Denník Když promlouvá bolest
Soničko, holčičko, já to všechno chápu, ale nemáme jinou možnost. Budeme muset. Jsme nuceny prodat dům. A po prodeji a rozdělení peněz to sotva vystačí na menší byt v jiné čtvrti. Já bych tu taky chtěla zůstat, ale prostě to nejde. Držela jsem dceru za ruce a obě jsme si střídavě utíraly slzy.
Změny pro nás byly hrozně těžké.
S Petrem jsme spolu žili téměř sedmnáct let. Byly samozřejmě různé chvíle, ale milovali jsme se a každá hádka skončila ještě dřív, než vůbec pořádně začala. Vychovaná babičkou, jsem už skoro od dětství vstřebávala její základní radu ohledně rodiny: Doma musí být teplo! Aby muž nehledal pochopení, útěchu a lepší místo někde jinde. Musíš zajistit, že se u vás doma bude každý cítit dobře muž, děti, hosté, zvířata. Všichni bez výjimky!
Kývala jsem, aniž bych tehdy chápala, co vlastně myslí. Cítila jsem jen, že babička mi předává zkušenost svého života. Její rodina taková byla. Až do chvíle, kdy dědeček zemřel, když zachraňoval syna a snachu, kteří se topili v Sázavě u chalupy. Řeka byla na oko klidná jen místní věděli, kolik je tam zrádných vírů a hlubokých míst. Marie mi celý život vyčítala, že si nezjistila víc, že se nezeptala sousedů Tvrdila jsem jí, že za nic nemůže, ale neposlouchala.
Vzala mě k sobě a vlastní smutek zatlačila stranou. Věděla, že dítě potřebuje radost, světlo, ne věčnou černotu a brečela jen párkrát do roka, na hrobě, když vypustila všechno, co v sobě mezitím nashromáždila. Po každé takové návštěvě nahoře slibovala, že udělá všechno pro to, abych byla šťastná.
Dala mi teplý domov, vzdělání i svatbu, a ještě se dočkala pravnučky. Až nemoc ji vzala tam, kde na ni už všichni čekali. Zůstala jsem úplně sama, další příbuzné už jsem neměla.
Až později mi došlo, že měla pravdu v tom, že doma má být všem dobře. Ale nenaučila mě, co dělat, když se to nedaří.
Se Zetou, Petrovou mámou, jsme měly vždycky jen jeden velký problém právě Zetě. Její zásada byla: Moje pravda je absolutní, platí vždy.
Petr byl její šesté dítě a jediné, které přežilo. Všechnu lásku vrhla na něj. Miloval ji, ale nedokázal se proti ní postavit, stejně jako jeho otec. Oba zvolili taktiku poslechnout si, ale pak si zařídit věci po svém.
Když jsme spolu začali chodit, Petr mě před rodiči tajil tušil totiž, co z toho bude. Moji babičku poznal hned druhý den. O svých důvodech nechtěl mluvit, prozradil se až když jsem smutně utrousila:
To se za mě stydíš? Nebo si nezasloužím, abys mě představil rodičům? S babičkou řešíš svatbu a já tvoji rodinu vůbec neznám!
Petr jen povzdechl a políbil mě:
Bojím se, že bys pak odešla.
Hloupost! Já si tě chci vzít, tebe, ne tvoji mámu!
Kéž bych tehdy byla rozumnější.
Při prvním setkání se na mě Zeta podívala, potřásla hlavou a zeptala se:
Děvenko, co dělali vaši?
Maminka učila na medicíně, tatínek byl lékař. Ale moc si je nepamatuju, zemřeli, když mi bylo pět. Vychovala mě babička.
Aha!
Už toho večera mi víc neřekla. Po pár letech jsem převzala jejich taktiku snášet a neřešit. Nepomáhalo to: viděla jsem, jak se Petr rozděluje, snaží zachovat mírovou fasádu a já ubíjela vlastní nervy, abych urovnala každou rozepři. Nakonec jsem ho požádala, aby omezil návštěvy svých rodičů na minimum. Jen přikývl a objal mě.
Omlouvám se
Celé se to ještě zhoršilo po smrti tchána, který odešel během měsíce. Zeta mi hned vysvětlila, že teď je odpovědnost plně na Petrovi. Večer ho doma neviděla ani Sonča, ani já.
Petra jsme poslední rok viděly jen o víkendech, protože po práci vždycky běžel za mámou. Kdyby se nevzbouřila tříletá Sonča, možná by to pokračovalo dál. Přestala s Petrem mluvit, dala najevo, že je naštvaná.
Chybíš jí, Petře. Už tě skoro nevidí, a i o víkendech má pocit, že tě nemá pro sebe. Bylo mi ho líto, ale dceru jsem odmítla o jeho přítomnost připravit.
Teď už mě to štvalo. Zeta byla zdravá, dokonce chodila na divadlo a výstavy a tahala Petra všude s sebou. Pomáhat? Jistě, ale ne okrádat dítě o tátu. Sama bych si jeho prázdné večery ještě nějakou dobu odpustila, ale Sonči ne.
Potom přišel obrovský hádek. Petr si ale přece jen vybojoval kompromis: už chodil k matce jen dvakrát v týdnu. Zeta se snad smířila, nebo to aspoň předstírala.
Jednou dostala Sonja ve školce za úkol nakreslit rodinu jako pohádkové postavy. Po večeři seděla nad obrázkem a pracovala na něm celou hodinu, až vyplázla jazyk. Počkat, když jsem jí nakoukla do bloku, zůstala jsem bez dechu a zavolala Petra:
Petře, bude průšvih, pojď se podívat!
Petr padl na gauč a nemohl přestat smát. Uražená dcera brečela, nechápala, co je k smíchu. Nakreslila tátu jako siláka, mě jako princeznu, dědu jako lesního ducha, prababičku jako kouzelnou jabloň, a babičku No, krásný trojhlavý drak, přece! Jen žaludek se jí nevydařil, protože si při kreslení zlomila žlutou pastelku.
Sonča babičku Zetu neměla ráda. Když u nás byla a to bylo jen na svátky chtěla ji vyprovodit a zamknout za ní. Jako dítě cítila, že babička nemá její mámu ráda, že ji zraňuje byť slušnými slovy a její máma je po jejich návštěvě vždycky úplně vyčerpaná. Sonja nevěděla, jak mamce pomoct, jak ji bránit. Jednou se dokonce pokusila babičku vypakovat sama, ale Petr ji zvedl do náruče.
Vaše dcera je nevychovaná, Petře! Ale co čekat, rozhořčená Zeta odešla a od té doby se objevovala ještě méně.
Čím byla Sonja starší, tím víc si vše uvědomovala. Nesmiřitelnost babičky ji dusila, cítila, že v jejím okolí chybí kyslík. Plně to pochopila až po Petrově smrti.
Petr zemřel náhle, v práci, sotva stihl někdo zavolat záchranku. Infarkt, čtyřicet čtyři let
Když mi to oznámili, sklátila jsem se v zlatnictví přímo na skleněné vitríny. Holky mě polévaly vodou, vytahovaly střepy z vlasů a nabízely čaj s meduňkou, já neslyšela, nic nevnímala.
Přestala jsem žít, nezvládala jsem nic. Petrovi kamarádi za mne zařídili vše, byli u mě pořád, ale ani nevím, kdo přesně. Sonja měla teplé jídlo, byt byl uklizený, vždycky mi někdo strkal do ruky sklenku s vývarem.
A pak, asi dva týdny po pohřbu, se mi zdál sen.
Babičko! Hrozně se mi stýskalo! Chtěla jsem ji obejmout, ale odstrčila mě a přísně se na mě podívala.
Co to děláš?
O čem mluvíš, babi?
A kde je Sonja?
Kde by byla? Spí, v pokoji
Pojď se mnou! Zavedla mě do dětského pokoje. Ukázala na postel.
Spí, říkáš? Sonja ležela schoulená a pod peřinou tiše plakala. Dáš, probuď se!
Škubla jsem sebou, otevřela oči a slyšela tiché pláč dcery. Nebyl to sen. Vyběhla jsem za ní:
Nebreč, zlatíčko! Lehly jsme si spolu, držela jsem ji v náručí.
Díky, babi Jak jsem mohla zapomenout, že mě nikdy neopustila
Ráno jsem se tiše vytratila do kuchyně. Sonju probudila vůně mých palačinek, vanilková vůně je provoněla celý byt. Zabalená v dece přiklopýtala do kuchyně.
Mami?
Dobré ráno! Dneska už bez černé pásky, všimla sis? Jdi se umýt, snídáme a já tě odvezu do školy.
Už je čas?
Objala jsem ji pevně.
Je. A táta určitě nechtěl, abychom seděly v koutě a jen plakaly. Přál ti radost, šťastný život. Tak to bude. Obleč se, nebo já přijdu pozdě do práce musím taky.
Postupně jsme se znovu začaly stavět na nohy. Já se vrátila do práce, Sonja do školy. Teď navíc začala hodně doma pomáhat, každý večer, když jsem se vrátila, už bylo uklizeno nebo bylo něco k jídlu.
Po dvou měsících Sonja dostala občanku a oslavily jsme to dortem.
Podívej, tati, už jsem velká! Dřív bys mě tahal za cop a tvrdil, že jsem malá
Jen jsem ji objala.
Za týden přišla večer na návštěvu Zeta.
Dobrý večer, Dášena. Potřebujeme si promluvit.
Od pohřbu jsme se neviděly. Tehdy mi tiše řekla: Můžeš za to ty! Kdyby nebylo tebe, byl by naživu! Jen brali, brali S hořknultz skončil Tvoje vina!
Petrův kamarád Martin mě tehdy vytáhl ven:
Neslyš ji, Dášo, rozumíš? To je osud, nikdo za to nemůže. Petr vás miloval
Jen jsem se rozplakala a opřela o Martinovo rameno.
A teď tu Zeta seděla s nehybným obličejem; prostě vyčerpaná žena, která přišla o vlastní dítě. Všimla jsem si bledé tváře, rozklepaných rukou.
Čaj? nabídla jsem.
Ne. Přišla jsem domluvit, co uděláme s domem.
Jak to myslíte?
Dům jsme s Petrem stavěli několik let. Těhotná jsem dohlížela na řemeslníky. Petr vtipkoval:
S tebou tu nikdo nešidí. Za měsíc bydlíme!
Na každou hádku o záclony a polštáře si vzpomínám, do růžova vymazlené hnízdo.
A teď mi říká, že tu nezůstanu.
Nedovolím! Zeta už ovládla třes rukou. Tento dům prodáš. Chci svoji dědickou část.
Jakou dědickou?
Na kterou mám nárok. Všechno do poslední koruny.
Nevšimly jsme si, že ve dveřích stojí Sonja.
Vypadněte! zaťala pěsti.
Prosím?
Říkám odejděte! A už se sem nikdy nevracejte!
Takové máš vychování?! Čípak je to vina
Po tátovi! zazněla Sončina odpověď.
Ne, spíš po mámě
Nedovolte si! Už nikdy si nenechám urážet maminku. Myslíte si, že jsem malá a nic nechápu? Chápu. Vstaňte a odejděte. A my už vymyslíme, jak vás nikdy nevidět.
Zmohla jsem se jen na: Děkuju, zlatíčko, běž si do pokoje, já to dořeším.
Sonja odešla, já chvíli dýchala, abych se uklidnila, a vrátila se:
Co to mělo znamenat? Ty jsi mi poštvala dítě!
To jste udělala sama.
Chtěla odporovat, ale já ji zastavila:
Dost. Sonja má pravdu. Nejste tu vítaná. Popovídám si s právníkem, co vám ze zákona patří, dostanete. Pak se loučíme.
Snad si nemyslíš! zavrčela.
Ne, já už se ani nenaděju. Jen to udělám. Je mi vás líto, víte. Zůstáváte tu docela sama
Do toho ti nic není! vykřikla Zeta a odešla.
Sonja přišla za mnou do kuchyně.
Mami?
Ano, sluníčko setřela jsem slzy a usmála se na ni.
Myslí to vážně? Skutečně budeme muset odejít?
Nevím. Uvidíme. Ty jsi doma, v tuhle dobu jsi ještě ve škole
Zrušili algebru a mamka od Maxe mě hodila autem. Volat nebylo potřeba.
Obyčejně jsme se vrátily k běžným tématům, vzpamatovávaly se z bouře, kterou Zeta přinesla.
Později večer, při filmu, se Sonja ke mně přitulila:
Mami, proč se lidé nemají rádi? Proč tolik nenávisti?
Je víc důvodů. Chceš slyšet o babičce?
Ano. Proč nemá ráda tebe, mě
Mě proto, že mě od začátku nepřijala. Cítila, že jí beru syna.
Je to tak?
Ne, chtěla jsem rodinu, ne někoho brát. Naopak, chtěla jsem přinést tebe. Ale vyšla jsi jen ty, další dítě nám nebylo přáno.
Ale mě taky nechtěla?
Ze začátku ano. Když ses narodila, radovala se. Počkej Přinesla jsem malé vyšívané čepičky a háčkovanou dečku. Tohle máš od babičky.
Sonja obdivovala čepičku.
To by člověk nedělal, kdyby neměl radost, že na dítě čeká.
A proč je teď taková?
Nevím. Myslím, že ji doslova sežrala samota a bolest. Někdy člověk pod tím tlakem nevidí nic dobrého, cítí jen vlastní pocity. Nezlob se na ni. To teď mluví bolest Zkus jí odpustit.
Další den mi Martin doporučil právníka. Bylo jasné, že dům prodáme. Všechny úspory padly na stavbu a víc už nebylo.
Navečer jsem to řekla Sonje a začala hledat byt.
Sonja měla vlastní plán. Ráno před školou zajela k babičce.
Co tu chceš? otevřela Zeta dveře.
Beze slov jí podala čepičku a dečku.
Co to je? babiččin hlas poprvé zjihnul.
Je to moc krásné a vím, že jsi to pro mě vyrobila.
Pojď dál
Večer přišla Sonja za mnou a objala mě.
Mamko!
Hm? koukala jsem do realit.
Nemusíme se stěhovat.
Cože?
Povídala jsem si s babičkou a ona se dědictví vzdá.
Nerozumím
Řekla jsem jí, že nechci, aby zůstala sama Dala jsem jí na výběr: buď trvá na svém a já zapomenu, že mám babičku, nebo se vzdá domu a já s ní budu dál občas mluvit.
A co na to řekla?
Tady položila přede mě balíček.
Rozbalila jsem jej a zatajila dech:
To je krása!
Ano! Vezmu si ji na maturitní ples. Doufám, že mi do té doby padne.
Dlouhá sněhobílá krajková sukně, igelitová krajka Věnovala jsem pozornost detailům.
Víš, kolik práce je v tom?
Vím, mami Je jí hrozně, moc chybí táta. Plakala, mami
Plakala? Zeta?
Ano
Nevěděla jsem, co na to říct. Zvedl se telefon.
Dobrý den, Zeto.
Dobrý den. Sonja ti řekla o našem rozhovoru?
Právě mi to řekla.
Takže víš, že odstupuji od dědictví?
Ano, děkuji. A děkuji i za tu sukni. Je nádherná! Máte zlaté ruce.
Nepřeháněj. Zítra ve 13 hodin u notáře. Pošlu adresu. Podepíšu vzdání se dědictví. A ještě něco Dášo
Ano?
Sonja je úžasně vychovaná.
Dlouho jsem naslouchala tichu v telefonu. Pak jsem se vrátila dceři a objala ji tak, jako bych už nikdy nechtěla pustit.
