Víš, jak se říká s rodinou bývají největší trable? Tak si představ, že mi do života vklusal brácha mého manžela, prý na týden pobejt. No, a bydlel u nás přes rok, než jsme ho museli nakonec i s policií vystěhovat. No fakt, nebyla to žádná legrace.
Pavel se na mě tenkrát díval provinile, v ruce mačkal utěrku, jako by rozbil mou oblíbenou vázu. Přitom šlo jen o to, že jeho mladší bratr Aleš potřebuje na chvíli nocleh.
Já už jsem toho měla ten den plné kecky tahat těžké nákupy, v práci úplné haló kvůli čtvrtletní kontrole a na zádech, jakoby mi někdo jehlou rýsoval. Fakt se mi nechtělo vůbec bavit o tom, že by u nás měl Aleš nějaký čas pobýt. Upřímně, za patnáct let manželství jsem ho možná viděla třikrát.
Pavle, máme dvoupokojový byt v Brně, ne útulek pro toulavé důstojníky, vydechla jsem, když jsem se zula v chodbě. Aleš má přece vlastní byt ve Zlíně. Proč nejde tam?
No víš On ho pronajímá, aby mohl splácet hypotéku na garsónku, kterou koupil synovi. On potřebuje chytit práci tady v Brně, než se mu něco povede. Prý jen týden, možná ani ne. Než projde pohovory, rozpačitě vysvětloval Pavel.
Šla jsem do kuchyně, nalila si vodu a zatímco jsem ji zvedla ke rtům, Pavel stál za mnou jak psík a koukal na mě těma svýma věrným očima. Kdybych byla slabší povaha, podlehla bych. Jenže vím, že Pavel neumí svým příbuzným říct ne obzvlášť Alešovi, kterého všichni vždycky brali jako toho, kterého je třeba opatřovat.
No tak dobře, mávla jsem rukou. Ale ať ví, že máme svůj režim. Vstáváme v šest, chodíme spát v jedenáct. Žádný mejdany, žádní cizí lidi doma.
Druhý den večer už byl Aleš u dveří. Vtrhl dovnitř s obrovskou kostkovanou taškou, která smrděla vlakem a octem, a rázem bylo plno. Aleš byl oproti Pavlovi větší, hlasitější, s drsným humorem.
Helou, paní domácí! zahřměl a chtěl mě rovnou obejmout. Jen jsem tak tak uhnula. Nebudu překážet, potřebuju jen lehátko a zásuvku. Ani mě neuslyšíte, ani neuvidíte!
První tři dny celkem v klidu Aleš spí přes poledne na gauči v obýváku, odpoledne sondoval práci, na večeři byl doma. Ale jedl jako tři. Mísa guláše, co nám normálně vydrží půl týdne, byla ten den fuč. To samé řízky a salát do rána nezbylo vůbec nic.
Tady ten vzduch, to mám hned hlad jak vlk! smál se Aleš s talířem v ruce.
Radši jsem šla koupit větší nákup a neřešila, přece jen byl host.
Když už se blížil konec týdne, decentně jsem u stolu nadhodila:
Tak co, Aleši, nějaká práce se rýsuje?
Aleš sklopil oči a sehrál divadlo utrápeného.
Hele, samý podvod. Píšou třicet tisíc měsíčně, volná pracovní doba, a ve finále je to síťovka, nebo chtějí dělat kurýra za pár kaček. Já mám technickou školu, nejdu do čehokoliv. Ale možná, možná prý mají volno ve velké firmě. V pondělí volají. Musím počkat.
Pavel při tom všechno zarytě žvýkal salát a dělal, že tam není.
Ale pohodě dva dny navíc mě nerozhodí.
Jenže z pondělí je úterý, ze středy další pátek a žádná práce. Aleš už pak ani neodchází ven, doma skoro celé dny, rozvalený gauč, televize nahlas, na stole drobky, hrnky, v bytě věčně odér pánského deodorantu a piva.
Aleši, volal jsi někam kvůli práci? ptám se.
Jasňačka, ale personální onemocněla. Zavolám příští týden. Hele, nemáme už majonézu? Potřebuju na chleba.
To máme mě bodlo do uší. Bylo čím dál jasnější, že Aleš se u nás cítí víc doma než my dva. Bez ptaní si půjčuje Pavlův šampon, válí se v mém oblíbeném plédu a přepíná kanály, když chci sledovat zprávy.
Měsíc uběhl. Venku taje sníh, všechno se rozpouští v bahýnku a taky můj život je jeden velkej blivajz.
Jednou večer už jsem to nevydržela. Pavel opravoval toustovač, když jsem přišla do kuchyně a zavřela za sebou dveře.
Musíme si promluvit, Pavle. Opravdu.
Kvůli Alešovi? Stáhl ramena.
Přesně. Je tady měsíc. Nemá práci, už ji ani nehledá, válí se na našem gauči, všechno žere a podle mě se vůbec nechystá odstěhovat. Vždyť je to jak na internátu. Ani si nemůžu dojít v županu do obýváku, protože tam furt někdo cizí leží!
Mamka by mi to neodpustila, kdybych ho vyhodil, povzdechl si Pavel. Víš, že si vždycky přála, abychom drželi při sobě.
Tvoje mamka je v Ostravě a nemá ponětí, v jakém chaosu tu žijeme! Rozpočet máme na kaši, za jídlo platíme trojnásobek, voda a elektřina nám letí nahoru. Ať alespoň něco přispěje!
Nemá ani korunu, blokli mu účet kvůli dluhům za úvěry. Přiznal se mi včera, řekl tiše Pavel.
Spadla jsem na židli. Takže dluhy. Jak dlouho to víš?”
Pár dní. Ale slíbil, že jakmile najde práci, začne všechno splácet. Ještě chvilku, prosím.
Chvilku. To bylo heslo následujících měsíců.
Jaro přišlo a odešlo. Aleš do práce na stavbu nešel prý má kýlu a nesmí tahat těžký věci. Ale pivo do sebe házel stále výkonně. Postupně začal mizet alkohol z naší skříňky. Kolekční slivovice zmizela, co Pavel dostal k padesátinám to už byl mezi mnou a Alešem pořádný řev.
Já nic nebral! Co mě očerňuješ, že kradu? Ty jsi to možná sama vypila, nebo to tvůj Pavel vylil do záchoda!
Když začal být sprostý, Pavel se pokusil mě bránit, ale moc přesvědčivé to nebylo.
Nakonec jsem dala ultimátum: buď se Aleš do konce týdne odstěhuje, nebo rozdělujeme byt a rozvádíme se. Ten byt jsme koupili už za manželství, ale většinu splátek jsem tahala já, zálohu dali moji rodiče.
Pavel dostal strach a začal šuškat s Alešem na balkoně, kouřili jednu cigaretu za druhou. Aleš pak chodil nasupený, díval se na mě jako na vraha.
Zdálo se, že pohyb! Aleš tvrdil, že má domluvěnou garsonku v Bohunicích, jen potřebuje první výplatu a stáhne se.
Vydržím. Jenže po týdnu Aleš přišel s rukou v sádře.
Spadl jsem na schodech, naražené zápěstí. Zlomenina, řekl teatrálně.
A já viděla, že tuhle hru už znám. Práce se nekoná, stěhování taky ne.
Teď mě přece nevyhodíš, když jsem invalida, že? Aleš se na mě díval s vítězným úsměvem. Byl to jeho triumf.
Léto bylo peklo. Aleš běhal za mnou s: Hani, nakrájej chleba, nemám čím. Hani, pomoz mi umejt záda Na tohle jsem mu ale odpověděla tak, že už to nikdy nezkusil.
Pavel najednou začal být doma čím dál méně, bral přesčasy a bokem další šichty. Ujížděl pryč, nechával mě s Alešem samotnou. Já se začala taky loudat venku, posedávat s kávou v parku prostě jen abych doma nebyla.
Tak uplynulo půl roku, osm měsíců. Ruku už měl dávno v pohodě, ale stále si stěžoval na bolesti hlavně na počasí. Totálně si z bytu udělal vlastní království. Přeházel si v obýváku nábytek, sám si zval nějaké podivné kamarády, když jsme nebyli doma. Jak jsem se o tom dozvěděla? Sousedka mi to nabonzovala. Při výčitce byl agresivní:
Vy jste mi povinni! Jsem rodina! Váš byt je třípokojový co ti vadí? Nespím vám v ložnici!
Moje trpělivost praskla v listopadu přesně rok po jeho dočasném přistání.
Jednou jsem zůstala doma, bolela mě hlava, tak jsem si vzala volno. Odemkla byt a už přes dveře slyším řev, hudba, ženský smích.
V předsíni cizí laciné kozačky, na věšáku levná bunda. V obýváku Aleš objímá nějakou příšerně odbarvenou ženskou, oba hulí cigarety, pivo a vodku mají na stole, všude žrádlo z lednice.
Á, paní domácí dorazila! smál se opilecky Aleš. Hele, tohle je Mirka, moje múza!
Ve mně něco cvaklo. Klidně, tiše, úplně ledově.
Ven, řekla jsem chladně.
Co, prosím? Aleš se zvedl z gauče, naštvaně rudl. Kam bych jako měl jít? Je tma, večer! Tenhle byt je i můj! Brácha je majitel! Kdo jsi vůbec ty?
Šel ke mně, napřahoval ruku.
Vytáhla jsem telefon.
Volám policii.
Voláš? Jen volej! Jsem rodina!
Zmáčkla jsem tlačítko. Dobrý den, potřebuju policejní hlídku. Adresa jsou tu cizí lidé, vyhrožují. Nejsou tu hlášeni. Jsem majitelka. Prosím, spěchá to.
Mirka slyšela o policii a bleskově vystřízlivěla, popadla boty a prchala pryč. Aleš se svalil zpátky na gauč, zapálil si a dělal si z toho blázny.
Zavolala jsem Pavlovi.
Policie už je na cestě. Jestli mě teď začneš přesvědčovat, ať Aleše nevyhazuju, radši zůstaň v práci. Dneska rozhodnu já.
V jeho hlase byla jen únava. Rozumím. Jedu. Udělej, co potřebuješ.
Policie byla do čtvrt hodiny. Dva mladí kluci, unavený, ale jasní.
Kdo je majitel? ptali se a prohlíželi si náš zakouřený obývák s Alešem na gauči.
Já. Tady, máte katastrální výpis. Tohle je spolumajitel, její bratr tu není hlášený, chová se agresivně, prosím o jeho vystěhování.
Policajt si vzal Alešův občanský a prolistoval.
Máte trvalé bydliště ve Zlíně. V Brně nejste hlášený. Majitelka vás vyzývá k opuštění bytu. Pokud neodejdete dobrovolně, odvezeme vás na služebnu. Můžeme vás pokutovat za rušení nočního klidu.
Aleš viděl, že kecy na policajty neplatí. Hodil baťoh na záda, nasadil pohled raněného tygra: Jasně. Ale já si to zapamatuju, Leni.
Balil deset minut a prskal přitom jak papiňák. Policisté stáli ve dveřích, aby se nevkutil zpátky.
Ve dveřích se objevil Pavel. Viditelně zestárnul.
Pavle! Řekni jim něco! Tvoje žena mě vyhazuje, brácho! Proboha, jsem rodina!
Pavel na něj upřel unavený pohled, pak sklopil oči ke mně, zahlédl ten svinčík v obýváku, nedopalky, prázdné lahve a řekl tichým hlasem:
Jdi, Aleši. Už stačilo.”
Cože? Aleš lapal po dechu. Ty mě v tom necháš? Kvůli ženské?
Rok jsi tu žil na náš účet. Lhal jsi mi. Choval ses odporně. Víc ti už nedám.
Aleš zalapal po vzduchu, mrsknul taškou: Tak si polibte! Rodinu už nemám, jste zrádci!
Policajti s ním odešli ke schodišti.
Poděkovala jsem policajtovi a on mě jen upozornil: Zamkněte si a radši vyměňte zámek. Takoví příbuzní se rádi vracejí.
Za dveřmi byl klid. Pavel otevřel okno, větral zápach, sbíral nedopalky. Přišla jsem za ním, objala ho zezadu.
Odpusť mi, řekl jen tiše, stále koukal do země. Měl jsem to dávno udělat já.
Hlavně že je konec, zašeptala jsem.
Další víkend jsme věnovali úklidu. Ten Alešův gauč jsme vynesli rovnou dolů k popelnicím. Pavel sám navrhl výměnu zámku.
Aleš mi párkrát volal ze skrytých čísel, žebral na vlak, vyhrožoval, zkoušel, jak daleko může zajít. Pavel prostě zavěsil a zablokoval číslo.
Pomalu se všechno vrátilo do starých kolejí. Já se zase ráda vracím domů, kde je čisto, ticho a vůně večeře, ne cizí pot a cigarety. A Pavel si zapamatoval, že rodina není ta, která tě vysává, ale ta, která tě respektuje.
Někdy prostě musíš projít malým domácím peklem, abys pochopil, jak je důležité chránit svůj klid a nebát se říct dost.
