děvenko, jsem ráda, že tě vidím! Aspoň někdo tu je člověk mezi upíry!
Ale no tak, všichni jsou tu hodní!
Ty jsi moc mladá. Nevíš, která bije! Ale já prožila život, nemluv mi do toho.
Já se nehádám. Raději vás rovnou odvedu do pokoje. Už jste všechny postrašila!
Ať se bojí, je to dobré!
Vy jste hrozně mrzutá, paní Alexová!
To je pravda! Ale pořád jsem hodnější než moje kočka. Ta je teprve darebná!
Jani se zasmála a dál to neřešila. Ale neměla. S tou kočkou se totiž skutečně setkala.
Stalo se to, když jednou přišla paní Alexová tiše a nezvykle smutná.
Poprvé se s nikým nehádala, neřešila pravdu a nespravedlnost. Šla mlčky na pokoj a lehla si zády ke všem. Na dotazy znepokojené Jani jen mávla rukou.
Jdi, Janičko, nech mě Později
Během pár hodin Jani zjistila diagnózu i to, že paní Alexová přišla dobrovolně.
Pohádala se s dětmi, teď trpí. No, neměla být tolik chladná, měla být srdečnější. Pak by se o ni někdo postaral.
Tyhle banální řeči Janičko nechala být. Jak může soudit, když neví, jak to v té rodině probíhá? Všichni mají asi po svém pravdu. Ať tak nebo tak, práce je víc než dost
Po službě zašla Jani za paní Alexovou.
Jak je vám? Něco vám přinést?
Dlouhý pohled byl odpovědí. Jani už chtěla odejít, když paní Alexová tiše promluvila:
Janičko, chtěla bych tě o něco poprosit Ale nevím jak. Nejsem zvyklá prosit, spíš nařizovat. Máma byla taková rázná ženská, naučila mě: co chceš, musíš si vybojovat. Ale co když nebudeš moci?
Chcete poprosit. Nebojte, povězte!
Víš, mám spoustu příbuzných, ale věřit nikomu nemohu. Život mi utekl, zvlášť pěkných chvil nebylo. Práce, starosti, pořád dokola. Dětem jsem dala, co mohla. Byt jim přenechala, aby se o mě netrápili. Prodala i svůj rodný, když máma odešla. Snažila jsem se, byla vnoučatům oporou, dokud to šlo. A teď?… Nikdo mě nepotřebuje, ani Jani, postarej se o mou Mícu!
O koho?
Kočku! Ona je skvělá, jen trochu zlá, ale tak chytrá! Doopravdy! Všechno chápe! Když jsem odcházela do nemocnice, bránila mi ve dveřích. Ona to věděla…
Jani byla v rozpacích.
Zvířata měla ráda, ale doma nikoho neměli, babička by to špatně snášela a peněz bylo málo.
Ale paní Alexové odmítnout nemohla. Ta prosba v očích byla silnější než všechno ostatní. Míca byla možná její poslední radostí v životě. Kdo je Jani, že by o tom mohla soudit Cizí duše jsou stejně temné, jako cizí domácnosti. Když může pomoct, proč ne.
Po službě se Jani poradila s mámou, co na to říká, a jela pro kočku.
Vezmu ji, paní Alexová. Ale jen dočasně! Vy se uzdravíte, a vezmete si ji zpět.
No samozřejmě, Janičko, jistě
Marie Alexová poprvé v oddělení vypadala jako obyčejná stará paní, a ne strašidlo pro sestřičky.
Před vchodem do domu si Jani uvědomila, že klíče má, ale dovnitř se bojí sama. Zaťukala u první dveří.
Koho potřebujete? Mladá žena s malým miminkem v náručí.
Prosím, paní Alexová mě poprosila, ať si vezmu její kočku. Můžete chvíli postát u dveří, než ji chytnu?
Sama dovnitř nechcete? Dobře děláte, babka je mrzutá! Raději se s ní nezaplétat.
Ale no tak, normální stará paní, kdo je tu dokonalý.
Pravda! světle se zasmála paní sousedka. Jděte, počkáme my a Vojtíšek.
Vojtíšek zapískl souhlasně a záchranná akce mohla začít.
A taky hned skončila jakmile Jani otevřela dveře.
Černá šelma vyběhla škvírou, seběhla schody a byla pryč. Jani ani nestačila zareagovat.
Rychle zavřete! volala sousedka, a Jani poslechla. Tu už nechytíte, je jako blesk. A zlá! Dávejte si pozor na ruce, když ji najdete.
Děkuju!
To už Jani v kalupu skákala po schodech, modlila se, aby byl vchod zamčený.
Kdepak! Dveře dokořán, a před nimi nějací chlapi tahali krabice z auta.
Neviděli jste kočku? zkusila Jani.
Jeden z nich kývl k stromům za domem.
Je na stromě!
Ostatní se smáli, jak Jani pobíhá pod stromem a nad hlavou jen Míca vřeští, ale ruku k dílu nikdo nepřiloží. Čas jsou peníze.
Jani kočku v šeru jen slyšela. Vidět někde ve spleti větví nebyla šance.
Míco, či-či-či!
Místo toho jí odvětil vzteklejší řev.
Ty potvoro! zabručela Jani a povzdechla si.
Bude muset nahoru. Sama dolů nejde.
Dvůr už byl tichý, začalo krápat, lezavými kapkami se smutek rozléval po zchátralém dvoře. Jani přilákala na záda batoh a šla na věc.
Tak. Další větev. Ještě jedna…
Mňoukání bylo čím dál blíž, až zákeřná kočičí tlapka vypálila Jani u tváře, takže se stihla jen tak tak vyhnout.
Míco! Chceš snad, abych ti zkrátila ocas? Ale ne, rozmyslela si. Marie Alexová to třeba opravdu rozumí, a naštve se i Míca. Nakonec ji Jani za krk chytila.
Pusť tu větev!
Hádaly se obě, a kočka snad pochopila. Najednou se zklidnila, protože pod bundou bylo sucho a teplo.
Jenže teď si Jani teprve uvědomila, že sestoupit bude horší.
Vzhlédla dolů dost vysoko. Zavřela oči.
Maminko…
Nebyla to věž, ale sedačka tak vysoko opravdu působila. Jani se vrtěla a přemítala, jak ji shora dolů kdo dostane?
Mobil v kapse vyzváněl, ale ona se bála pohnout.
Křičet o pomoc se ostýchala.
Hej! Je ti tam dobře?
Hlas ji polekal, málem by spadla.
Drž se, neskákej, já pro tebe dojdu! Počkej!
Jani to okomentovala lehkým sarkasmem.
Jasně, dám si tam odpolední kávu.
Hm…
Kluka neviděla, vzal se neví kam. Sice odešel, ale pak se vrátil s žebříkem.
Slejzáš dolů, nebo tam budeš přespat?
Jani zavřela oči, ale pak cítila ruce, které ji jistí.
Bojím se…
Víc nestihla říct. Někdo ji uchopil za nohy, procourala se po břiše po větvi a rána už stála na žebříku, nechápala jak.
Držím tě, pojď pomalu!
Jani se poslušně spustila dolů. Míca se vytrhla, ale byla hned zase odchycena a zapínala se znova pod bundu.
Buď v klidu! Slibila jsem, že se o tebe postarám, a to splním!
Ty jsi odvážná…
Kluk, hubený, nenápadný, si Jani prohlížel s úsměvem.
Máš doprovod?
Ne, to zvládnu! Jani odsekla, a pak se zastyděla.
To je tedy ostuda. Kluk měl svoje věci, ona na něho hodila komplikovanou scénu. Je úplně mokrá, s kočkou, sedí na stromě! A pak ještě frflá. Sebekritika tentokrát byla na místě.
Promiňte… Opravdu děkuju! Bez vás bych tam seděla do rána.
Proč?
Mám strach z výšek.
Proč jsi tam lezla?
Kvůli kočce. Omluvte mě, spěchám, mamka čeká.
Neříkej mi vy. Potom, co jsem viděl tvůj mokrý zadek a tahal tě dolů, říkej ARTUR. Půjdu s tebou, kam potřebuješ? Na metro, nebo až domů?
Kousek…
Jani najednou nebyla zmrzlá. Naopak, něco lehkého jí rozehřívalo prsty, slova Artura jí rozsmívala.
A Míca pod bundou seděla tichounce a skoro ani nemňoukla, jako kdyby cítila, že něco šťastného je křehké a stačí špatně zamňoukat… a foukne pryč.
Artur doprovodil Jani domů. Druhý den ji po práci čekal v parku u nemocnice. Šli společně koupit granule, protože Míca byla vybíravá jak páterova kočka a žrát cokoliv odmítala.
Jani byla kočce sporadicky chůvou jen týden. Pak si pro ni přišla dcera paní Alexové.
Maminka se jí tolik stýská… Ať jsou spolu.
Vezmete si maminku domů?
Samozřejmě! Je to moje máma. Pořád vzdorovala, nechtěla k nám… Teď už bude muset. Děkuji!
Jani zamávala, jak paní Alexová s Mícou odcházela, a potřetí si pomyslela: do cizí rodiny a do duše nevidíš. Nemá cenu vymýšlet, co tam je, může to být úplně jinak.
A vlastně, nejlepší je budovat tu vlastní rodinu, když je s kým. Pak vůbec nezáleží, kdo první řekl, že má city. Hlavní je, že někdo najde pro vás žebřík tehdy, když to potřebujete. A nikdy vám neřekne, že jste nějaká divná. Protože pro něj budete jediná na světě.
