Zimní host

Zimní host

V české vesnici v zimě tma padá brzy, a za sněhové vánice ještě o hodně dřív. Večer v sedm už za oknem nebylo nic než bílé šero a sníh, který se lepil na sklo a pomalu stékal dolů.

Seděla jsem u stolu a upravovala rukopis.

Nebyla to práce na poslední chvíli termín jsem měla až na druhého ledna ale nikdy jsem ráda nic neodkládala. A upřímně, co jiného dělat na Silvestra, když jste sama, do nejbližšího města sedmdesát kilometrů a televizi jsem nezapnula snad deset let?

Dům v Malíkově jsme kdysi s mužem koupili před dvaceti lety. Vypadalo to jako dům na léto, na chalupu, pro vzduch. Pak Petr zahynul a město pro mě ztratilo smysl. Přestěhovala jsem se sem napořád s notebookem, rukopisy a kočkou Jarmilou, která teď spala na topení a netušila, že venku je vánice.

Sousedé mi první dva roky rozuměli, pak už přestali řešit. Zvykli si. Naděžda Procházková redaktorka, co bydlí v domě se zelenými okenicemi, pro poštu a nákup chodí každé tři dny, nikoho neruší a na nikoho nečeká. Dobrá sousedka.

Na stole ležel výtisk. Nahoře jméno autora: J. Landa. Osm měsíců jsem s tím románem pracovala. Osm měsíců jsem upravovala, přela se přes redakci, dostávala odpovědi schváleno nebo zvažte znovu, a sedala si k textu znova. Autora jsem osobně neznala. Jen příjmení, iniciála, rukopis tři sta osmdesát stránek o člověku, který dlouho šel špatným směrem a nakonec to pochopil.

Dobrý román.

Upravila jsem ledacos a poznám rozdíl. Tohle bylo opravdové. Mělo to živý hlas ne naučený, ne vysoustružený. Ty buď máte, nebo nemáte, naučit se ho nedá. Autor to věděl a nejspíš se toho vědomí trochu bál.

Telefon zazvonil v půl osmé.

Nadjo, kdy to vlastně odevzdáš? ptala se Libuše z redakce. Hlas měla omluvný chápe, že volá o svátcích.

Druhého.

Ale no tak, klidně až po desátém. Jsou přece prázdniny.

Druhého, opakovala jsem.

Libuše se odmlčela. Věděla, že se o tom nedá dohadovat.

Ty jsi tam zase sama?

Jarmila je tu se mnou.

Nadjo.

Libuše.

Zasmála se a rozloučila se. Já se vrátila k rukopisu, našla stránku a znovu se upřeně zahleděla na odstavec, se kterým jsem už tři dny bojovala.

Strana sto sedmnáct. Třetí odstavec shora. Byla tam věta cítila jsem, že je špatně umístěná, ale nemohla jsem přijít na důvod. Nebylo to slovy, ani významem byl to rytmus. Byla dlouhá a text pod její tíhou klesal. Už pětkrát jsem zkoušela různé možnosti a zase je mazala.

Na šestý pokus to sedlo.

Zapsala jsem to, přečetla, byla jsem spokojená a notebook zavřela. Do zaklepání zbývaly ještě dvě hodiny.

Zaklepání přišlo kolem půl desáté.

Ne na okno na dveře.

Nejprve jsem myslela na vítr. Ale vítr nebouchá na dveře ten tlačí, kvílí. Tady to bylo skutečné zaklepání tři údery, pak ještě dva.

Jarmila otevřela jedno oko a zase ho zavřela.

Vstala jsem. Šla k oknu, odtáhla záclonu a podívala se na verandu. Stál tam člověk. Sám, bez auta kolem jen sníh a on uprostřed bílé v kabátě, který už dávno nezahříval. Lampa u branky se pohupovala a v jejím světle bylo jasné, že neohrožuje jen promrzlý, nemá kam jít.

Na vsi se nepatří neotvírat. Zejména za vánice.

Přehodila jsem bundu a šla ke dveřím.

Dobrý večer, ozval se z prahu. Hlas měl tichý, mírně chraplavý. Omlouvám se za čas. Telefon se mi vybil, auto v příkopu, viděl jsem u vás světlo.

Změřila jsem si ho pohledem. Vysoký, málem se hlavou dotýkal rámu dveří. Kostkovaný kabát, durch promočený. V jedné ruce brýle, v druhé nic žádná taška, žádný batoh. Skla zamlžená, nedokázaly se v teple vyčistit, proto je držel tak.

Pojďte dál, řekla jsem.

Šel. Bez spěchu, rozvážně jako člověk, co ví, že je v cizím domě a snaží se zabírat co nejméně místa.

Je auto daleko? ptala jsem se, zatímco se rozmotával z šály.

Asi dvě stě metrů po silnici. Nevšiml jsem si závěje. Nabíječku jsem nechal doma, navigace baterku vymlátila.

Jasně.

Zatímco si v předsíni sundával kabát, postavila jsem konvici. Když jsem se vrátila, držel brýle stále v ruce skla byla stále zamlžená. Nasadil si je, až když je zahřál dlaněmi.

Pověste si to sem, kývla jsem na háček u zrcadla.

Díky. Kabát pověsil, brýle si nasadil. Jan.

Naděžda. Kývla jsem ke kuchyni. Pojďte.

Na vsi každý zná každého. Nejbližší osada je Třebětice, šest kilometrů přes pole. Pár stálých domů, v létě chalupáři, v zimě téměř nikdo. Naše ves odděluje starý remízek a jedna rozbitá silnice.

Jste z Třebětic? zeptala jsem se, když usedal ke stolu.

Odtud. Na podzim jsem koupil dům, teď jsem tu poprvé v zimě. Trochu se usmál. Netušil jsem, že zima je jiný příběh.

Nedíval jste se na předpověď?

Díval. Psal tam mírné sněžení.

Mírné na hlavní silnici nebo na polích to je rozdíl.

Teď už vím.

Postavila jsem před něj hrnek. Horký, s čajem, bez otázek. Obejmující v dlaních jen několik vteřin mlčel.

Auto nic není, řekl. Odvezou. Jen si musím zavolat.

Nabíječku vám půjčím. Ukázala jsem na zásuvku u lednice. Tam je kabel.

Vstal, zapojil telefon, vrátil se ke stolu. Znovu vzal hrnek hřál se.

Bydlíte tu dlouho? zeptal se.

Stále už pět let. Předtím to byla chalupa.

A neláká vás zpátky do města?

Ne.

Neptal se dál. To jsem ocenila.

Telefon měl starý tyhle už se tři roky nevyrábějí. Malý opotřebovaný roh. Z nuly na pět procent stoupal aspoň čtyřicet minut to znám od svého podobného.

Takže nikam nespěchá.

Zvedla jsem hrnek: Jedli jste něco?

Ráno.

Ráno…

Myslel jsem, že to bude na pár hodin.

V lednici byl včerejší houbový vývar s pohankou. Ohřála jsem ho. Nepřesvědčoval mě, že netřeba, že není třeba se starat prostě čekal. I to bylo správné.

Mlčeli jsme, zatímco se polévka ohřívala. Bylo to tiché mlčení, ne křečovité. Vánice bouchala svou jednotvárnou melodií, Jarmila přede spala na radiátoru, světlo v kuchyni bylo měkké a žluté. Přemýšlela jsem, jak zvláštní je, že když máš v kuchyni cizince, nemáš z toho neklid. Většinou ano.

Kávu jsem vařila znovu po půlhodině.

Svět venku zůstal neúprosný. Jedli jsme polévku a téměř nemluvili ne proto, že nebylo co, ale protože nebylo proč spěchat.

U vás je ticho, řekl.

Vždycky ticho. Kromě větru.

Myslím uvnitř je ticho. Kývl ke dveřím. Žádné rádio, žádná televize.

Mám rádio. Malé, na parapetu. Občas ho pouštím.

Chápu. Odmlčel se. V Praze bez sluchátek pracovat nedokážu. Stejně všechno slyším přes zdi někdo chodí, někdo mluví. Ruší mě to.

Pracujete myslíte psaní?

Ano.

A co píšete?

Prózu. Zvedl hrnek, díval se do něj. Poslední dva roky jeden román. Dlouho.

To se stává.

Odevzdal jsem ho na podzim. Teď nevím, co dělat.

To znám. Ne svůj, ale cizí pocit. Za osm let práce jsem to pozorovala u spousty autorů: když rukopis odešlou, zůstane v nich prázdno a nevědí, co s tím. Někteří začnou hned další, jiní jsou jak duchem nepřítomní měsíc dva, někteří v tichu zmizí. Každý po svém.

To přejde, řekla jsem.

Vím. Jenže zatím to nepřešlo.

Jarmila slézla z radiátoru, přišla k němu, přičichla k ruce a zase se vrátila. Jan ji sledoval pohledem.

Znamená to něco? zeptal se.

Průměrný výsledek. Kdyby zůstala, bylo by to dobré znamení.

Musím zapracovat na pověsti, řekl vážně.

Smála jsem se.

Mohu se zeptat? řekl o chvilku později.

Ptejte se.

Proč druhého?

Chvíli jsem nechápala.

Myslím ten termín, vysvětlil. Říkala jste do telefonu druhého. Dnes je ale Silvestr. Upravujete rukopis na Silvestra, a máte ještě dva dny. Proč už teď?

Byla to přesná otázka. Až moc přesná na člověka, co právě přišel z vánice a měl by řešit vůz a odtah.

Zvyk, odpověděla jsem.

Jaký zvyk?

Neodkládat to, co je už skoro hotové.

Zadíval se na mě. Ne že by nevěřil, spíš poznal, že to není celý důvod.

A tady nemá smysl čekat, dodala jsem. Nový rok vážně neslavím. Tak proč pracovat než koukat na hodiny.

Chápu. Bez lítosti, jen bral na vědomí.

I to jsem ocenila.

Mlčeli jsme. Za oknem vítr cloumal okenicemi domu přes ulici sousedé odjeli už v listopadu, do jara nebude živé duše. Zvykla jsem si na ten zvuk, ale dnes byl ještě hlučnější než běžně.

Pracovala jste, když jsem přišel, všiml si Jan. A nebyla to otázka, spíš konstatování.

Ano.

Čemu se věnujete?

Jsem redaktorka. Beletrie.

To je asi zajímavé.

Obvykle ano.

Díval se na mě déle než je běžné.

Baví vás cizí text? Nezlobí vás to?

Přemýšlela jsem.

Když je špatný zlobí. Když dobrý, chci ho zlepšit. Je to asi jako restaurování stavba už stojí, člověk odstraňuje nánosy.

Přikývl. Spíš pro sebe než pro mě.

Nebude vás mrzet? zeptala jsem se.

Co?

Když vám něco upraví. Vyškrtne.

Aha, zasmál se. Ne. Jen když vyškrtne něco, co tam má být.

A jak poznáte, co tam má být?

Když po vyškrtnutí něco bolí, bylo to důležité. Když ne, mohlo to jít pryč.

Podívala jsem se na něj. Dobrý obrat. Velmi přesný, velmi autorský. To napadne člověka, co si tím prošel víckrát.

Zažila jste nešťastnou redakci?

Všelijaké. Chvíli mlčel. Jedna redaktorka upravila můj první rukopis tak, že z vyprávění starého rybáře o moři byla najednou kancelářská nuda. Přeháním, ale tak nějak.

A přijmul jste to?

Bylo mi devětadvacet. Myslel jsem, že z redakce vědí lépe.

A pak?

Pak jsem pochopil, že ‘vědět lépe’ není totéž jako ‘mít pravdu’. Je to rozdílné.

Přikývla jsem. To byla pravda. Redaktor může znát řemeslo lépe, ale nemusí slyšet hlas autora. Ten je důležitější.

***

Venku už byla opravdová noc nikde kolem světlo, vánice ještě hustší a lampa u branky ve sněhu skoro blikala.

Jan pil druhý čaj. Jarmila znovu slézla z radiátoru, prošla kolem a tentokrát vůbec nezastavila zkontrolovala situaci, šla si po svém. Všimla jsem si, že ji nevolal. Správně nemá ráda, když ji někdo zve.

Smím? kývl ke knihovně u okna.

Jistě.

Vstal. Police tři detektivky zvlášť, beletrie zvlášť a zbytek všeho možného. Díval se mlčky, nebral do ruky, jen četl hřbety knih. Pak se vrátil ke stolu.

Máte tu hodně detektivek.

Čtu je pro oddych. Tam se vždycky všechno dořeší.

V životě ne?

Méně často.

Povíte něco o tom románu? řekl.

Nejdřív jsem nechápala, myslí-li svůj.

Ten, co nyní upravujete.

Proč chcete vědět?

Zajímá mě to. Pokrčil rameny. Říkala jste, že dobrý text je jako restaurování. Chci pochopit, jak to vidíte.

Byl to zvláštní rozhovor. Ne špatný, jen nezvyklý. Neznámý člověk u kuchyňského stolu, hrnek hřeje dlaně a ptá se detailně na práci. Nepamatuji si, kdy naposled někdo takto ne ze zdvořilosti, ne z nedostatku tématu, ale doopravdy ze zájmu.

Je to román o jednom člověku, začala jsem. Dlouho dělal to, co si myslel, že má. Nakonec zjistí, že se jen bál dělat to jinak. Je to o rozdílu mezi volbou a zvykem.

A jak to dopadne?

Odejít. Ne od druhých od sebe starého. A to je, podle mě, nejlepší konec.

Jan chvíli mlčel.

Líbí se vám takový konec?

Ano. I když autor nejdřív chtěl jiný.

Jaký?

Návrat. Hrdina se vrací ke starému.

A přesvědčila jste ho?

Napsala jsem poznámku. Rozhodl se sám. Složila jsem hrnek. Tak to má být. Mohu jen nabídnout. Text je jeho.

Sklonil pohled ke stolu. Jeho ticho mělo svou váhu nebyla to prázdná pauza.

Proč myslíte, že je odchod lepším koncem? zeptal se.

Protože návrat odpovídá jen na otázku kam, zatímco odchod na otázku kým.

Podíval se na mě.

To je vaše věta, nebo z románu?

Moje. Ze svých poznámek k rukopisu.

Zase zmlkl. Nespěchala jsem.

Upravujete dlouho?

Osm let.

A vždycky takhle uvažujete o koncích?

Ne vždy. Jen u poctivých příběhů. Nepoctivé můžete zakončit jakkoliv stejně neuvěříte. Ale poctivý si žádá jedině správný konec a úkolem redaktora je to nezkazit.

Jan se podíval z okna. Dlouze, jako by něco zvažoval.

To musí být těžké, ne? řekl po chvíli.

Co přesně?

Pracovat s cizím textem. Skutečně. Pro autora, ne jen pro sebe.

Zapřemýšlela jsem.

Občas ano. Když se autor brání, nebo nevidí, co dělá. Ale tenhle ne. Ten to slyšel.

Ten současný?

Ano.

V čem ho slyšel?

Vzala jsem hrnek, přemýšlela, jak to říct. Ne o ději ten už jsem řekla. O něčem jiném, co mě v jeho psaní zasáhlo.

Je tam jedna věta, řekla jsem. Upravila jsem ji, autor souhlasil. Ale pořád nevím, jestli jsem udělala dobře.

Co bylo v originále?

O vánici. Byl to dlouhý souvětí, rušilo rytmus. Zkrátila jsem je přesnější, ale něco v tom zmizelo.

Co přesně zmizelo?

Právě že nevím. Něco živého, co se těžko uchopuje.

Přečtěte úpravenou.

Zadívala jsem se na něj. Zvláštní prosba ale vlastně pochopitelná.

Vánice si nevybírá. Jen zůstává, když vše ostatní zmizí.

Jan zmlkl.

Ne na vteřinu, ne na dvě dlouho. Najednou jsem cítila, že se něco změnilo. Ne v místnosti v něm. Díval se na stůl. Jak držel hrnek příliš rovně, příliš nehybně jsem poznala, že jen nepřemýšlí nad větou. Že ji poznal.

Něco špatně? zeptala jsem se.

Ne. Odmlka. Já to napsal jinak. Vánice si nevybírá cestu jen ví, že zůstane jen to, co se nebojí zimy.

Odložila jsem hrnek.

Pomalu. Musela jsem být opatrná, abych příliš nezatřásla rukama.

Ta věta byla v rukopisu. V tom, co ležel ve vedlejším pokoji na stole. Strana sto sedmnáct, třetí odstavec shora. Pamatovala jsem si ji, protože jsem se s ní tři dny trápila, než jsem našla novou verzi. A tu neviděl nikdo kromě mě a redakce. Originál jen autor a já.

Rukopis vydán nebyl. Citace nikde nebyla.

Vy jste J. Landa, řekla jsem.

Nebyla to otázka.

Podíval se na mě.

Jan Landa, přikývl. Ano.

Nevěděla jsem, co říct. Bylo to zvláštní a najednou vůbec ne zvláštní, protože něco jsem tušila od začátku. Za stolem jsme už dvě hodiny probírali konce a prázdnotu, zatím jsem upravovala jeho román, on psal svůj a osm měsíců mezi námi bylo spolupráce a já o tom nevěděla.

Upravovala jsem váš román, řekla jsem. Osm měsíců.

Vím. Redakce mi psala o editorce N. Procházkové. Chvíli mlčel. Nevěděl jsem vaše jméno. Jen iniciálu.

N. Procházková.

Naděžda Procházková. To jsem já.

Znali jsme se. Přes text, poznámky, přijato a nepřijato na okrajích. Finále jste přijal podle mě, moji úpravu ve čtvrté kapitole jste zamítl. Na proměně druhé části jsem trvala za týden jste souhlasil. Hádali jsme se nad každým důležitým bodem příběhu ale nikdy jsme se neviděli.

Náhle jsem si uvědomila, že Jana znám. Ne jako muže přes stůl jako hlas v textu. Vím, že používá dlouhá souvětí, když je ve stresu, a krátká, když si je jistý. Vím, že potřebuje čas na přijetí úprav ne ze vzdoru, ale protože přemýšlí. Nebojí se říct nesouhlasím bez vysvětlení.

O mně nevěděl nic, než iniciálu.

To bylo trochu nespravedlivé.

A pak přijel ve vánici a zazvonil u mých dveří.

***

Proč jste hned neřekl? ptala jsem se.

Cože? Udivil se. Nevěděl jsem, že jste moje redaktorka. Řekl jsem jen píšu.

A já jen redaguji.

Ano. Přikývl. Oba jsme nechali věci nedořečené.

Měl pravdu. Neřekla jsem tohle vydavatelství, on neřekl román u Horáka v redakci. Ani jeden nemáme rádi zbytečné vysvětlování. Takhle to dopadá.

Ta vaše věta upravila jsem ji, protože do toho místa byla moc dlouhá. Rytmus se ztrácel.

Vím. Souhlasil jsem.

Ale vaše byla lepší.

Podíval se na mě.

To myslíte vážně?

Ano. Moje je přesná, vaše upřímná. Někdy je upřímnost důležitější než přesnost.

Dlouho mlčel.

Šlo by to vrátit? zeptal se.

Je už v redakci. Přemýšlela jsem. Když jim napíšete, dostanou ji ke mně zpátky.

Ne. Zavrtěl hlavou. Nechte vaši. Máte pravdu rytmus je důležitý.

Nehádala jsem se. Bylo to ale důležité, že se zeptal.

Telefon na nabíječce pípnul patnáct procent. Už by šlo volat. Jan nezvedl se.

Četla jste celý román? ptal se.

Třikrát. Poprvé, abych pochopila, podruhé, abych cítila, a potřetí, abych pracovala.

A co jste cítila?

Položila jsem hrnek.

Že ten, kdo to psal, něco dlouho hledal. Nakonec našel.

Sklonil pohled.

Asi tak nějak to bylo, ozval se tiše.

Je to dobrý román, řekla jsem. Neříkám to často. Je opravdový.

Neodpověděl. Jen přikývl. Chápu, že je to pro něj důležité, ale neumí o tom mluvit. Možná nikdy neuměl.

Opět jsme mlčeli. Tentokrát už jinak ne trapně, ale vlastně spokojeně, jako když už bylo něco vysloveno a teď tomu dáte prostor.

Byla jste od začátku sama? zeptal se.

Věděla jsem, co myslí. Ne dnes obecně.

Ne. Muž zemřel před pěti lety.

Omlouvám se.

Není třeba. Zavrtěla jsem hlavou. To už nebolí, je to jen jiné.

Neřekl: Chápu. Často to lidé říkají, a obvykle je to lež. Pomlčel, pak změnil otázku:

Proč zrovna Malíkov?

Je tu klid. A byli jsme tu spolu takže tu občas je i on.

Jan pomalu kývnul.

A vy proč Třebětice? ptala jsem se.

Rozvedl jsem se před dvěma roky. Byt v Praze prázdný. Dlouze mlčel. Tak jsem koupil dům. Prázdnota má jinou kvalitu.

Nečekaně jsem se rozesmála přesně popsal to, co jsem neuměla říct lidem, kteří se mě ptali, proč chci sama dům na vesnici.

Přesně tak, řekla jsem.

Rozumíte?

Velmi dobře.

Usmál se úplně tiše, pro sebe. Tentokrát už jsem si toho všimla víc.

Ve čtvrté kapitole jste vyškrtla monolog, řekl.

Vyškrtla.

Proč?

Protože hrdina říkal, co už čtenář věděl. Bylo to navíc.

Bylo mi to líto.

Vím. Napsal jste to v poznámkách.

A vy odpověděla chápu, ale ne.

Protože to chápu, ale přesto to nemůže zůstat. Podívala jsem se na něj. Je v pořádku litovat slova. Ale lítost není argument.

Dlouho nezíval.

Máte pravdu, řekl. Bez monologu je to lepší. Přiznal jsem si to až potom.

Je to vždy až potom.

Vadí vám to?

Co?

Že vám za to děkují až zpětně.

Zamyslela jsem se.

Ne. Hlavní je, aby vyšel dobrý text. Když vyjde, řeknu si přijato a to stačí.

Jan se na mě podíval dlouho. Ne jako na neznámou, ale na někoho, koho už trochu zná.

Myslel jsem, že redaktoři jsou anonymní, řekl.

Jak mají být. Text není o nás.

Ale vy nejste anonymní.

To je problém, řekla jsem.

Ne, řekl. Není.

***

Tři čtvrtě na dvanáct.

Za patnáct minut je nový rok, řekl Jan.

Vím.

Venku už vánice ustala jen bílý sníh na skle, bez větru. Lampa u branky už se ani nepohnula. Sněžilo tiše, jako by už i poslední vločky toužily jít domů.

Nemáte tu něco kromě čaje? zeptal se.

Mám víno. Otevřené od Vánoc.

Nevadí?

Podle mě ne. Bílé.

Dobře.

Vstala jsem, vytáhla láhev z lednice. Dva obyčejné sklenky poháry tu nemám. Nalila jsem kousek.

Na co? zeptal se.

Na nový rok.

To je moc obecné.

Tak tedy na upřímnost. Někdy je důležitější než přesnost.

Podíval se na mě. A já tentokrát pohled neuhnula poprvé za celý večer, i když předtím jsem několikrát chtěla.

Dobře, řekl.

O půlnoci jsem zaslechla v rádiu zvony to malé, staré rádio stálo u okna od prvního léta, co ho tam Petr připevnil. Nikdy jsem ho neuklidila, jen měnila baterie. O půlnoci vždycky šeptalo cizí oslavy z cizích bytů, byla to rutina.

Tentokrát ale něco nového.

Cinkli jsme si. Pil jsme mlčky. Jarmila na radiátoru se protáhla, zahoukala a zase vdechla. Za oknem už sněžilo pomalu velké vločky, bez větru.

Telefon píp třicet procent.

Jan se podíval na telefon, potom z okna, potom na mě.

Odtah přes noc nedorazí, řekl.

Ne. Před ránem určitě ne.

Máte tu kde přespat?

Přikývla jsem.

Gauč v pracovně. Je tam rukopis, to odnesu.

Nechojte to. Nebudu překážet.

Nebudu překážet. Dobré slovo ne budu potichu, ne nebudu rušit. Prostě nechci překážet. Chápal, že mám prostor, který je důležitý, a nevleze do něj.

Dobře, řekla jsem.

Vstala jsem, dala vařit vodu znovu. Jen tak ne kvůli čaji, jen abych měla co dělat.

Nadějo, řekl Jan.

Otočila jsem se.

Jsem rád, že to auto zapadlo.

Podívala jsem se na něj. Seděl u stolu se skleničkou v obou dlaních, a řekl přímo to, co měl na srdci bez úsměvu, prostě upřímně.

Já si tím nejsem jistá, řekla jsem otevřeně.

Vím. Přikývl. To je v pořádku.

Konvice zapískala.

Nalila jsem horkou vodu do obou hrnků jeho i svého. Postavila jeho před něj. Řekl děkuji, vzal ho do dlaní.

Za oknem sníh tiše padal. Vánice skončila.

A on neodcházel.

A já se ho neptala, kdy.

Rukopis ležel ve vedlejším pokoji strana sto sedmnáct, třetí odstavec shora. Jeho věta v mé úpravě, a v jeho hlavě jeho věta původní. Obě o tomtéž. O tom, co zůstane, když všechno ostatní odejde.

Možná právě to je pravda.

Seděla jsem u stolu s hrnkem v dlaních, on naproti a za oknem už nebyla vánice jen tichý sníh a nový rok, který už začal.