Paní svého domova
Deník, 3. listopadu
Lucinko, zase jsi zapomněla přikrýt máslo poklopem, povzdechla si paní Jitka Malá, hlučně přisunula židli ke stolu a usedla. Teď přes noc načichlo všemi pachy z lednice. Honzo, namazej si raději tvaroh, koupila jsem včera čerstvý.
Lucie napjatě sevřela prsty kolem rukojeti nože. Bez slova pokračovala v krájení chleba a snažila se, aby se krajíce nerozpadaly, jenže, drobné chvění v rukou prozrazovalo, že se necítí dobře. Za oknem po skle stékaly proudy říjnového deště, obývací kuchyň se třem dospělým zdála být ještě užší než jindy.
Mami, vždyť máslu nic není, Honza ani nevzhlédl od mobilu a žvýkal přitom topinku.
No samozřejmě. Jen ti radím. Jste mladí, vůbec řešit uskladnění potravin, však pak vás bude bolet břicho, a kdo vás bude léčit?
Lucie položila chleba na talíř a usedla ke stolu. Hlava se jí od rána motala, v ústech pachuť. Zalila si čaj značky Dobré ráno doufala, že horký nápoj jí pomůže zahnat tu podivnou slabost.
Lucie, ty zase nejíš, pokračovala Jitka Malá, upřeně přes brýle sledovala snachu. Podívej, jak jsi pohubla. Honzo, chceš s takovou manželkou děti? Dítě potřebuje zdravou matku.
Něco se v Lucii sevřelo. Upila trochu čaje a přinutila se usmát.
Paní Malá, ráno zkrátka nemám hlad. Jsem taková odjakživa.
Odjakživa V mém věku jsme chodili do práce i s teplotou, nikdo nefňukal. Dnešní mladí, pokaždé když pčiknou, už berou nemocenskou. Já už v tvém věku vychovávala Honzu, všechno jsem stíhala sama a i domácnost byla v pořádku.
Honza konečně zvedl oči od telefonu.
Mami, vždyť Lucie včera byla v kanceláři do osmi, dodávala uzávěrku.
Já neříkám nic, jen mám starost. Mladá rodina, už byste měli myslet na děti, a vy pořád jenom práce a zdraví slabé
Lucie vstala a odnesla netknutý hrnek do dřezu. Ve skle viděla Jitku Malou, jak s něhou dává Honzovi ještě lžíci tvarohu. Slyšela za svými zády její hlas, jemný, třebaže s podtónem nesmlouvavé péče.
Honzo, nezapomeň, máš dnes tu důležitou schůzku. Modrou košili jsem ti vyžehlila, visí na židli.
Lucie pevně svírala hrnek s chladnoucím čajem a něco těžkého, nepojmenovatelného, ji dusilo uvnitř. Pocit, který připomínal smutek, ale byl mnohem hlubší.
A přitom, ještě před třemi měsíci, byla její příjezdu skutečně upřímně ráda.
***
Jitka Malá se k nám nastěhovala koncem července. Volala pozdě večer, hlas měla nervózní, skoro uplakaný. Sousedé z horního patra jí vytopili byt v Pardubicích, zničená podlaha, nábytek. Rekonstrukce potřeba, opraváři slíbili, že je to otázka týdne, maximálně deseti dnů.
Honzo, můžu k vám na týden přijet? Hotel je drahý, a mně by bylo samotné špatně, prosila do telefonu, a Honza ani vteřinu nezaváhal.
I já byla zpočátku potěšená. S tchyní jsme se vídali jen na Vánoce a rodinné oslavy, vztahy spíše vřelé. Jitka Malá mi připadala činorodá, srdečná žena ukecaná, ale sympatická. Po smrti manžela pět let sama, dělala v archivu, pěstovala fialky a sbírala recepty.
No tak týden rychle uteče, řekla jsem tehdy Honzovi a v duchu začala plánovat, jak vyklidím jí pokoj. Aspoň budeme zase trochu rodina.
Honza mě objal.
Jsi poklad. Vím, že je to nesnadné, ale mám klid, když vím, že máma nemusí bydlet sama někde na stavbě.
Přijela s obřími kufry a velkou papírovou krabicí převázanou provázkem. Vyzvedávali jsme ji s Honzou na nádraží, pomáhala jsem jí s věcmi. Vypadala unaveně, oči červené, rty pevně semknuté.
Děkuji, Lucinko, že jste mě vzali, řekla mi při objetí ve dveřích. Budu jen chvíli, vážně nechci být na obtíž. Jak dodělají, hned odjedu.
První dny to byla skoro idylka. Jitka Malá vařila obědy, uklízela, když jsme byli s Honzou v práci. Večer jsme seděli u čaje a českých sušenek, které si přivezla z Pardubic celý pytel, probírali novinky. Honza doslova rozkvetl, vtipkoval víc než obvykle a bylo vidět, jak mu blízkost mámy prospívá.
Ale už v druhém týdnu se atmosféra začala měnit.
Napřed šlo o drobnosti. Přerovnala na lince kořenky a vysvětlila mi, že takhle je logičtější a hygieničtější. Pak zpřeházela prádlo ve skříni, složila ho po svém. Každou chvíli jsem nacházela své věci jinde a nevěděla, zda to mám nechat být, nebo ji požádat o změnu zpět. Takové prkotiny, říkala jsem si.
Lucinko, dnes jsem si všimla, že máte na garnýži prach, řekla mi zadumaně, když rozdávala polévku. To byste měla častěji utírat. Prach je nebezpečný, způsobuje alergii. Vzala jsem to dnes hadrem, teď je tam čisto.
Děkuji, paní Malá, zamumlala jsem se sklopeným pohledem. Není pravda, že bych to stíhala, práce mě večer úplně vyčerpávala, chtěla jsem si jen sednout s knížkou nebo dívat se na ČT art.
Ale Lucinko, já nevyčítám, usmála se. Jen pomáhám. Vím, jaké to je.
Po třech týdnech volali stavbaři z Pardubic bude se muset předělat elektrika, ještě deset dnů navíc. Tchyně byla smutná, navenek hrála klidnou.
Snad neprudím, Honzíku, vydržíte mě ještě trochu? Ještě chviličku.
Maminko, však jasně! Honza ji silně objal.
A já stála vedle a nic neříkala. Přesto se ve mně začalo usazovat podivné napětí. Ještě týden, říkala jsem si. Nic hrozného.
Jenže z týdne bylo měsíc a půl. Jitka Malá si v naší malé dvoupokojové pražské bytě zařídila domov beze spěchu. Zabydlela se v mém pracovním koutku rozkládací gauč, počítačový stůl. Já pracovala s notebookem v kuchyni, někdy v ložnici, a stále více mi to vadilo, ale nedovedla jsem nic říct. Vždyť je to dočasné.
Každý večer vařila večeři dobré jídlo, samé české klasiky, vždy podle Honzova gusta: vepřo knedlo, svíčkovou, sekanou. Já raději lehčí jídla, ale nechtěla jsem být za rozmazlenou.
Lucinko, ty zase nemáš chuť, vrtěla hlavou se znepokojením. Honzo, koukni na ženu, ta úplně schází. Měla bys zajít k lékaři, něco není v pořádku.
Luci, vážně jsi skoro přestala jíst, podíval se na mě Honza zamyšleně.
Nejsem hladová, odpovídala jsem pokaždé pravdivě. Apetyt mě opustil. Ráno mi bývalo špatně, přes den se dostavovala slabost. K doktorovi jsem nechtěla, nechtěla slyšet, že jsem jen přepracovaná. Přiznat si psychosomatiku znamenalo přiznat, že mě tchyně deptá. To přece nemůžu vyslovit.
***
Nápor v kanceláři nastal v půli září. Daňovka po nás chtěla nové rozpisy, všichni v účtárně jsme seděli dlouho do večera. Domů jsem dorážela kolem deváté, někdy po desáté, s třeštící hlavou.
Doma mě přivítalo teplo, světlo, vůně večeře a hlas Jitky Malé:
Lucinko, konečně! S Honzou už jsme jedli, nechala jsem ti v hrnci, rozohřej si to, ale nic nepřesouvej na plotně, mám to tam účelově.
Já jen kývla, ohřála jídlo, které jsem sotva dojedla, a šla za Honzou do obýváku, kde vyprávěl o své práci. Tchyně seděla hned vedle, háčkovala, listovala magazínem, byla pořád tak nějak přítomná, zahušťovala vzduch.
Honzo, zdá se mi, že se máma chystá zůstat nafurt? opatrně jsem se zeptala v noci pod peřinou, když už vše utichlo.
Vždyť opraváři prý ještě neskončili, zívl Honza. Chvilku to ještě vydrž. Kdo by tam bydlel mezi hlukem?
Už to jsou skoro dva měsíce
Luci, je to máma. Je sama, je jí těžko. Nemůžeš mít pochopení?
Zamknul se mi v hrudi osten. Honza usnul rychle, já koukala do tmy a poslouchala štrachání za stěnou.
Ráno na mě čekala další nabídka.
Lucinko, napadlo mě, že ti pomůžu s úklidem o víkendech. Ve dvou to půjde raz dva.
Než jsem stihla odmítnout, už vynášela vědro, mop, hadry. Drhly jsme podlahu, stíraly prach a ona komentovala.
Za radiátorem je strašně špíny, vysavačem by to šlo lépe. Záclony by chtěly vyprat, podívej, jak jsou zaprášené. Lednici bys měla čistit aspoň jednou za dva týdny, jinak se v ní množí bakterie.
Kývala jsem, drhla, myla, a s každou připomínkou se ve mně vzmáhal hněv. Tchyně přece jen pomáhá, chce dobře. Můžu jí vůbec něco vyčítat?
Koncem září mi došlo, že jsem doma jenom host. Nepatrná, slabá, neschopná. Tchyně ovládla kuchyň, koupelnu, dokonce i praní prádla. Prala Honzovi jak to on má od mala rád, skládala jeho věci, žehlila s prskáním škrobu.
Já prala své oblečení zvlášť, v krátkých chvilkách, kdy byla pračka volná. Tušila jsem, že se doma pohybuji tak nesměle, abych jí nevadila, nebyla nápadná, neotravovala.
V noci se mi zdály podivné sny. Bloudila jsem nekonečnými chodbami, hledala vlastní pokoj, ale všechny dveře byly zamknuté. Nebo jsem byla v kuchyni a hledala nádobí, které mi mizelo pod rukama.
Probudila jsem se pokaždé zpocená a s bušícím srdcem. Mnohokrát jsem chtěla Honzu vzbudit a říct mu, jak je mi těžko, ale slova mi zůstala v krku.
***
Prvního října začaly doopravdy divné věci.
Ráno jsem se probudila s nevolností, sotva jsem doběhla na toaletu. Přes dveře koupelny slyším starostlivý hlas Jitky Malé:
Lucinko, jsi v pořádku? Nemám zavolat doktora?
Ne, jen mi je divně od žaludku.
Od žaludku? Vždyť včera byly čerstvé karbanátky, Honza byl v pohodě.
Nejde o jídlo, mám prostě citlivý žaludek.
Celý den jsem byla slabá. V práci jsem málem neviděla na obrazovku, čísla mi splývala pod očima. Kolegyně Jana se na mě dívá starostlivě.
Luci, jsi jak mrtvola. Nechceš domů?
Nemůžu, mám uzávěrku.
Zdraví je důležitější. Zajdi alespoň k lékaři.
Ale já nešla. Večer jsem se opět vrátila do bytu, kde na mě Jitka Malá už čekala s výrazem tajné křivdy.
Celý večer jsem měla strach, i Honza se ptal po tobě. Víš, jak nás děsíš?
Omlouvám se, práce je moc.
Práce Doma je taky práce a manžel potřebuje pocit domova. Aspoň jsem Honzu nakrmila pořádně.
Odešla jsem do ložnice, padla na postel. Hlava třeštila. Zpoza stěny tlumené hlasy, Jitka Malá cosi vypráví, Honza uklidňuje. Zavřela jsem oči a přála si křičet nahlas, dlouho, aby ten pocit zmizel. Jako vždy jsem však zůstala zticha.
Druhý den ráno jsem při oblékání zjistila, že na své oblíbené bílé halence mám žlutý flek na límci. Večer byla ještě čistá.
Paní Malá, nevíte, co se stalo s mojí halenkou? zeptala jsem se v kuchyni.
Překvapeně se otočila od plotny.
S jakou halenkou?
Tou bílou byla čistá, a teď
Ničeho jsem se nedotkla. Možná jste ji sama zamazala a zapomněla?
Při pohledu do jejích nevinných očí mi ztuhlo v těle. Věděla jsem, že lže.
Ale neměla jsem důkaz, jen jsem mlčky oblékla jiný svetr a odešla s těžkým pocitem do práce.
Postupně začaly mizet mé věci. Mojí oblíbenou hrníček po Honzovi zmizel a nenašla jsem ho. Tchyně jen krčila rameny, že možná spadl a rozbil se. Pak mi v koupelně přes noc záhadně došel šampón přitom před spaním byla lahev skoro plná. Prý vyschlo víčko.
Přestala jsem se ptát. Dennodenně jsem se propadala do stavu apatie. Večer jsem seděla v kuchyni, protože vstoupit do svého někdejšího pokoje už pro mě znamenalo napětí.
Honza byl stále zamlklejší, podrážděný. Několikrát jsme si téměř vjeli do vlasů.
Luci, jsi poslední dobou pořád podrážděná. Práce?
Ne. Nejdřív práce nebyla.
Tak co tedy?
Zírala jsem na něj, chtěla pravdu říct, ale nedovedla jsem. Že se doma dusím, že v naší kuchyni jsem cizí, že mě vyčerpává neustálá přítomnost jeho matky? Taková slova se přece neříkají.
Jenom únava. Promiň.
Objal mě a políbil na čelo.
Ještě chvíli vydrž. Máma odjede, už brzy. Volala opravářům, prý už jsou skoro hotoví.
Ale skoro znamenalo týdny navíc.
***
Koncem října mě trápila nespavost. Spala jsem, ale jako bych nespala ráno jsem vstávala jako přejetá. Kruhy pod očima, třes rukou.
Jednu noc mě probudil šramot ze sousední místnosti. Šourání, šepot. Přes zeď, kde spala Jitka Malá. Zvedla jsem se na lokti, zaposlouchala se. Všechno ustalo.
Ráno jsem se zeptala, zda něco slyšela v noci.
Ne, spím jako zabitá. Co bys slyšela?
Zdálo se mi, že se pohybovalo.
Asi se ti něco zdálo. Měla bys zajít k lékaři.
Za pár dnů jsem zaregistrovala v bytě divný zápach sladký, voskový, jako v kostele o Dušičkách. Chodila jsem po místnostech a zjistila, že je nejvýraznější u dveří do jejího pokoje.
Paní Malá, pálíte tady svíčky? zeptala jsem se večer.
Svíčky? Jaké svíčky? Ne. Možná to teče větráním od sousedů.
Ale vůni jsem cítila znovu a znovu, v noci, když jsem se budila s úzkostí na prsou.
Jednou, když Jitka Malá odpoledne nebyla doma, jsem do jejího pokoje nakoukla. Všechno vypadalo normálně. Gauč ustlaný, stůl pokrytý časopisy, na parapetu hrníčky s fialkami. Otevřela jsem skříň šaty zavěšené, dole kufry a papírová krabice zavázaná provázkem.
Klekla jsem si, sáhla po krabici, vtom ale klaply dveře od bytu. Vyskočila jsem a běžela pryč. Tchyně přicházela s taškami z Alberta a usmála se:
Lucinko, že jsi dnes doma? Myslela jsem, že jsi v práci.
Není mi dobře, pustili mě dřív.
To tě musím uvařit čaj.
Ten samý večer se zase po bytě roznesl zápach vosku a když jsem šla do koupelny, všimla jsem si v polici podivnosti naše společná fotka, která předtím stála na komodě ve ložnici, ležela opuštěná, a když jsem si ji vzala do ruky, všimla jsem si, že moje tvář je poškrábaná. Zblízka bylo vidět jemné rýhy, jako od jehly.
Srdce mi až zaléhalo v uších. Držela jsem fotku v rukou, neschopná se od ní odtrhnout.
Luci, co tam tak stojíš? Honza přišel ze spaní do chodby.
Koukni na to.
Zamračeně si vzal fotku.
Co s ní je?
Podívej moje tvář.
To je nějaká chyba při tisku, že jsme si toho nevšimli?
Honzo, ty rýhy To někdo udělal záměrně.
Zaváhal.
Kdo by to dělal, Luci?
Oba jsme věděli, kdo žije s námi, ale říct to nahlas nešlo.
Asi se mi to jen zdálo Promiň.
Tu noc jsem už nespala. Jen jsem koukala ke stropu a poslouchala šustění za zdí.
***
Listopad začal studeně. Bylo mi zima i doma, zachumlala jsem se do pleteného svetru, ale měla jsem pocit prázdna, které ve mně zůstávalo. Nevolnost po ránu zesílila. Tchyně si mě měřila pohledem:
Lucinko, vypadáš příšerně, copak ti pořád je? V očích jí snad dokonce probleskla spokojenost.
V práci si mě zavolala šéfka.
Paní Lucie, děláte poslední dobou chyby. Ztraťte jednu cifru, jinde špatné datum. Co se s vámi děje?
Omlouvám se, paní vedoucí, nebude se opakovat.
Jste v pořádku? Nechcete dovolenou?
Představa, že bych na dovolenou měla zůstat doma s Jitkou Malou, mi stačila.
Ne, děkuji.
Byla jsem den ode dne unavenější. Večer už jsem nevnímala, o co doma jde. Honza se pokoušel mluvit, já odpovídala krátce. Byl uražený, uzavíral se.
Já ti vůbec nerozumím. Jsi úplně jinde.
Promiň, jsem jen unavená.
Měla bys k doktorovi. Máma říká, že skoro nejíš.
Máma říká. Podívala jsem se na něj.
Tvoje máma všechno komentuje.
Cože?
Nic. O nic nejde.
Odešla jsem do ložnice. Honza tam ani nepřišel.
Pak se stalo to, co všechno změnilo.
Jednou jsem přišla dřív domů. Po šesté byla v bytě tichá. Příliš tichá. Svlékla jsem se, šla si umýt ruce a když jsem utírala ručníkem, zaslechla jsem z pokoje tlumený hlas. Tichý šepot, nezřetelné slabiky, zvláštní melodie, jako modlitba, ale chladnější.
Přikradla jsem se ke dveřím, byly přiotevřené u stolu hořely dvě silné kostelní svíce. Srdce mi bušilo. Dveře jsem otevřela.
Jitka Malá stála v zádech, nad stolem rozprostřené dvě fotografie Honzova a moje. Nad mojí vedla rukou a mezi prsty slabě zableskla jehla. Moje tvář byla na snímku přeškrtaná černou fixou.
Paní Malá vykřikla jsem chraplavě.
Otočila se. Zbledla, oči vykulené.
Ty to jsem nečekala
Co to děláte?
Ruku schovala pod stůl.
Nic Nic ti do toho není!
Svíčky? Fotky? Čeho se to týká?
Řekla jsem, abys šla ven! Hned!
Ve mně se cosi utrhlo veškerá únava i strach vyvřely.
Ven? posunula jsem se blíž ke stolu. Tohle je MŮJ byt! MŮJ pokoj, kde už tři měsíce bydlíte! Tři měsíce!
Lucie, nehulákej
Já budu křičet! Vy tady pálíte svíčky, čmáráte na moje fotky, ničíte moje věci, dusíte mě!
Já nic neničila! Syčivě se narovnala, vypadala zle. Tys všechno zkazila sama! Honza by už dávno měl děti, ale s tebou má akorát starosti! Nejste rodina, jen se honíš za kariérou, jsi koule na noze!
Její slova bodala. Stála jsem, napůl v slzách, třesoucí se.
Jak se vůbec opovažujete
Smím, protože jsem jeho máma! Celý život jsem ho vychovávala sama A ty? Ty ho akorát o všechno připravuješ!
O všechno? My jsme rodina.
Rodina? Žádné dítě mu stejně nedáš. Podívej se na sebe, nemocná, vyschlá jsi samotářka!
Něco ve mně prasklo. Směrem ke stolu jsem shodila svíčky na zem. Jedna dohořela, druhá hořela dál. Fotku jsem roztrhla.
Odejděte z mého bytu, řekla jsem tiše, ale pevně. Teď. Okamžitě.
Ty nemáš právo, bledla.
Mám. Já tu bydlím. Sbalte se a odjeďte.
Honza ti to nikdy neodpustí!
To je mezi mnou a ním. Vy tu už nezůstanete ani minutu!
V příští chvíli bouchly dveře, Honza se vrátil domů.
Co se tu děje?
Jitka Malá se na něj vrhla.
Honzo, tvoje manželka mě vyhazuje! Ponižuje mě!
Díval se střídavě na ni, na mě a na stůl zaneřáděný voskem a rozervanými fotkami. Tvrdlo mu v tváři.
Mámo, co se to tu děje?
Nic, synku, jen jsem se modlila za tebe!
Se svíčkami? S fixou přes fotku? S jehlou?
Chtěla jsem, aby to Lucce došlo, že ti nepatří! Chtěla jsem ti pomoct!
Stačilo! zvolal Honza, tak, jak jsem ho ještě neslyšela. Už ani slovo!
Sebral její kufr, hodil na gauč.
Sbal si věci, odvezu tě na nádraží.
Honzo
Hned!
***
Za hodinu odjížděla. Balila si v tichosti věci, bez slova. Honza jí mlčky pomáhal. Já stála v předsíni a lapala po dechu, jako by mě po tři měsíce někdo škrtíl.
Když stáli ve dveřích, oslovila mě naposled:
Tohle si ještě vypiješ.
Neodpověděla jsem. Honza vzal její kufry a vyšli. Dveře se zavřely.
Najednou ticho absolutní, zvláštní, a já měla pocit, že poprvé po dlouhých týdnech zase dýchám.
Šla jsem do té pokoje, kde bydlela. Uklidila vosk, roztrhané fotky, svíčky a vše dala do pytle. Otevřela okna dokořán, pustila do mrazu vlahý listopad.
Honza se vrátil až po půlnoci, vysílený, padl do postele.
Odvezl jsem ji na vlak do Pardubic.
Sedla jsem si k němu a vzala ho za ruku.
Je mi líto
Co lituješ?
Že to takhle dopadlo.
Luci, já bych se měl omluvit já. Nechtěl jsem to vidět, nechtěl jsem přiznat, že máma překračuje hranice. Myslel jsem, že jsi jen unavená z práce
Zamyslel se, položil si hlavu do dlaní.
To byla máma? Tohle přece nemohla být ona Nevím, co ji k tomu dovedlo.
Už je dlouho sama, je opuštěná. Zničilo ji to. Ale nikdy to nesmí znamenat, že bude ničit naše štěstí.
Objal mě, pevně, a já ucítila po dlouhé době bezpečí.
Bál jsem se, že tě ztratím. Byla jsi najednou jako vzdálená, host.
Já jsem se dusila.
Už nikdy nebudeš. Slibuju.
Ráno jsem vstala, okna byla plná světla. Žádné kroky v kuchyni, žádné hrnce, žádný hlas Jitky Malé.
Prošla jsem bytem. Pokoj pro hosty byl prázdný opět můj.
Honza dělal kávu.
Dobré ráno.
Dobré, Honzo.
Snědla jsem toast s máslem a poprvé po dlouhé době mi nebylo zle.
Stejně by sis měla zajít k lékaři, řekl Honza.
Dobře.
Objednal mě na druhý den k praktické lékařce. Odpoledne jsem šla do práce, byla jsem pořád slabá, ale poprvé za ty týdny lehčí, svobodnější.
Večer jsme leželi v posteli a Honza mě objal.
Já mámu neodsoudím navždy, řekl tiše. Je to sice neúnosné, co dělala, ale ona je pořád máma. Stejně už nikdy nebude žít s námi. Přijede na návštěvu, den, dva ale bydlení u nás, to skončilo.
Rozumím. A je to tak správně.
***
Druhý den u lékařky mi starší paní doktorka položila otázku:
Kdy jste měla naposled menstruaci?
Zamyslela jsem se. Najednou mi došlo, že ji od všeho toho stresu vůbec nemůžu dopočítat.
Asi už víc než měsíc ne.
Uděláme si těhotenský test
Zastavil se mi dech. O těhotenství jsme s Honzou mluvili, chtěli dítě až jednou, až
Test byl pozitivní.
Tak vám gratuluji, usmála se paní doktorka. Šest týdnů.
Na chodbě jsem seděla na lavičce a tiše plakala úleva, radost i obavy dohromady.
Večer jsem řekla Honzovi: nerozuměl, ale když to došlo sevřel mě a zvedl do vzduchu.
Fakt? Opravdu? Lucinko
Celý večer jsme si jen hladili ruce, v očích oba štěstí.
***
Tři týdny uplynuly, Jitka Malá nevolala. Honza se jí zkoušel dovolat, ale nebrala telefon. Napsala strohou SMS: Jsem v pořádku. Neboj se. Ni víc.
Pomalu jsem sbírala síly. Těhotenství nebylo úplně snadné, měla jsem nevolnosti, ale lepšila jsem se. Doma jsme si z mého pokoje znovu udělali pracovnu, vymalovali a pořídili nové závěsy.
Byt byl jiný. Světlejší, klidnější. Zase jsem vařila já a Honza mi pomáhal.
Jednoho večera se mě zeptal:
Víš, když se narodí dítě, mamka bude chtít jet sem. To chápeš, viď?
Jasně Ale jen na návštěvu. Spát už tu nebude nikdy. To je moje jediná podmínka.
Rozumím. A nebudeme dítě zpočátku nechávat samotné s ní.
Ano. Možná časem, jestli se změní. Ale teď ne.
Akceptuji úplně.
Přitulila jsem se k Honzovi, venku mrholil déšť, doma bylo teplo.
Myslíš, že to zvládneme, Honzo? Dítě, rodina, vztah s mámou?
Zvládneme. Teď už víme, kdy je třeba říct dost.
A to je možná hlavní lekce: domov znamená vědět, kdy se musím postavit sám za sebe i když je to bolestivé, i když to bolí všechny kolem. Můj dům, má pravidla. A s tím už nikdy nehodlám přestat.
