Poslední přání

Poslední přání

Ne, domů už se nevrátím, povzdechl jsem si tiše a bolestí se svíjel na nemocniční posteli. A nikdy už neuvidím Barušku Vždyť jsem jí chtěl požádat o ruku. Nestihl jsem to. Proč zrovna já? Co jsem komu udělal?

No tak, tolik se nebojte, usmála se na mě sestřička, když viděla, jak jsem zbledl, když mě přivezli záchrankou. Všechno dobře dopadne.

Pochybuji, zamumlal jsem mezi zuby.

Pak už jsem jen v tichu a s hrůzou v očích sledoval, jak mě připravují na operaci.

***

Nemocnice jsem nikdy neměl rád.

Ta moje averze začala už v dětství tam mi pořád jen ubližovali a omluvu za způsobené trauma jsem nikdy neslyšel.

Nebreč tak, Honzíku, pousmála se tehdy sestřička, když mi brala krev z prstu. Jsi přece už kluk, za chvíli půjdeš do školy, a brečíš tu jak holka. To ti není hanba?

Koukal jsem na ni přes slzy, snažil se jí vytrhnout, ale utéct se mi nepovedlo. Hanba mi nebyla. Byla mi bolest a křivda.

A když jsem šel s mámou zpět z dětské polikliniky domů, naříkal jsem celou cestu, že už nikdy, ale opravdu NIKDY do žádné nemocnice nepůjdu.

Já radši umřu, ale do nemocnice mě už nikdo nedostane, prohlásil jsem rozhodně.

Honzíčku, neříkej takové věci, chlácholila mě máma. Doktoři tu jsou od toho, aby nám pomáhali a zachraňovali nám životy. Nebojíš se jich.

Jasně pomáhají povzdechl jsem a koukl na prst, ze kterého skoro odtekl půl životní energie. Ať si pomáhají sobě!

A když na mě máma s tátou vyrukovali se zubařem, křičel jsem tak, že mě bylo slyšet i venku přes zavřená okna.

Nejhezčí vzpomínky z dětsví to tedy rozhodně nejsou

Není divu, že jsem jako dospělý lítal od lékařů a od bílých plášťů dál, než kam dosáhne rentgen.

Jenže, jak se říká člověk míní, život mění. A jednou jsem se do nemocnice stejně dostal, tentokrát s akutním slepákem.

Křeče byly tak silné, že Barunka, se kterou jsem měl jít do restaurace, neváhala a zavolala mi záchranku.

Zbláznil ses? Vždyť vypadáš, že umíráš! Jestli je to slepák, musí tě okamžitě řezat, já už to jednou měla, vypadá to úplně stejně.

Tak jsem, i když nerad, skončil v šesté městské nemocnici v Brně.

Dovedete si představit, co se mi honilo hlavou

Už jen ta představa, jak mi budou pátrat v útrobách, mě drtila.

A když jsem na chodbě zahlédl dva nevrlé sanitáře, jak ve vší tichosti odvážejí pacienta na vozíku pacienta, co už měl všechno za sebou docela mě to vyděsilo.

Ne, domů už se nevrátím A Barunku už nikdy neuvidím. Chtěl jsem jí požádat o ruku, nestihl jsem to. Proč zrovna mně se tohle děje?

Nebojte se tolik, usmála se na mě sestřička, když viděla, jak blednu. Operace je rutinní, ještěže jste přišel včas. Kdybyste přišel později, mohly by být komplikace.

Operace opravdu proběhla hladce, komplikace žádné a bolest téměř žádná. Poprvé v životě jsem měl z nemocnice pozitivní dojem. A to bylo překvapení

Uspali mě na operačním sále, a když jsem otevřel oči, nejhorší už bylo za mnou. Ten den mě převezli na pokoj a spal jsem až do rána. Jen na moment mě budili, když mi měnili kapačku.

Ráno

ráno jsem zjistil, že na pokoji se mnou leží postarší pán.

To mi ještě chybělo teď poslouchat nějaké řeči o životě, pomyslel jsem si otráveně. Potřeboval jsem ticho a klid, nikoho nevidět ani neslyšet.

Ani Barunce jsem nevolal, jen jsem jí napsal, že jsem v pořádku, a mobil uklidil pod polštář.

Zrovna včera jsem pro Barču rezervoval místo v restauraci, domluvil se s muzikanty na její oblíbené písničce, číšník měl donést dezert se zásnubním prstenem. Chtěl jsem, aby to bylo dokonalé.

Jenže místo zásnub jsem teď ležel v nemocniční posteli vedle nějakého cizího dědka.

Překvapilo mě, že ten pán mě vůbec neotravoval. Pozdravil, a jinak jen potichu mumlal něco do telefonu a pokoušel se dovolat někomu známému. Celý den a večer až do vybití mobilu.

Nabíječku neměl, personál taky ne a v jeho telefonu tlačítka pamětníků.

Když se na vybitém displeji rozsvítila černota, po tvářích dědka začaly klouzat slzy. V tu chvíli mi bylo hloupě. Co když se tomu pánovi opravdu něco stalo? Mohl jsem ho odsuzovat?

Za chvíli jsem si sedl na okraj postele nedalo se s člověkem seriózně bavit vleže a opatrně se ho zeptal, co se děje.

Nemůžu se dovolat synovi, posteskl si. Sestřička mu volala, když mě přivezli, ví to Jenže od té doby už se neozval. Před půl rokem jsme se pohádali. On mě chtěl dát do domova důchodců, aby mohl prodat můj dům. Já nechtěl. Ani kvůli domu, ale

Pán mi vypověděl svůj příběh. Skončil tu se srdečním záchvatem, doktoři ho sice dali dohromady, ale řekli, že bez operace nezvládne dál žít.

Naplánovali mi ji na pozítří, povzdechl. Ale bojím se, že se toho vůbec nedožiju.

Nebojte se. Dneska jsou doktoři šikovní, život je prodlouží. Včera mi brali slepák a podívejte, živý jsem, povzbudil jsem ho.

Dědek se pousmál, nechtěl mi vysvětlovat rozdíl mezi apendixem a srdcem.

Zůstala mi jen fena, řekl. Venku. Prosil jsem syna, ať na ni dohlédne, když už tady nebudu. Anebo ať ji někam dobře dá. Sousedé si ji nevezmou, mají svých potíží dost. Jen syn by mohl splnit mé poslední přání. Jednak dům i zahrada mu zůstane, stejně ho chce prodat. Všechno by měl, kdybych aspoň klidně mohl odejít.

Mlčel jsem. Přemýšlel jsem

Jmenuje se Proužek, řekl a spustil příběh, jak se našli. Ten pes pro něj znamenal celý vesmír.

Našel jsem ji v den svých narozenin před půl rokem. Syn mi ani nepopřál, žádné příbuzné nemám. Manželka je už pět let po smrti. Předešlý večer se mi zjevila ve snu, právě s tou fenkou. Usmívala se na mě a mávala. Ráno pršelo, šel jsem na nákup a u zábradlí byla uvázaná malá chlupatá fenka. Čekal jsem, až se někdo vrátí. Nestalo se. Tak jsem ji přivedl domů.

A to je ta tvoje Proužek?

Ano. Nemohl jsem ji nechat venku, byla mi osudem seslána. Možná to vypadá bláznivě, ale pro mě je to dar od mojí ženy do dalších let. Má smysl žít

Celý večer jsem na to myslel. Na psa, na syna, který ignoruje otce. To musí být hrozný, takhle být bezcitný.

Když jsem později usnul, zdál se mi pes tulák z ulic, s očima plnýma smutku. Já ho následoval nevěda proč, jen proto, že to bylo správné.

Ráno mě probudily dědkovy chrčivé vzdechy. Rukou si držel srdce a lapal po dechu.

Zavolat doktora? vyhrkl jsem, vyskočil a už stál u něj.

Ne, není třeba jen prosím, zavolej mému synovi, Karlovi. Jeho číslo je na tom papírku na stolku. Řekni mu, ať přijede, chci se rozloučit. A jestli to nestihne, ať se postará aspoň o Proužka. Tak budu aspoň klidnější

Vzal jsem svůj mobil, našel papírek a s třesoucíma se rukama vytočil číslo.

Dobrý den, tady soused z pokoje vašeho otce

Až teď mi došlo, že se jmenuje Václav Urban.

Václav Urban, upřesnil jsem, sotva byl schopen. Je mu špatně. Prosí, abyste přijel, pokud můžete. A aspoň se postaral o pejska.

Umírá? ozvalo se v telefonu. Ve které je nemocnici? Šestka? Už si nevzpomínám.

Ano, šestka, třetí patro, pokoj 314.

Zopakoval jsem pro jistotu i adresu a běžel pro sestru.

Dědek ale nečekal. Srdce Václava Urbana dotlouklo, ještě než stihl přijít doktor.

***

Váš táta mi umřel prakticky v náručí, řekl jsem synovi panu Karlovi, když přijel další den ráno.

Aspoň tak. Aspoň se netrápil a netrápil nikoho. Ani mě. Se starci je to těžké jen leží a starat se o ně může člověk pořád. Já mám práci, rodinu Stát se ulevil.

Václav Urban vás velmi prosil, abyste se postaral o jeho psa, o Proužka, připomenul jsem Karlovi.

Toho plecháče? Tu jeho čokličku? Na co by mi byla? Kdyby šel do domova důchodců, měl by vše jednoduché a psa bychom neměli na krku. Ale on to nechtěl

Bylo to jeho poslední přání, řekl jsem přísně. Mohli byste to aspoň splnit, když už dům vám stejně připadne?

Karel si mě prohlédl, mlčel, sebral z postýlky starý mobil otce a svůj papírek, a bez dalšího slova odešel. Ani se nerozloučil.

Lehl jsem si zpátky a bylo mi smutno. Bylo mu sedmdesát sedm a možná by žil dál. Ale neměl komu předat život dál.

Sudba Osudy jsou zvláštní. A teď tu zůstal pes, bez pána, nikomu lhostejný.

Nevěřil jsem, že Karel splní otcovo poslední přání. Dům prodá, a Proužek? Zůstane na ulici. Pokud mu vůbec někdo dá najíst.

Tu noc se mi zdál Václav Urban, jak bloudí prázdnými ulicemi a volá svého psa. Slzy se mu koulely po tvářích a já, i když už tolik let jsem neplakal, jsem nemohl necítit dojetí.

Sny pokračovaly celou dobu i po návratu domů. Každé ráno jsem byl zamyšlený, Barunka si toho nemohla nevšimnout.

Honzíku, jsi v pořádku?

Jo, jen přemýšlím

Nad čím?

Ležel se mnou v pokoji jeden pán. Důchodce. Chytil infarkt, chtěli mu ještě operovat, ale nestačili to. Zůstala po něm fenka. Syn na něj byl naštvaný Václav mu volal, ani jednou nezvedl. Když přijel, táta byl už po smrti. O psa, myslím, se jedná hlavně o dům. Po telefonu hned řešil realitku, jak dům rychle prodat a jestli se musí čekat půl roku na dědictví. A já teď kvůli té fence nemám klid. Ani nevím, jak vypadá.

Mohli bychom ji zkusit najít navrhla mi Barča. Pokud je ještě venku, vezmeme ji k sobě.

Vážně? Nebude ti pes vadit?

Naopak, budeme aspoň víc na vzduchu, bude to fajn.

Usmál jsem se, natáhl se pro polibek. Jenže nemám adresu

V kartotéce ji určitě mají, Barča se zasmála. Nech to na mě. Jen se budeme muset stavit pro čokoládu a instantní kafe.

Čokoláda a dobré kafe nakonec otevřely i dveře, které by oficiálně zůstaly zavřené. Sestřička sice informace vydat nechtěla, ale když Barča šibalsky podstrčila malou pozornost, a já vysvětlil, co se děje, našla nám adresu.

Za necelou hodinu jsme byli na místě ve vesnici kousek od Brna, na výjezdě z města. Prošli jsme podél dřevěného plotu, na zahradě však pes nebyl.

Ze sousedního domu k nám přišla paní.

Dobrý den, hledáte někoho? zeptala se. V tomhle domě už nikdo nebydlí.

Vím, ležel jsem s panem Urbanem na jednom pokoji. Zemřel mi v náručí.

To je mi moc líto, povzdechla si. Byl to slušný, laskavý člověk. Dnes už takové nenajdete. Jeho syn dokonce ani pořádný pohřeb neudělal, jen to nějak odbyl, a už chystá rekonstrukci baráku, aby ho mohl střelit dráž.

A co fenka pana Urbana? On na ni hrozně myslel, dokud ležel v nemocnici.

Proužka? Ta ležela u plotu, čekala na pána a stále vyhlížela, až se vrátí. V den, kdy Urban zemřel, vyla celou noc. Pak už jen smutnila. Syn s ní zařval, naložil ji do auta a odvezl. Od té doby ho tu nikdo neviděl.

Nevíte, kam ji dal? Jak Proužek vypadala?

Malá, zlatobílá, je to kříženec corgi. Mám ji dokonce na mobilu. Ukážu

Vytáhla telefon, ukázala obrázek. Bylo tam psí stvoření, které by člověk hned vzal domů.

Karel říkal, že ji někomu věnuje, ale sám by si zvíře nikdy nevzal. Od malička neměl rád psy.

Poděkovali jsme a sedli do auta. Nikdo nemluvil. Bylo nám smutno i trochu stydno, že jsme se k tomu odhodlali tak pozdě.

Projeli jsme okolí, ptali se, ale po Proužkovi ani stopa.

Zkusil jsem Karlovi zavolat, zpráva ani hovor neprošly. Blokace čísla.

Snad Proužkovi nic není, povzdechla Barča. Věděla, že je to iluze, ale stejně nechtěla říkat nic horšího.

Pak nám osud zamíchal karty.

Protože město stálo, Barča odbočila na objízdnou cestu. Najeli jsme na okresku a tam u silnice zpozorovala Barča fenku jako vystřiženou z fotky.

Jé, Honzo, není to ona?

Asi ano pojďme se podívat!

Zastavili jsme kousek dál, vystoupili z auta. Čím blíž jsme byli, tím víc se ukazovalo, že je to ona.

Proužku! zavolal jsem potichu.

Fenka se lekla, otočila, překvapeně koukala. Pomalu jsem si dřepl a natáhl ruku.

Jsem kamarád od tvého pana Urbana, vysvětloval jsem, on mě prosil, abych na tebe dohlédl. Nechceš s námi domů? Postaráme se o tebe.

Fenka chvíli váhala, ale pak natáhla čumák, očichala mi ruku. A ucítila známou vůni Václav Urban jí musel sáhnout na rameno, vůně zůstala.

Rozvibroval se jí ocas, přitiskla se ke mně, já ji třikrát pohladil a měl jsem slzy v očích, které jsem už dávno nezalil.

Barča je měla taky, když nás sledovala. A pak jsme už seděli ve třech v autě a odjížděli domů. Spokojení, šťastní.

Byli jsme rádi, že jsme nelenili a objížďka nás k Proužkovi přivedla a Václavovo poslední přání nebylo zapomenuto.

Proužek našla nové pány, co ji neopustí. Domov, kde ruce budou vždy laskavé a vždycky trošku voňavé po Václavu Urbanovi. Co víc si pejsek může přát?

***

To je ten rodinný syn, zamračil jsem se večer. Takhle vyřešit psa. Přál bych mu, aby jednou poznal, jaké je stárnout sám.

Honzí, nech to už být, hladila mě Barča po rameni. My máme Proužka doma. I na Karla si jednou život vzpomene. Děti se třeba také otočí zády A pak pochopí své vlastní chyby.

Možná máš pravdu, usmál jsem se, a podíval na Proužka, svinutého na pohovce. Ve snu legračně cukal packami a vypadal šťastně.

Já tušil, ke komu běží. Říkal jsem v duchu: Pozdravuj pana Urbana.

A večer jsem vytáhl krabičku s prstenem.

Ten večer jsem Barunce konečně požádal o ruku. Nebylo to v restauraci, nebyla tam žádná kapela ale pochopil jsem, že někdy nemá smysl čekat na údajně dokonalý okamžik.

Musí se to udělat hned. A Barča mi bez váhání řekla ano.

Taková je naše česká trochu smutná, trochu veselá a navěky v srdci zapsaná historie.