Už mě nebaví dělat chůvu vašemu synáčkovi, oznámila snacha a odjela k moři.
U paní Valérie Novákové byl syn.
Poctivý chlap, pracovité ruce. Jenže ta jeho žena byla na české poměry poněkud výstřední. Jednou se jí nechtělo vařit, podruhé neuklízela, a poslední dobou už vůbec dalo by se říct, že jí přeskočilo.
Včera zase udělala povyk.
Kubo, povídá manželovi, už toho mám dost! Jsi dospělý chlap, ale chováš se jak kluk!
Kuba měl výraz jako najatý. Vždyť nic výstředního nechtěl jen aby mu Simona vybrala ponožky. Aby mu vyžehlila košili. Aby mu připomněla, že musí na zdravotní potvrzení. Prkotiny!
Mně vždycky pomáhala máma, zabručel.
Tak si za ní běž, vybouchla Simona.
Druhý den sbalila kufr.
Kubo, oznámila klidně, jedu do Karlových Varů. Na měsíc, možná i déle.
Jak to déle?!
Prostě tak. Už mám dost chůčování dospělého chlapa.
Kuba se pokusil protestovat, ale Simona ho nevnímala. Šáhla po mobilu a vytočila číslo:
Valérie? Tady Simona. Jestli Váš syn nezvládne sám žít prosím, bydlte tu na chvíli. Náhradní klíče má pod rohožkou.
A odjela.
Kuba seděl v prázdném bytě a marně přemýšlel, co teď. Lednice zeje prázdnotou, ponožky špinavé, v dřezu hora nádobí.
Po dvou dnech telefonuje mámě:
Mami, Simona se zbláznila! Odjela bůhvíkam! Co mám dělat?!
Valérie povzdechla. Zase trable se snachou.
Přijedu za tebou, Kubíku. Dáme věci do pořádku.
Přijela za hodinu. S taškou ze supermarketu a mateřským výrazem “to spravíme, vydrž”.
Ale jakmile otevřela dveře, ztuhla.
Všude chátrání. V ložnici hory oblečení na zemi. V kuchyni špinavé talíře. V koupelně prádlo, co snese památku národní tragédie.
A tehdy paní Valérie prozřela: její třicetiletý syn fakt asi neumí samostatně žít. Vůbec.
Celý život za něj všechno dělala a co z toho? Velké dítě!
Mami, kňoural Kuba, co bude k večeři? Kde mám košile? Kdy se Simona vrátí?
Valérie mlčky uklízela. Ale v hlavě jí běžely myšlenky: co jsem to provedla?
Celý život ochraňovala synáčka před běžným životem. Před těžkostmi. Před skutečnem.
A najednou je bez ženy, jak bez rukou.
Simona? Ta jednoduše uprchla od přerostlého chlapečka.
A dá se jí rozumět.
Tři dny žila Valérie u syna.
A každý den jí bylo jasněji: vychovala obří dítě.
Ráno Kuba vstal už začal fňukat:
Mami, co bude ke snídani? Kde mám košili? Jsou čisté ponožky?
Valérie jen žehlila, vařila, uklízela. A pozorovala.
Představte si: třicetiletý chlap neuměl zapnout pračku! Netušil, kolik stojí chleba! Ani čaj pořádně nezvládl jednou se opařil, podruhé nadrobil cukr všude.
Mami, stěžoval si večer Kuba, Simona je úplně na nervy. Dřív aspoň předstírala náklonnost. Teď se chová jak cizí ženská!
A jak se chováš ty? nenápadně se zeptala Valérie.
Normálně! Nic extra nevyžaduju. Chci, aby byla manželka manželkou, žádná protivná bába!
Valérie na syna pohlédla. Bože, on to myslí vážně!
Kubo, pomáháš někdy Simoně?
Jak jako? vyvalil oči. Já přece pracuju! Nesu domů peníze! Nestačí to?
A doma?
Doma? Já jsem utahaný z práce! Chci si oddechnout. Jenže ona furt prudí že mám mýt nádobí, že mám koupit rohlíky. Ale vždyť to jsou ženský věci!
A teď to přijde: Valérie najednou slyšela sama sebe, svá dávná slova:
Kubíku, nech to, já to utřu! Do obchodu nechoď máma je rychlejší! Ty jsi chlap, máš důležitější starosti!
A stvořila klenot.
Čím víc pozorovala, tím hůř jí bylo.
Kuba přišel domů padl na gauč, čekal na večeři, na zprávy, na zábavu.
A když se večeře neobjevila začal fňukat:
Mami, kdy bude jídlo? Jsem hladový!
Jako malý.
Nejhorší byly jeho řeči o Simoně.
Je hrozně nervózní, stěžoval si Kuba. Pořád naštvaná. Měla by jít k doktorovi? Může mít nějaký hormonální problém?
Nebo je prostě unavená, zkusila Valérie.
Unavená z čeho? Pracujeme stejně. Domácnost je ale ženská povinnost.
Povinnost?! Valérie náhle vybouchla. Kdo ti to nakukal?
Kuba stuhl. Máma předtím nikdy nekřičela.
Čtvrtý večer Valérie nevydržela.
Kuba ležel na gauči, scrolloval telefon a občas vzdychl nudí se mu bez ženy. V kuchyni hora nádobí, na podlaze ponožky, v ložnici rozestlaná postel.
Mami, protáhl smutně, co bude k večeři?
Valérie stála u plotny a vařila bramboračku. Jako vždy. Jako třicet let v kuse.
A najednou ji to praštilo do hlavy: dost!
Kubo, řekla, když vypnula sporák. Potřebujeme si promluvit.
Já tě poslouchám, odvětil, aniž by zvedl oči od telefonu.
Dej ten mobil pryč a dívej se na mě.
Něco v jejím hlase ho donutilo poslechnout.
Synu, začala tiše, víš, proč Simona od tebe odešla?
Je to přechodné, trošku jí hráblo. Ženský jsou vznětlivé. Odpočine si a vrátí se.
Nevrátí se.
Jak to že nevrátí?!
Prostě ne. Už má dost chůčování velkého dítěte.
Kuba vyskočil z gauče:
Mami! Co to brzo říkáš? Jaké dítě? Já mám práci, nosím peníze!
A co doma? Valérie se napřímila. To máš ruce v sádře? Oči zavřené?
Kuba zblednul.
Jak to můžeš říct? Vždyť jsem tvůj syn!
Právě proto to říkám! Valérie sedla na židli, ruce se jí třásly.
Mami, jsi nemocná? ptal se úzkostně Kuba.
Nemocná! zasmála se hořce. Jsem nemocná mateřskou láskou. Myslela jsem, že tě chráním. Ale vyšlechtila jsem sobce! Třicetiletého chlapa, co bez ženské ani nenakoupí! Který si myslí, že svět mu vše dluží!
Ale začal Kuba.
Nic ale! přerušila ho Valérie. Myslíš, že má Simona dělat druhou matku? Prát, vařit, uklízet? Za co?
Já přece pracuju.
Ona taky! Ale ještě i vede domácnost. Co děláš ty? Rozvaluješ se na gauči a čekáš na obsluhu!
Kuba měl v očích slzy.
Mami, takhle přece žijou všichni.
Všichni ne! křikla Valérie. Normální chlapi pomáhají! Myjou nádobí, vaří, vychovávají děti! Ty ani nevíš, kde je doma prací prášek!
Kuba zíral, obličej v dlaních.
Simona má pravdu, řekla tiše Valérie. Už ji nebaví být ti maminkou. Ani mě už to nebaví.
Jak to, že nebaví?
Prostě já jedu domů. A ty zůstaneš. Sám. A zkus být dospělý.
Mami, to nemyslíš vážně! vyskočil Kuba. Jak sám? Kdo bude vařit? Uklízet?
Ty! vyštěkla matka. Ty budeš! Jako každý dospělý Čech!
Já to neumím!
Naučíš se! Nebo zůstaneš osamělý, infantilní smolař!
Valérie si oblékla kabát.
Mami, neodcházej! vzlykl Kuba. Co tu mám dělat?
To, co jsi měl dělat už dvacet let, odpověděla. Žít sám za sebe.
A odešla.
Kuba zůstal v špinavém bytě úplně sám. Poprvé v životě vážně sám.
Tváří v tvář realitě.
Kuba seděl na gauči až do půlnoci.
V břiše mu kručelo. V dřezu smrdělo nádobí. Na zemi ponožky, co vzpomínaly na lepší časy.
No nazdar, zabručel a poprvé za třicet let se pustil do nádobí.
Bylo to křivé. Talíře klouzaly, ruce pálilo jar. Ale zvládl to.
Pak zkusil připravit vajíčka. První spálil. Druhé už snědl.
A ráno mu to došlo: máma měla pravdu.
Týden plynul.
Kuba se postupně učil: prát, vařit, uklízet. Chodit nakupovat, počítat koruny, plánovat den tak, aby všechno stihl.
A zjistil: je to práce!
Teprve pak pochopil, jak bylo Simoně.
Simono, zkusil zavolat v sobotu.
No? chladný hlas.
Měla jsi pravdu, vyhrkl. Choval jsem se jako velké dítě.
Simona mlčela.
Bydlím tu sám týden. Už chápu, jak ti bylo. Omlouvám se.
Simona chvíli mlčela.
Víš, řekla nakonec, včera mi volala tvoje máma. Prosila o odpuštění. Že tě špatně vychovala.
Po měsíci se Simona vrátila.
Vrátila se do uklizeného bytu, kde ji manžel čekal s večeří a květinami.
Vítej doma, řekl s úsměvem.
A paní Valérie Nováková jim volala jednou týdně. Ptala se na novinky, ale na návštěvy se už netlačila.
Jednoho večera, když Kuba myl nádobí po večeři a Simona vařila čaj, řekla:
Víš, líbí se mi náš nový život.
Mně taky, usmál se Kuba, utíraje ruce do utěrky. Škoda, že nám to tak dlouho trvalo.
Ale hlavně, že jsme se nakonec našli, oplatila mu úsměv Simona.
A to byla pravda.
