Křišťálové koťátko

Křišťálové koťátko

Tři sestry pod oknem…

Mami, to je přece skoro jako o vás, že jo?

Věra si povzdechla.

Skoro. A ty už půjdeš spát? Ještě mám dneska práci. A zítra budeš na oslavě stejně ospalá.

Jé, už spím! Polinka se schovala pod peřinu, ale hned zase vykoukla s rozcuchaným nosíkem. Budou balónky? Přijede Mílenka? A…

Věra popadla holčičku, zabalila ji do peřiny a pořádně políbila, i když se Polina bránila.

Tak už spát! Zítra všechno zjistíš!

Vstala, podala Polince oblíbeného medvídka a opustila pokoj s rozsvícenou lampičkou, protože Polina ještě pořád nesnášela tmu. Věra vždycky dbala na to, aby po domě svítilo aspoň trochu světla.

Sešla dolů, zavřela dveře do kuchyně a zapnula notebook. Práce bylo nad hlavu, ale na chvíli zůstala sedět v tichu, aby srovnala myšlenky. Zítra ji čeká náročný den není to jen o Polininých narozeninách, i když z toho má radost, protože jakýkoliv svátek spojený s dcerou ji naplňuje štěstím. Jenže zítra přijede rodina, a to už bývá docela jiné kafe. Věra prudce zatřásla hlavou, šla si zalít čaj a řekla si dost. Problémy se budou řešit podle toho, jak přijdou. Teď před sebou měla roční uzávěrku, která sama nepočká.

Postavila vedle notebooku hrnek s čajem, vytáhla z kabelky šanon s papíry a pousmála se, že na babičinu radu studovat účetnictví jednou dala. Kdyby šla, jak chtěla, na oceanologii, měla možná ve svém životě víc romantiky, ale kdo ví, jak by to bylo s jistotami. Na chvilku zavřela oči a představila si moře zasmála se. Už jen chvilka a s Polinou konečně vyrazí na dovolenou, pokud zas něco nespadne na hlavu. Vydechla, otevřela oči a pustila se do práce.

Věruška se narodila Lídě a Vladimírovi Královým, jako vymodlené dítě, na které se všichni těšili. Babičky byly v sedmém nebi, rodiče ji nemohli vynadívat.

Měli byste si pořídit druhé, aby si měly s kým hrát! přesvědčovaly babičky, a Lída nakonec ustoupila.

S prostřední, Nadě, byla mezi Věrou jen malá mezera. Nejlepší kamarádky v dětství, které se měly rády, ale i soutěžily. Vzájemně si pomáhaly, snažily se být ještě lepší, a radovaly se z úspěchů té druhé. Lída dohlížela, aby se nehádaly pořád jim vštěpovala, že nikoho bližšího, než jedna druhou nikdy mít nebudou. Prosadila, aby holky chodily do stejné třídy a v první den školy seděly za lavicí, lehce se kopaly novými botičkami.

Nejvíc nervózní byla Věra. Vždycky hodně zodpovědná. To Nadědě bylo jedno, mohla nechat domácí úkol nedodělaný, vyklonit se z okna a počítat ptáky. Zato Věra nevstala od stolu, dokud neměla vše hotovo.

Věrko! Máš tu matiku? Rychle, půjč mi sešit a jdeme ven!

Vyřeš si to sama! Věra sestře sešit nedala. Nebo nás paní učitelka znovu rozsadí a co tam vymyslíš? Chceš pomoct s úkolem?

Naděda dula, ale nikdy dlouho nevydržela naštvaná. Za chvíli už tahala Věru ven na brusle nebo krmit kachny k rybníku.

Když přišla do šesté, narodila se nejmladší sestra, Libuše. Lída původně třetí dítě neplánovala, stačily jí dvě. Když zjistila, že je těhotná, dvakrát ji to nepotěšilo.

Zase od začátku! Vláďo, už nejsem nejmladší, to bude těžké.

Lído, máš dvě pomocnice a já jsem tu taky. Zvládneme to. A co když to bude kluk? To bude překvápko!

Překvapení se nekonalo. Přišla na svět Libuška. Hlučná, svéhlavá, úplně jiná než starší sestry Lída z toho byla chvíli vedle. Ale netrvalo dlouho a bylo jasné, kdo bude teď doma hlavní. Lída vnímala rozdíl mezi prvními mateřstvími a tím, co s Lubou přišlo. S prvními měla pocit, že jí dvě děti zaberou veškerý čas, teď se ráda ponořila do všech starostí kolem miminka a všechno ostatní šlo stranou bohužel i starší děti.

Tak to šlo až do chvíle, než mezi sestrami proběhla černá kočka. Ta se jmenovala Štěpán, bydlel o dům dál a holky si ho nevšímaly do Věřiných šestnáctin. Vrací se po tréninku, když ji na dvoře zastavil Štěpán.

Věro, pojď sem, potřebuji s tebou mluvit! přešlapoval a nevěděl, jak začít.

Věra si ho prohlížela, pak se jemně usmála.

Nemám čas, mamka čeká. V šest před vchodem.

Štěpán se rozzářil.

Líbíš se mi!

To jsem poznala, zacinkal jí smích pod lípami, a běžela domů.

Komu to mohla povědět? První polibek, první nervozita, první pocit, kdy nevíš kam s rukama. Samozřejmě se svěřila Nadě, i když ne hned Nadě na ní něco poznala a nedala pokoj, dokud se Věra nesvěřila.

Později už sama Naděda netušila, proč se jí najednou zdál Štěpán tak důležitý. Nepřeskočily mezi nimi jiskry, ale najednou jí nebylo nic důležitějšího, než na sebe upoutat jeho pozornost.

Věra tomu nerozuměla. Pak už bylo pozdě. Jednou je potkala, jak se líbají na dvoře, jen prošla kolem a doma se zamkla v pokoji, i když na ni Libuška pokřikovala skrz dveře.

Věro! Co to vyvádíš?! Pusť mě dovnitř! zlobila se Lída a bušila na dveře.

Věra vždycky poslouchala, tak otevřela. Ale když se Lída podívala na dceru, srdce jí na moment vynechalo. Vytlačila Libu ze dveří a sama zavřela.

Věruško, co se stalo? Co tě bolí? skoro plakala.

Je mi hrozně, mami. Věra si objímala ramena. Proč? Proč to udělala Naděda?

Lída ji objala.

Zlato… Jak ti pomoct?

Věra tiše koukala z okna. Jak má mamince vysvětlit, co jí trhá srdce? To nejde.

Pomoz mi sbalit věci, pojedu za babičkou. Nemůžu tu být.

Naděda přiběhla domů, potkala ji mezi dveřmi.

Kam jdeš s kufrem?

Věra mlčky prošla. Domů už se nikdy nevrátila. Lída, s ustaranýma očima, vlepila Nadě v předsíni výchovný políček.

Jak jsi mohla?!

Naděda držela tvář a sledovala, jak máma zmizela s Libuškou do ložnice tak, že ozdoby na lustru zacinkaly.

Královi ale neuměli být naštvaní dlouho. Za týden, dva se Lída s Nadě zase bavily. Věře trvalo přes dva roky, než se sestrou promluvila. Možná by ani pak nechtěla, ale Lída vážně onemocněla a sestry se musely dát dohromady, aby o mamku bojovaly.

Odpusť mi… Naděda hleděla do klína na třesoucí ruce.

Seděly spolu v parku před nemocnicí, čekaly na konec operace.

Kdo staré věci vytahuje… Věra na ni pohlédla.

Naděda poznala, že možná odpustila, ale zapomenout se skutečně nedá.

Odhodlala se vzít ji za zápěstí. Věra ji nechala, neucukla, ale neodpověděla. Seděly v tichu vedle sebe, než vyšel z budovy táta se slovy, že vše dobře dopadlo a teď už jen čekat.

Času si sestry rozdělovaly. Věra jezdila za mámou a starala se o Libušku a tehdy poprvé zjistila, jak je rozmazlená. Libuška neposlouchala nikoho, jen si vždycky dělala, co chtěla, a bylo jí jedno, co na to sestry nebo rodiče.

Lída se uzdravila a s tím se cesty sester rozešly. Věra odešla do Brna k babičce z tátovy strany, a zůstala tam. Po roce babička zemřela, nechala jí prostorný byt.

Žij, holčičko. Založ si svůj život a vždy si rozhoduj sama. I nejbližší se někdy zachovají sobecky.

Věra se pousmála. Copak to neví? Ale babičce o svém trápení nic neřekla.

Za pár let se vdala, bez velké slávy s Andřejem si zašli na radnici a pak na oběd. Andrej byl taky bez rodiny, ona pozvat tu svou nechtěla.

Manželství měli klidné a hezké, jen je trápilo, že nemají děti. Zdravotně byli v pořádku, ale nikdy to nevyšlo.

Tak budeme čekat, až přijde dítě! stála si za svým Věra.

Roky plynuly beze změny. Uvažovali o adopci, ale život zatočil jinak…

S rodinou se vídala málokdy, psali si pohledy, někdy jeli na návštěvu. Ale Andřeje doma nikdo nepřijal, tak to utnula.

Já ho vybrala a musíte to respektovat, mami.

Věřinko, vždyť tobě nikdo nebrání. Jen si říkám, že bys s tvým vzděláním a vzhledem mohla mít muže na úrovni… Ale je to tvé rozhodnutí.

Věra s maminkou o manželovi nikdy nedokázala mluvit. S Andřejem jí bylo prostě dobře, byli sehraní, a když byl někdo nemocný, druhý pomáhal, ať už šlo o vaření nebo úklid.

Teda, ty máš kliku! povzdechla si sestra Naděda, když naháněla kluka a v náručí držela malou dcerku. Kdo by mi taky trochu pomohl? Já všechno sama, a manžel doma věčně otrávený.

Věra věděla, že je to spíš divadlo Naděda byla spokojená. Zato u Libušky to bylo jiné.

Libuška byla krásná až přehnaně. Nad jejím půvabem bledly i obě starší sestry.

Ta naše Libuše je paní královna, říkávala Lída, když Libuška lenošila v křesle a koukala, jak starší chystají stůl. Když měli rodiče výročí, Libu na povinných rodinných setkáních vydržela přesně tolik, kolik musela, poslechla si pochvaly a pak zmizela, rodiče si už zvykli.

Po gymplu měla jasno:

Já budu modelka!

Začala si za tím jít, ale nepočítala s tím, kolik práce to chce. Unavila se a jakmile potkala prvního movitého podnikatele, neváhala, nevšímajíc si, že má rodinu a děti. Mamka se jí pokoušela domluvit, ale Libuška to rázně usekla:

Nepleťte se mi do života, jinak k vám nebudu chodit vůbec.

Chtěla toho spoustu, ale získala sotva pár drobných. Snažila se přivázat partnera dítětem nepočítala ale s tím, že pohádka tím končí. Přesně to se stalo. Nadávala, hádala se, chtěla kontaktovat jeho manželku. Ta ji ovšem sjela pohledem dolů a nahoru, odsekla znechucena:

Drahá, těch jako vy už měl desítky. Já jsem manželka, a mě nikdy neopustí.

To si myslíš ty? divila se Libuška, co na té bledé ženě je tak zvláštní.

Samozřejmě. Vaše naivita mě opravdu baví. Myslíte, že jste první, co mě běží vyhrožovat? Ha!

Ale čekám dítě!

Těch klidně mějte! Zákonný je stejně jen můj. Rodit si můžete, jak chcete. Ale s ničím nepočítejte. Jsem právnička.

Bylo po debatě. Libu zuřila, čekala na přítele, ale co přišlo, bylo zklamání.

Hele, starej se o svoje. Byt a alimenty zařídím. U mě už ale nechoď, dítě je vaše starost. Přijdeš ke mně s ním nic už nečekej. Řekl jsem!

Zůstala koukat na dveře a nechápala, jak se to stalo zrovna jí. Vždycky přece dosáhla, co chtěla. A teď tohle…

Zatímco řešila vztahy, Polina se narodila. Už v porodnici se jí ujala Lída Libuška střídala chvíle, kdy dceru nepustila z ruky, a pak naopak mizela po večírcích a rodiče nevěděli, co s ní dělat. Odchody postupně prodlužovala a Lída byla bezradná. Těžko mohla čekat, že ji potká něco ještě horšího.

Osudný večírek skončil nehodou při nočních závodech autem po Praze. Libuška jela s někým, kdo nezvládl řízení…

Lída se psychicky sesypala a přestala se o Polinu starat. Dědeček Vláďa pendloval mezi ní a vnučkou, ale věděl, že to sám nezvládne, a volal Nadědě.

Mám své dvě, táto, další nezvládnu!

A tak zavolal Věře.

Ta ani nezaváhala. Požádala v práci o volno, přijela do Prahy, za měsíc bylo vše vyřízené a Věra si jednoroční neteř odvezla domů. Že Polina není její dcera, věděli jen Věřini rodiče a Nadě s mužem. Když vyřizovala Věra papíry, Andřej prodal byt, zbytek investovali do nového domu, který už téměř dokončil.

Andreji! To jsi šikovný! Všechno jak jsem si přála! procházela domem a v duchu si představovala nový začátek.

Malá Polinka přinesla Věřině a Andřejovi do života štěstí, které jim scházelo. Rozesmátá, živá a veselá, naplnila jejich dny smyslem. Devět let s ní uteklo jako voda.

Za tu dobu skoro s rodinou nemluvila, občas se potkali o svátcích, kdy se cítila jako vystavená pod mikroskopem. Lídu, která nikdy nepřekonala smrt nejmladší dcery, se nedalo poslouchat.

Tys ji dostala na starost! Uvidíme, jak to zvládneš! Sebrala jsi ji, místo abys myslela na mámu a žila poblíž!

Věra se naučila přecházet to mlčením. Chápala, že kdyby se stalo cokoliv jí nebo Nadědě, pro mámu by to nebylo stejné. Ale Libuška byla jiný příběh.

Lída pozorovala Polinu, jak je podobná mámě, a občas zjihla.

Roste z ní krásná holčička! otírala slzy a kárala Věru. Neklaď na ni přehnané nároky, hlavně ať je šťastná!

Věra stiskla muže za ruku, aby zbytečně neschytal řeči, které měl na jazyku.

Nech to být… domlouvala pohledem, a hned bylo ticho.

Proč, Věro? Není lepší si to srovnat?

Nevím, Andreji, je mi jí líto. Ta zloba je z bolesti.

Ale proč to musíš snášet zrovna ty? objal ji.

Třeba protože už tu nikdo jiný není?

A když to řekne Polině?

Myslím, že ne. Tu neublíží. Je to přece dítě Libušky.

Měla pravdu. Své bolesti si Lída vylívala na dceru, ale vnučku nikdy ranit nechtěla. Viděla, jak je Polina šťastná, i když ji bolelo, že ji bere za maminku, rozhodla se o tom mlčet. Věděla, jak moc by pravda dítěti ublížila.

Věra vypnula notebook a protáhla se. Páni, už po půlnoci! Vypila vlažný čaj a postavila se k oknu. Je škoda, že Andrej zrovna není doma, ta služebka nevyšla zrovna vhod, ale zítra už bude zpátky. I když nestihne hlavní oslavu, večer přijede. Co asi veze Polince za dárek? Překvapení… Ani mně to neřekl, jen se smál:

Uvidíte obě! Bude se vám líbit!

Věra se v duchu zasmála tomu, jaké má štěstí, a šla spát.

Mami! Všechno nejlepší mi k narozeninám! Polina hupsla ráno do postele a zarazila spící Věru svým polibkem. A tobě! Gratuluju ti, že mě máš!

Děkuju ti! Věra ji objala a zadívala se jí do očí. Všechno nejlepší! Hlavně ať jsi zdravá a šťastná, moje holčičko!

Polina se přitulila, objala Věru a schoulila se jí na rameni.

Jsem už velká?

No jasně! Celých deset let! Ale víš co?

Co?

Pro mě jsi ještě malá pořád! Věra přimhouřila oči, Polina se rozesmála.

Aspoň že nejsem velká, malé mají všichni rádi!

A nestydíš se? Tady tě přece všichni milují!

Věra ji polechtala, až Polina ječela smíchem a snažila se vykroutit.

Dobrá! Jdeme na dárky! Věra natáhla ruku do nočního stolku. Mám pro tebe něco speciálního.

Vytáhla malou krabičku.

Opatrně, je to křehké!

Polina krabičku opatrně otevřela.

Mami… vzhlédla na Věru a usmála se. To je ten pravý?

Je to on! přikývla Věra.

Polina zvedla z krabičky malou postavičku křišťálové koťátko, které kdysi Vladimír daroval Věře.

Pro nejstarší holčičku… Tohle ti řekl děda, viď?

Přesně tak.

Děkuju! Pořád jsem si přála, abys mi ho dala! pohladila koťátku ouška. Mami, ale já mám jen maminku já nejsem nejstarší…

Věra se pousmála, Polina jí začala pátravě koukat do očí.

Opravdu? pošeptala a Věra přikývla. Polina vykřikla radostí, zvedla koťátko do ruky a zvolala: Hurá! Budu mít sourozence! Kdo to bude?

To ještě nevím, miláčku.

Věře se chtělo brečet dojetím. Kolik let čekaly…

Polina začala nadšeně poskakovat po pokoji, ale Věra vytáhla z šatníku další dárek.

Tohle je taky pro tebe.

Nové krásné šaty Polinku nadchly vrtěla se před zrcadlem.

Mami, kdy dorazí všichni hosti?

Věra se podívala na hodinky.

Jéje, zaspaly jsme! Musíme sebou hodit!

Ale stihly všechno. Oběd, slavnostně oblečená Polina vítala příbuzné a Věra naslouchala jejímu šťastnému smíchu, který zněl z dětského pokoje.

Jak se vede? Lída usedla do křesla a vážně se dívala na Věru.

Dobře, mami. Poli skončila školní rok s vyznamenáním, i v hudebce samé jedničky. Samá radost.

Tak si toho važ. To není samozřejmost.

Věra si povzdechla, s mámou to bylo čím dál těžší. Do kuchyně přiběhla Naděda a téma změnila. Povídala o dětech, o manželovi, a Věra už její stížnosti ani neposlouchala. Děti byly šikovné, Milena dostala taky same jedničky, Víťa byl mistr okresu v boxu.

Najednou z dětského pokoje zazněl Polinin divoký křik. Věra se rozběhla a zůstala stát ve dveřích. Polina brečela uprostřed pokoje, šaty měla celé ušpiněné. Věra zalapala po dechu a hned ji objala.

Nadědo! Lékárnička je na ledničce! Rychle! Obvaz!

Všichni znejistěli, nějaká Milena seděla tiše v rohu a pozorovala ječka.

Poli, Poleňko, co se stalo? ptala se Věra.

To není pravda! Ona lže! Lže!

Kdo lže? Věra nechápala, co se stalo.

Řezné rány byly jen povrchové. Obvázala jí ruce a převlékla ji. Pak si Polinu vzala na klín.

Povíš mi, co se stalo?

Polina chvíli mlčela, hlavu zabořenou k Věře, pak pozvedla stejné šedé oči, jaké má mamka…