Pondělí, 12. října
Radku, jsi to ty, kdo uklidil na dvoře? položila mi mamka ruku na rameno.
Lekl jsem se a sundal si sluchátka. Příšery na monitoru se dál mydlily, ale já už se na ně nemohl soustředit.
Cože, mami?
Ptám se, kdy jsi přišel domů ze školy?
Před chvilkou.
A kdo tedy uklidil na dvoře?
Já nevím Možná Alenka?
Mamka se usmála. Moje tříletá sestřička byla sice nesmírně akční, ale na takovou práci zatím neměla.
To sotva!
Tak to bude skřítek ze sklepa!
No určitě, ten náš! Pěkně vtipný! Raději skoč k babičce a přiveď domů Alenku. Zase se tam zakecala. Já zatím dodělám večeři. Máš hlad?
Jo! Měli jsme ve školní jídelně koláčky, ale to bylo už po druhý hodině. Mami, a kdy už budeme chodit do školy v první směně?
To netuším, synku. Ani učitelé o tom zatím nic neříkají. Je nás prostě moc.
No aspoň se konečně pořádně vyspím Radek si jako vždy snažil najít něco pozitivního.
Mamka mě políbila do vlasů, jak to dělávala často, a přitom mě drcla do ucha, když jsem se snažil vykroutit. Pak už šla do kuchyně.
Puberta
Třináct let. Myslí si, že je dospělý, ale když ho mamka pohladí, skoro ani nedýchá.
Moje sestra Alenka Zázrak pro naši rodinu. Skoro deset let touhy a naděje. Problémy po mých porodech málem vše zhatily, ale přece ji na svět přivedly. Plavé kudrnaté vlásky, modré oči stejně hluboké jako mám já. Po mamce. Laskavá, mazlivá, vždycky se ke mně nebo mamce přitulí jako koťátko a usměje se tím svým smíchem, jaký svět ještě neviděl.
A ten úsměv mamku hřeje i bolí zároveň. Protože ten úsměv měl i táta. A táta už není
Chtěla by křičet bolestí, ale kvůli nám dětem nesmí.
Táta pracoval jako hasič. Zachraňoval lidi. Tak i tehdy celou rodinu ze statku. Vrátil se ještě pro babičku, která odmítla odejít, aby měla pod kontrolou zvířata. Pak už bylo pozdě plameny ho uvěznily uvnitř.
Prvních zpráv o tátově smrti se mamka dozvěděla dřív, než zavolali. Prostě to cítila. Přitiskla k sobě plačící Alenku, poprosila babičku Zdeňku, co k nám přijela na pomoc se sestřičkou:
Mamí, vezmi ji, já si potřebuju zavolat!
Pak uháněla autem k hasičské základně v Jihlave, kde táta sloužil. Mokrá od mléka, ruce jí brněly od napětí a bolesti.
Jak to tehdy zvládla? Sama neví. Pomohli jí děti. Já jsem ji neopouštěl ani na vteřinu.
Radku, jdeme, uložíme tě! Babička Zdeňka už sotva stála na nohách, ale mamku nikdy nenechala samotnou. Nutila ji jíst a pít, nosila Alenku na krmení.
Zůstanu s mamkou! kroutil jsem hlavou a přitiskl si její studenou dlaň na tvář. Babi, proč má tak ledové ruce?
Mamka si to všechno moc nepamatuje. Jen útržky. Jak balila věci, házela dětské hračky do tašky, ani nevěděla proč.
Už tady nemůžu být Pořád mám pocit, že táta vstoupí do dveří a zvolá jako vždy: Jsem doma!
To je v pořádku, Olí tak mamku oslovovali. Pojedeme ke mně. Zatím pobudete, pak uvidíme, co dál.
K vám nechci Promiň, i tam je všechno jeho Bolí to Do domu po babičce.
Ale tam nikdo léta nebydlel! Dá se tam žít s dětmi?
Uklidíme a bude. Budete blízko. Sama to nezvládnu.
Kam jinam bych šla Jsme rodina
Mami, prosím, nesmíme ztrácet čas Postarej se o Alenku, já dobalím. Ještě musím nakrmit Radka, poslední dobou skoro nejí. Jenom se mnou u stolu. Já ale už nemám chuť k jídlu.
Tak tedy dost! ozvala se babička přísně. Jsi máma. Musíš vydržet, děti tě potřebují. Já už na to nemám tolik sil. Dbej na sebe!
Mamka vzala její ruce, políbila je a šla se znovu balit. Pryč! Co nejdál! Ve staré bytě štěstí nezíská zpět, ale bloudit jeho stíny denně To by ji zlomilo.
Babiččin dům je přivítal nevlídně. Sama si za to může. Opustila ho, zapomněla.
Mamka prošla místnostmi, pohladila po zdech, setřela prach z vyšité ubrusy a otevřela okna podzimnímu chladu.
Mami, vezmi děti. Alenku nakrmím později.
Zvládneš to?
Jasně
Sama dlouho nezůstala. Po půlhodině zaklepala na verandy dveře sousedka a dávná spolužačka, Lucka.
Ty jedna hrdopýšku, ani mi neřekneš, že přijedeš. Kde máš hadry?
Lucka byla vždy spravedlivá a akční. Když šlo o blízké, rozdala by se.
Mamka si otřela pěnu z rukou a nesměle ji objala.
A kde máš děti?
U mámy.
Tak co stojíš? Máme co dělat!
Lucka hned popadla kbelík a vrhla se na parapet.
Lucie! zalapala mamka po dechu.
No jo, jsem těhotná. Neblázni, nejsem nemocná!
S kým?
Ty to nevíš? usmívala se Lucka, stírala špínu. Taky bordel, co? Od Mirka.
Ale Míra přece dávno
A co, budu na to sama. Nevadí. Ať už to bude kluk nebo holka, je to moje dítě. Moje!
Mamka chápala, co pro Lucii znamená být matkou. S předchozím manželem se rozešli on chtěl děti hned, ona nemohla a rodina ho litovala. Ale časem se ukázalo, že on měl problém, ne ona. Nová žena mu to řekla na rovinu, léčba pomohla a narodily se jim dvě děti. Lucka Olega dávno odpustila, byla mu vděčná. Kdyby s ním zůstala, nikdy by nepoznala radost, kterou teď nese pod srdcem.
Uklízely až do večera. Dům jako by ožil, když v něm někdo zase pracoval, povídal si a smál se.
Lucka pak seděla vyčerpaná u stolu a pozorovala, jak mamka vaří čaj.
Jak to uteklo Ještě nedávno tu běhaly, braly teplé koláčky od babičky a utíkaly k řece pod jejím zamračeným výkřikem:
Jen běžte, uličníci! Pořádně se najíst neumíte!
Ale když zapadlo slunce a babička byla na zahradě, holky bez řečí vzaly motyku a šly jí pomoct. Sama by to nezvládla hospodářství bylo velké. Pracovala na kravíně, pomáhala dceři, která odešla při porodu, a vnoučce, kterou si nikdo nevzal zpět. Olin otec utekl se svým žalem do města a babička jinou možnost neměla, než se ujmout Oliny.
Když se narodil další syn, odvezla babička Olinu do města. Zůstaly tam krátce. Olině byly tři, když se babička zase sbalila a jely domů. Celou cestu mlčela a hladila Olču po hlavě.
Babička zemřela, když mamce bylo osmnáct. Právě začala chodit s tátou s Karlem. Maminčiny radosti nabíraly na obrátkách, babička ale začala slábnout. Tehdy jí zbyly tři měsíc, aby si řekly vše A stejně to nestačilo.
Ale stihla pozvat mamku tátovy mamince, babičce Zdeňce, a něco jí svěřit. Od té doby měla mamka druhou mámu. Stala se jí dřív, než oficiálně. A když se zeptala, jestli může říkat “mami”, dostala kývnutí.
Nikdy se pohádaly. Všechny rady od Zdeňky byly vždy taktní a laskavé. A takovou mámu člověk často nezíská, to mamka ví.
A nejvíc poznala, že rodina je o duši, ne o příbuzenské lince. Když babička odešla, přijel z města otec s nevlastní mámou a její mámou.
Dům je dobrý, zachovalý, prodal by se výhodně.
Cizí, hlučná ženská chodila po zahradě a kroutila hlavou.
Všude bordel! Mělo by to být čisté, kupci to mají rádi.
Kupci? mamka se najednou vzpamatovala.
Byla v šoku. Týden po pohřbu babičky byla mimo. Dělala vše na půl, jen se dívala, jestli se babička nevrátí z letní kuchyně s miskou na zavařování.
Jaký kupci? zeptala se znovu tátova tchyně.
Ti, co koupí dům!
Nemohla nic říct. Utekla za kůlnu a zvracela. Když se vrátila, byla tam už Zdeňka.
Ven, hned!
Vy ste kdo, že to tady řídíte?
Dům je Olin. Je tu darovací smlouva.
Jaká smlouva?
Normální. I na vkladní knížku je závěť. Vše v pořádku. Já u toho byla. Už tu nemáte co hledat. Sirotka chtějí obrat!
Bouřka, která hrozila, ji nechala chladnou. Zdeňka ji odvedla do pokoje, svlékla od špinavého trička.
Nebreč, nenechám tě napospas. Slibila jsem to babičce. Tady máš můj župan. Lež si, dám ti čaj. Vyspi se, pak si promluvíme.
Otce pak viděla znovu až na své svatbě. Nevolala ho.
Mladí se bavili, zlomyslně rozbalovali ženicha Karla. Mamka se smála, někdo ji zlehka ťukl do ramene.
Ahoj, dcero
Zůstala oněmělá, otec jí vtiskl do ruky klíče a sevřel jí dlaň.
Promiň. Dokumenty má Zdeňka. Všechno ti vysvětlí. Buď šťastná!
Otočil se a odešel. Byt, co dostala, byl malý, útulný dvě místnosti a prostorná kuchyň.
Olinko, ve městě to bude lepší. Máš tu možnosti, studuj.
Zdeňka se usadila, spokojená, že vyjednala s otcem dar pro dceru. To dokázala jen ona.
Je potřeba. Jenže kdy? Olinka se usmála.
No právě. Je čas. Ještě jsem to Karlovi neřekla.
Já pomůžu. Studuj. Hlava ti šlape.
Mamka vysokou školu zvládla, byť to nebyla hračka, ale Zdeňka pomohla, pohlídala Radka, nosila jídlo.
Když mamka začala pracovat, já šel do školky.
Jedeme k moři! smál se táta, když jsme výskali radostí.
To byla naše první a poslední společná dovolená u moře. S tátou jsme plavali, na břehu jsem si hrál s babičkou, večer se procházeli pod hvězdami po písečném molu.
Jednou zůstal táta na břehu, svezl mě na kolotoči, a mamka šla po molu se Zdeňkou. V dálce se hádal pár. Křičeli na sebe, pak se rozešli, ještě se ohlíželi.
Proč to lidi dělají? povzdechla si Zdeňka, místo, aby byli spolu, hádají se Času je tak málo
Opravdu myslíš, že se usmíří? mamka zamyšleně sledovala pár.
Když člověk o někoho stojí, hádá se. Nakonec se odpustí. Ale večer jim nikdo nevrátí. Pamatuj si to, Olinko. Času máme tak málo
Teď za tu radu byla nesmírně vděčná. Díky tomu mohla říct, že s Karlem opravdu žádný čas neztratili.
Když sundala čajník z plotny, málem ho upustila. U kuchyňského okna zahlédla stín. Nebyl to Radek to poznala hned. Venku se v šeru pohyboval muž.
První myšlenka zamknout, volat o pomoc. Ale děti přijdou, babička taky. Cizí člověk na dvoře!
Dřevěné ucho čajníku hřálo ruku. Mamka se rozhlédla po kuchyni, pak rozhodně vykročila ke dveřím.
Na dvoře bylo tmavo. Zapomněla rozsvítit světlo.
Kdo tam je?!
Ve dveřích kůlny něco zaskřípalo, mamka se instinktivně smrskla.
Co chcete? Budu volat!
Temná postava zamířila ke schodům, mamka ucouvla.
Nevolej, Olo To jsem já. Aleš.
Úlevou jí čajník vypadl z ruky a připálil nohu přes tenké šaty. Postavila ho na stůl a potichu zaklela.
Co tu děláš, Aleši? Proč jsi nešel do domu?
Chvilku mlčel, pak uhnul pohledem.
Dveře u kůlny jsou nakřivo. Chtěl jsem je spravit, než pojedu na včelnici. Kdy se vrátím, nevím. Snad ti to nebude vadit.
Mamka zůstala překvapená.
Opravit dveře? Aha Takže ty jsi ten náš domácí skřítek! usmála se.
Kdo?
Skřítek, co nám potají pomáhá s hospodářstvím. Už ti to někdo říkal? Že bys měl dostat mléko do misky? Radek říkal, že bys potřeboval kocoura. Abys tu nebyl sám. Je ti smutno?
Aleš v mizerném světle okna zrudl.
Promiň, měl jsem se přihlásit.
Děkuju, Aleši. Ale proč to děláš?
Na to neodpověděl. Otočil se, hop přes plot a zmizel venku okolo už stála babička Zdeňka s dětmi.
Už zase se objevil! usmála se Zdeňka, podala mamce sklenici mléka. Dej to do ledničky.
Ty si o tom věděla, mami?
Ty si myslíš, že ne? Všichni to už ví. Aleš je do tebe zamilovaný už od doby, cos chodila s Karlem To jsi fakt nepoznala?
Ne
Ty blázínku! Ale nelžeš mi?
Nemám důvod. Opravdu jsem si ničeho nevšimla
Pojď, ještě si popovídáme Zdeňka postrčila dopředu Alenku ale napřed děti uložím, to bude dlouhá řeč.
Povídaly si až do rána. Mamka doplňovala čaj, poslouchala.
Přišel ke mně už loni. Říkal, že tvých nejbližších jsem teď já, tak žádá o ruku u mě. Umí to s ženskýma… Měsi ovládnul!
A souhlasila jste?!
Proč ne? Olčo, jsi mladá, máš před sebou celý život! Děti odrostou. Máš právo na štěstí, nejen o mne se starat. Aleš je hodný, z Radka je dávno kamarád, už ho učí řídit auto. Vědělas to?
Nevím
On se bojí něco pokazit. Bojí se, že by tě ranil, že zradí Karla.
Hloupé.
Popovídej si s klukem. Má Aleše rád, ale bojí se, co bys na to řekla. Alenka je ještě malá, nic nechápe, Karla si nepamatuje. Ale s Radkem to není jednoduché. Ale tobě…
A co já? Olinka zrudla.
Nic… Zdeňka ji pohladila. Ještě jeden čaj, pojď.
Za rok bude mít svatbu s Alešem. O další rok později se narodí kluk.
Podívej, mami, jaké má vlásky! Olinka po návratu z porodnice sundá čepičku a pohladí jemné světlé vlásky.
Skoro jako malý skřítek Zdeňka dítě přebalí, vezme do náruče. Vítej, vnoučku. Můžeš mi říkat babi Zdeni.
Mami
Pro jistotu! Ty nakrmuj, já něco uvařím.
Velký rezavý kocour, co ho Radkovi daroval Aleš, nakoukne do pokoje, tiše vyleze na parapet, pozoruje spící mamku a mimino. Ticho si k němu sedne, obejme ho a chvíli pozorují nové štěstí. Tak křehké, tak jasné. Takové je třeba opatrně chránit.
Někde cinkne lžička v čaji, ozve se Alenčin smích a ticho sklouzne z parapetu, naposledy podrbe kocoura za ucho. Ten se protáhne, začne se čistit a chystá se přivítat nového člena rodiny.
Zůstaň ještě chvilku, štěstí se tu chrání i bez tebe.
