Strhněte tu barabiznu! hulákal podnikatel, aniž by tušil, že k domu už blíží důstojník zásahové jednotky.
Radek neměl rád listopad. V listopadu se bláto pod nohama táhne jako dehet a nebe klesá tak nízko, že líže vrcholky stromů. Autobus ho vyklopil u zatáčky, zahalil ho dýmem a zmizel v husté mlze.
Do vesnice zůstával ještě kilometr a půl pěšky. Batoh tlačil na ramena, jak byl zvyklý uvnitř byly dárky: krajkový šátek, krabička bonboniér, které babička Bohumila tak milovala, a sklenice výběrové kávy. Radek jí nevolal. Chtěl vidět její oči, když vstoupí do dvířek. Tři roky na zahraniční misi, těžké zranění, půl roku po nemocnicích byl vyčerpaný. Toužil po tichu, praskotu polen v kamnech a babiččiných buchtách.
Ale ticho tu nebylo.
Už když se blížil k ulici Na Nivách, slyšel hutné dunění. Tak zahálí diesel těžce, jednotvárně, neúprosně. Radek zrychlil krok, přeskakoval kaluže. Zelený plot, který před pár lety natíral, teď ležel povalený.
U otevřené brány stál obrovský černý terenák. Vedle se kolébali dva ramenatí muži v kožených bundách a líně plivali slunečnicová semínka do bláta. A opodál, přímo na schodech, stál muž v kabátě barvy velbloudí srsti. Tyčil se nad drobnou, shrbenou postavou v staré šusťákovce.
Ty už jsi se zbláznila, bábo? zaskřípal muž, hlas měl napnutý jako struna. Dal jsem ti týden! Týden! Mozek mi stojí, investoři zuří!
Milý pane, kam bych šla babička Bohumila se třásla, hlas jí přecházel v pláč. Zima už Tady tudo, tady statku
Do domova důchodců půjdeš! zařval kabátník a špičkou naleštěné boty odkopl staré plechové vědro do dvora. Strhnout! křikl na ty dva, co žvýkali semínka. Když to po dobrém nejde!
Jeden z poskoků se ušklíbl a šel vpřed.
Radek nekřičel. Neběžel. Jen vstoupil tiše na dvůr. Tak, jak ho učili. Batoh sklouzl do trávy.
Muže v bundě si všiml až když je dělily dva kroky.
Hele, kámo, co tu nedořekl.
Jeden rychlý krok. Radek změnil chod událostí jediným pohybem. Muž se skácel a sípal. Druhý chtěl zasáhnout, ale srazil se pohledem s Radkem.
Radkovy oči nebyly zlostné. Spíš v nich byla mrazivá, bezedná únava člověka, který prožil nevyřčená hrůzy.
Zůstaň stát, řekl Radek tiše.
Muž v kabátě se prudce otočil. Jeho hladká tvář se stáhla překvapením.
Kdo jsi, odkud ses tu vzal?
Radek šel k babičce. Vzhlížela k němu s rukama na prsou a nevěřila vlastním očím.
Radku zašeptala. Naživu
Objal ji. Byla křehčí než dřív. Voněla jako vždy po bylinkových kapkách a staré vlně.
Žiju, babi. Jdi do domu, uvař čaj.
Poslouchej, hrdino! muž v kabátě přikročil, pěna na rtech. Víš, s kým se zahráváš? Já jsem Mirek Hustý! Tenhle kraj mi patří! Zaplatíš mi za člověka!
Radek otočil hlavu pomalu. Přistoupil k Hustému až na dotek. Byl menší, ale o to víc nebezpečí kolem Radka viselo.
Poslouchej, Mirečku, vydechl tiše, vezmi si svoje opičky a místo sebe. Nechci tu za minutu cítit ani tvůj parfém.
Hustý zrudl.
Ty mi vyhrožuješ? Zítra přijedeme a srovnám to tu se zemí! S váma všema!
Mávl na své lidi (ten první se už klopýtal na nohy), rychle nastoupili. Dveře práskly, hejno vrabců vzlétlo ze střechy. Džíp zařval, rozryl záhon zaschlých astrí a s dupotem zmizel.
V domě bylo teplo, ale křehké. Na stole chladly brambory na sádle. Babička Bohumila pobíhala, nosila nakládané okurky, houby, zelí, ale třásly se jí ruce, až příbor cinkal o talíř.
Objevili se před měsícem, koukala z okna smutně. Nejdřív přišli slušně, nabídli směšný peníz. Pak ten Hustý. Prej hotel pro zbohatlíky, řeka blízko.
A ostatní?
Celá ulice, vzdychla. U Maškových zmizela koza, našli ji v lese. U Zemanů v noci požár, náhoda prý. Lidi se bojí, Ráďo. Hustý má příbuzné na radnici, synovec je policajt. Co my, staří, zmůžeme?
Radkem lomcovala tichá zloba. Znal ten typ. Ti nezastaví. Slíbil přijít on přijde. Ne sám.
Papíry máš kde?
Ve škatuľce v komodě, všechno v pořádku, chlapče.
Dobře. Jdi spát, babi. Já budu hlídat.
V noci Radek nezamhouřil oka. Prošel zahradu. Plot na odpis. Za domem les, přístup snadný. Dřevěný dům vzplane jak nic.
Stoupnul na zápraží a zapálil cigaretu. Signál mizerný, škrábal se až na půdu.
Vytočil číslo. Dlouhé ozvěny.
No? ozvalo se rozespale.
Roman? Tady Tichý.
Ty jo, čau Radku! Ty už neležís ve špitále?
U babičky jsem, v Rohozné. Je to tu špatné. Krajský boss ztratil soudnost. Zítra mají přijet s bagrem, bourat barák.
Kolik jich je?
Dnes tři. Zítra víc, má známé u policie. Půjde to přes právo těžko.
Hoď mi lokaci. Jsme v Hradci, jsme tu za svítání.
Opatrně. Bez rámusu.
Jasně, jsme slušní.
Radek slezl dolů. Do úsvitu zbyly čtyři hodiny.
Ráno bylo šedé, lezavé. Mlha se plazila u řeky. Radek seděl na zápraží, olupoval nožem jablko. Babičku přemluvil, ať nevychází.
Přesně v devět byli tu.
Nejprve dunění. Pak z mlhy vyplul žlutý bagr s radlicí do výše. Za ním dvě černé SUV a mikrobus.
Zastavili u brány.
Hustý vylezl první. Dnes v krátké bundě. Vedle něj mohutný chlap s jizvou přes tvář, očividně šéf ochranky. Z mikrobusu vyšlo dvanáct mužů sportovní soupravy, maskáče, v rukách baseballové pálky, odřezky trubek.
Tak co, máš už sbaleno? Nebo pomoct? Hustý se šklebil.
Radek vstal, zakousl se do jablka.
Včera jsem ti řekl, Mirečku. Neslyšíš?
Rozbij plot! vřískl Hustý na bagristu. A toho spratka srovnat!
Bagr zařval, vypustil oblak kouře, hnusně zaklapal pásy. Tlupa s pálkami vtrhla k brance. Radek stál klidně, v pleteném svetru.
Žoldáci na dvoře. Věděli o své převaze: počet, zbraně, krytí.
Radši si lehni sám, mladíku, ušklíbl se chlap s jizvou.
V tu chvíli se zpoza lesa ozval zvuk motoru. Ne dusot bagru, ale ostrý, chladný štěkot.
Všichni se otočili.
Dvě tmavé Škody Yeti projely blátem a zatarasily vjezd Hustého SUVčkům.
Dveře se otevřely.
Vystoupilo jich sedm. Nekřičeli, nemávali pěstmi. Jen stáli. Prostí, klidní chlapi mezi třiceti a čtyřiceti, v outdoor oblečení a kanadách. Jako jeden muž. Z Romana šla pohoda a nadhled.
Dobrý den, soudruzi rekreanti! zavolal vesele. Tady je sraz a my nejsme pozvaní?
Hustý znejistěl. Srdce mu říkalo, že je zle.
To je soukromé! Máme tu jednání! Kdo vy jste?
Kdo? Roman se pousmál. Pomáháme seniorům, opravujeme ploty. Ale vy tu rušíte vesnický klid.
Vyhoďte je! zařval Hustý. Hned!
Tlupa vyrazila. Chyba.
Střet netrval víc než devadesát vteřin.
Radkovi přátelé byli klidní, přesní a úsporní. Každý úder obrátili zpět k útočníkovi. Žádný chaos.
Chlap s jizvou švihl potrubím po Romanovi, ten se jen vyhnul a složil ho úchopem na zem.
Lehni! zařval někdo. Bagr přestal hučet, řidič zvedl ruce.
Za dvě minuty leželi Hustého lidé na zemi, sraženi, zmatení. Hustý u auta, bílý jako stěna. Radek šel k němu.
Mirečku, sáhni po mobilu.
P-proč?
Mrkni na aktuální zprávy v kraji.
Hustý třesoucíma rukama vytáhl telefon.
Roman mu nakukoval přes rameno.
A hle! Už to visí. To je rychlost.
Na displeji svítil titulek: Nátlak podnikatele na seniory v Rohozné: video důkaz předáno krajské prokuratuře. Pod tím záznam jak Hustý kope vědro, huláká na stařenku, vyhrožuje, ničí plot.
Víš, Mirečku, tihle moji znají kdekoho. Novináři milují takové příběhy. Video už mají i na hejtmanství.
Telefon padl do bláta.
Domluvíme se? Zaplatím. Dost.
Domluvíme, přikývl Radek. Sbírejte se, sbírejte bagr, všecko. Ať tě tu ani vítr za hodinu necítí. A jestli babičce nebo komukoli z vesnice spadne jediný vlas
Hustý přikývl. Třásl se jak figurka z porcelánu.
Policie dorazila za hodinu. Ne místní, ale zásahová krajská jednotka. Hejtman poslal kontrolu. Hustého i kumpány odvezli znuděně služebním vozem.
Večer bylo u babičky Bohumily těsno.
Stůl vprostřed světnice, vonělo pečením, kyselými houbami, kouřem z kamen. Roman bavil společnost, chlapi smáli, Radek doléval čaj. Babička u čela, červená v obličeji, vděčně krmila hosty bramboráčky.
Děkuji vám, kluci, vydechla a zamáčkla slzu. Kdyby vás nebylo
Ale jděte, Bohumilo, mávl Roman. My si aspoň odpočinuli. Vzduch tu máte jak na horách.
Když se setmělo, vyšli ven. Mlha zmizela, hvězdy svítily ostré, studené jako pozdní podzim.
Co budeš dělat? zeptal se Roman s cigaretou.
Radek koukl na tmavý les, k nakřivo plotu, který už začali opravovat.
Zůstanu. Přeložím střechu. Přistavím chlév. A taky jabloně
Co jabloně?
Babka říká, staré už nerodí. Nové zasadím. Antonovky.
Roman se usmál, poplácal kamaráda po rameni.
To je práce na dlouho. Pěstuj, buduj to má smysl.
Ráno kamarádi odjeli. Radek stál u brány a dlouho zíral do dáli. Pak se obrátil k chalupě. Světlo v okně, babička připravuje snídani.
Vzal rýč. Zem byla tuhá, studená, ale věděl: když sázet strom srdcem, ujme se. I v listopadu. Kořeny jsou tu pevné. Nikdo je nevyvrátí, ani kdyby přijel s největším bagrem z Brna.
