Svatební zvony nebudou
Hele, Adamko, dneska ti musím něco vyprávět. Představ si Regínu holku, co vždycky působila klidně, s nadhledem, trochu rezervovaně, ale pořád krásně. Dlouhé tmavé vlasy, jemný obličej, takový ten český půvab, víš? Stojím u ní doma v Praze, dvě týdny do svatby, ona si zkusila svatební šaty. Ty šaty Byly to ty klasický krajky, trochu krajta, vlečka, všechno přesně, jak si vždycky přála.
Já tam vejdu, zůstanu stát mezi dveřma, úplně jsem oněměla. Ty fakt záříš, Režo! Konečně ses odpoutala od toho, co bylo, a můžeš začít znova, viď? Zapomenout na Nikolu, otevřít srdce novým věcem Jsem na tebe pyšná!
Na okamžik na mě koukla tak zvláštně víš, jak když se ti chce usmát, ale bolí to? Pak si začala rychle sundávat šaty, jako by se chtěla schovat. Radši to teď už nechám, do svatby je jen chvíle, co kdybych je natrhla nebo pokapala kafem, stejný už nikde neseženu, zamumlala a cpala šaty zase zpátky do igelitu.
Aha Hned mi došlo, že jsem zase plácla hloupost s tou minulostí. Zase připomenout Nikolu, když si konečně našla někoho normálního vždyť už to chce nechat za sebou! Nikola jí nestál za jedinou slzu, obzvlášť po tom všem, co jí udělal
Ale pojďme popořadě. Regína kdysi věřila, že Nikola je ten pravý frajer, co jí sliboval hory doly. Nejdřív sice bylo všechno krásný, ale pak začal být odtažitý; vymlouval se, že nemá čas, pomlouval jí kamarády, hanil její sny. Přemluvil ji, aby se vzdala slibné práce v Brně, ukecal ji, ať nevezme stáž v zahraničí, pak ji vlastně dotlačil, ať úplně změní obor.
Rodiče Regíny z toho byli hotoví, jenže když se jí snažili vysvětlit, že s ním není šťastná, skončilo to křikem. Nikola ji přesvědčil, že jí rodina jen ničí lásku, že mu nikdo fandit nechce. Nakonec se Regína skoro přestala vídat s vlastními rodiči.
A pak to přišlo. Jednoho dne prostě zmizel. Žádný vzkaz, žádný rozloučení, nic. Nezůstalo nic než prázdnota a malý kluk, protože Regína se rozhodla ho nechat, ať se děje, co chce.
Teď už je malému Nikolkovi ano, pojmenovala ho stejně, protože tehdy byla ještě zamilovaná až za hrob čtyři roky. Kluk je to zvědavý, veselý, pořád se ptá, proč je slunce žlutý, proč padají listy, pořád zkoumá brouky v trávě. Ve školce na Vinohradech si jej paní učitelky chválí: rychle se učí, pamatuje si básničky, nebojí se pustit do ničeho nového.
Hodně času tráví s dědou a babi, to jsou rodiče Regíny. Jsou z Prahy, mají dost energie, jezdí s ním do Stromovky, vodí ho na plavání, na tanečky, učí ho anglicky. Regína si ho bere několikrát v týdnu, ale nikdy s ním nevydrží dlouho, vždycky to skončí tím, že ji něco rozbolí.
Všichni totiž vědí, že Nikolka je celý táta. Stejné tmavé kudrnaté vlásky, ty zvláštní oči, úsměv Kdykoliv se na kluka podívá, Regínu to hodí do minulosti a je v tom zas, bolí ji na prsou, skoro by hned brečela. Odsune to, začne hledat mobil, upravovat klukovi čepici a cíleně uhne pohledem A pak se tiše rozpláče, až když se Nikolka nedívá.
Jednou pro něj přišla k rodičům a ten malý stavěl puzzle na koberci. Mami, podívej, už téměř mám hotovej domeček a sem ještě patří pejsek! Honem ji tahal k sobě. Regína klekla k němu, pohladila ho: Hlavně že si dáváš záležet. Jsi šikula!
A tehdy ten náš kluk povídá: Mami, kde je můj tatínek? Ve školce má každý tátu, jen já ne
Jak kdyby jí někdo skřípnul srdce do svěráku. Přesto se zkusila nadechnout a říct v klidu: Víš, tatínek je hrozně daleko. Ale myslí na tebe, věř mi.
Nikolka se zamračil: A proč mi nikdy nezavolá? Sám jsem se naučil zavazovat tkaničky!
Má moc práce ale určitě by měl radost, šeptla Regína, která v duchu skoro lapala po dechu.
Malý přikývl, otočil se zpátky k puzzle: Dobře. Tak postavím ten domek a tátovi ukážu, jak jsem šikovnej!
Seděla vedle, hladila Nikolu po hlavě, vdechovala dětský šampon a snažila se zapamatovat si tuhle chvilku protože jich moc nebývalo.
Jo, Regína pořád někde v nitru hledala pro Nikolu-staršího omluvu. Možná se mu stalo něco zlého? Co když nemůže zavolat? Tohle jí dovolovalo nezbláznit se úplně ze smutku. Jenže kamarádi, rodiče, všichni jí říkali: Režo, pusť už to, on za to nestál, proboha! Ale ona je vždycky smázla byla naštvaná, že jí nepřejí štěstí, nebyla schopná přijmout, že to Nikolu opravdu přestal bavit.
Do toho neustále hledala jeho stopu, prošmejdila sociální sítě, volala na stará známá místa, dokonce veřejně psala, jestli ho někdo neviděl. Ale stejně nikde nic, Nikola jako by nebyl.
Až po pěti létech se to zlomilo. Přišla do jejího života nová láska Jirka. Poznali se na oslavě narozek společného známého v Nuslích. Jirka byl takové to zjevení: sice obyčejný, ale zatraceně spolehlivý, upřímný, dobrý, fakt chlap do nepohody.
Od začátku se s ním nebála být upřímná, což je fakt vzácné. Když měla špatnou náladu, necpal jí do smíchu, jenom navrhl, ať jdou domů, nebo mlčel a nechal ji být. Kdyby bylo třeba, nosil by ji na rukách. Taky poznal Nikolka, a to bylo zajímavý při první návštěvě si k němu sám kleknul na zem a ptal se ho na pohádky. Za chvíli spolu stavěli stavebnici a Nikolka mu ukazoval všechny svoje hračky, se stejným zápalem.
Postupně Jirka chodil k Regininým rodičům čím dál častěji. Bral malého do botanické, učil ho jezdit na kole, četl mu pohádky na dobrou noc. Jednou při malování doma jen tak mezi řečí řekl: Kdybys chtěla, klidně bych se mohl stát tátou místo něj Když dovolíš, usvojím ho.
Mně až bylo do breku, jak jsem byla ráda, že má kamarádka konečně štěstí. Regína taky rozkvétala mizel jí strach v očích, začala se fakt těšit na budoucnost.
Ale při zkoušení svatebních šatů jsem udělala chybu zmínila jsem starého Nikolu. Pak se snažila všechno okecat, že to nevadí a že už je jinde, ale nejde to jen tak přeskočit, že jo?
Víš, už nemůžu žít minulostí, pousmála se, hladila šaty a jemně šeptla, že to bylo blbý pojmenovat syna stejně jako jeho otce: Měla jsem si nechat poradit, já to věděla Jak jste mě vůbec mohli vystát?
Chytila jsem ji za ruku: A přestěhujete Nikolu zase k sobě?
Najednou byla vážná: Jo, Jirka to navrhl. Dokonce řekl, že by malýmu změnil jméno. Prý to bude i pro mě jednodušší. Stejně to budeme vyřizovat na úřadě, až se to celé převede.
Zadívala se z okna na dešťové kapky. Dřív jsem se bála, že mi bude syn pořád připomínat minulost. Ale teď už vím, že to je blbost. On potřebuje rodiče, ne jen babičku a dědu. A Jirka ho fakt miluje. Viděla bys, jak se na sebe těší!
Vyberte to jméno spolu, ať si zvykne na změny, navrhla jsem.
Ještě nevím Mám čas si to rozmyslet.
Ale pravdu řeknu, Regína si lhala do kapsy. Pořád milovala Nikolu, i když ji to ničilo, když jí její rodiče odmítali syna půjčovat, protože vždycky skončila v slzách a kluk z toho byl nešťastný. Kámošky už unavuje, že by s ní každý den řešily to samé dokola. Už zkrátka musela žít přítomností.
Jenomže udělat tlustou čáru za minulostí je fakt těžký
Dny ubíhaly, Jirka byl čím dál lepší, ale ona nikdy necítila stejnou vášeň. Byl to hodný muž, co jí dělal službu, držela se ho hlavně proto, že ji bral i s dítětem.
A pak, týden před svatbou
Žádná svatba nebude! vypálila na celý byt, až mi spadla čelist. Skoro si poskočila, tak byla v rauši. Rozejdeme se, Jirko, každý si půjdeme svojí cestou!
Jirka na ni koukal vyděšeně: Co blázníš? Všechno máme zařízené, menu, kytky, hosty Co jsi jako vyvádíš?
Regína běhala po pokoji, házela věci do kufru a smála se, jako by vyhrála ve Sportce. Nikola se vrátil! Ozval se mi! Přijel včera, všechno jsme si řekli Nevěřila jsem tomu, že se to někdy stane.
Konečně se na Jirku otočila, oči jí zářily radostí. Děkuju ti za všechno. Byl jsi opora, byl jsi tady, když jsem potřebovala ale nikdy jsem tě neskutečně nemilovala. Teď mám šanci na pravé štěstí a nemůžu to promarnit.
Jirku to doběhlo jako rána Nikola, zase Nikola, jakoby nebyl dost dobrý. Snažil se pochopit: A už jste si všechno vyříkali?
Jo, nic mi nevysvětloval, prostě rozhodli, že půjde studovat do Londýna, on jen neměl šanci mi dát vědět. Teď je zpátky a všechno bude jinak, budeme spolu a všechno doženeme!
Vybavil se jí ten hovor: Promiň, že to dávám po telefonu, ale neměl jsem jak Rodiče mě dokopali do Anglie, zmizel mi přístup ke všemu, dokonce na kartě mi stopli prachy. Mobil jsem neměl!
A proč jsi mi nenapsal aspoň dopis? ptala se Regína potichu.
Cítil jsem se jako slaboš, nemohl jsem ti o tom vykládat.
A ona ráda zapomněla na všechny křivdy těch let jen u poslechu jeho hlasu. Teď už to bude jinak, sliboval Nikola. Vrátil jsem se, už se nerozdělíme.
Když stála před Jirkou, byla rozhodnutá. Řekla mu, že už všechno oznámila, hosté byli upozornění, že svatba nebude. Jirko, prosím, už mi nepiš, nezvoň, je to definitivní.
Vytáhla kufr, naposledy si upravila šaty a rozloučila se pohledem, který jasně říkal, že už ji nezastaví nic.
Jirka tam zůstal stát, zbyly po ní jen parfémy ve vzduchu a v uších dozníval hlas: Nikola není takový, jak myslíš!
Jenže realita byla ještě smutnější.
***
Nikola otevřel dveře, Regína tam stála s dvěma kufry, celá rozzářená, v očích naději. A on jen v duchu litoval: Jak jsem mohl být tak hloupý Myslel jsem, že už je to za námi!
Byl si jistý, že když ona začala žít s Jirkou, může se v klidu vrátit domů do Plzně a žít se svou ženou. Ano, ženou. Už dva roky ženatý, spokojený, žádné tajnosti, vše čisté.
Oslovila ho: Nikolo, rozhodla jsem se, jsem tu, budeme spolu!
Zastavil ji gestem: Reži, počkej, musím ti říct pravdu já jsem ženatý. Už dva roky. S mojí ženou nám je nádherně.
Pohled jí spadl z očí, šok, slzy, pak vztek: Jak můžeš? Vždyť jsi mi teď volal, říkals, že se všechno změní!
Chtěl jsem ti jen popřát všechno dobré, rozloučit se slušně ne abys všechno opustila.
Regína stála, ruce se jí třásly, balila kufr, věci jí vypadávaly z rukou. Nakonec musel Nikola vynést kufr na chodbu, sousedi už čučeli zpoza dveří. Ona křičela, vyčítala, prosila ho ale on měl teď jednu jistotu: dál už spolu nikdy nebudou.
*****
Regína pak šla ulicemi jak tělo bez duše, bylo jedno, jestli je v Nuslích nebo u Mánesa. Plakala, neviděla na cestu, všechno se v ní pralo. Pak náhodou dorazila před byt Jirky. Sušila si slzy, zkoušela se usmát, zazvonila
Jirka otevřel dveře o poznání rezervovaněji než dřív. Neřekl ani ahoj, nepozval ji dál.
Jirko, vím, že jsem ti hrozně ublížila prosím, dej mi ještě šanci. Nikdy už Nikolu nebudu ani jmenovat. Jenom tebe mám ráda
Chvíli na ni koukal a pak, s klidem v hlase, jí řekl: Regínko, rozhodla ses odejít za jiným, já to respektuju. Prosím, už dál nic neřešme.
Ale já zašeptala, slzy znova na kraji, ale on už ji nechtěl slyšet.
Jemně řekl: Tak je to lepší pro oba. Už si neubližujme.
Zavřel dveře a nechal ji tam stát na chodbě, klečící, s tváří v dlaních. Tentokrát už nebrečela ze vzteku, ale z toho, že ztratila oba dva a není cesty, jak to vzít zpět.
Tak to bývá, kámo, když si myslíš, že můžeš vrátit čas, ale on mezitím uteče a ty zjistíš, že už ti štěstí někam odešlo
Takový jsou ty naše český pohádky z Prahy i Smíchova někdy nemají žádnou svatbu.
