Ve svých pětapadesáti se zamiluji do muže, který je o patnáct let mladší, jen abych se dozvěděla šokující pravdu. Den, který změnil všechno.
Jakmile začnu věřit na nová začátky, jediný okamžik všechno zboří.
I když v tomhle bytě žiji už desítky let, obývák mi najednou přijde cizí.
Je mi 55 a stojím před otevřeným kufrem a přemýšlím, kam mě vlastně život zavedl.
Jak jsme se sem dostali? ptám se tiše a zkoumám popraskaný hrníček s nápisem Navždy a věčně, pak ho položím stranou.
Přejedu rukou po pohovce. Sbohem nedělní kávě a rozepřím o pizzu.
Vzpomínky mi víří hlavou jako neodbytní hosté, které nedokážu vyhnat.
V ložnici je prázdno ještě hmatatelnější. Druhá strana postele na mě hledí jako výčitka.
Nedívej se tak na mě, zamumlám. Tohle není jen moje vina.
Balení se promění v hledání toho, co pro mě má ještě smysl. Na stole čeká můj notebook, jako maják.
Aspoň ty jsi mi zůstal, pohladím ho.
Je v něm rozepsaná kniha, na které pracuji už dva roky. Ještě není hotová, ale je moje důkaz, že nejsem úplně ztracená.
Pak přijde zpráva od Lídy:
Tvořivý pobyt. Teplý ostrov. Nový začátek. Víno!
Samozřejmě víno, směju se nahlas.
Lída vždycky uměla převrátit pohromu v lákavou nabídku.
Zní to odvážně, ale není to přesně to, co teď potřebuju?
Podívám se na potvrzení o koupi letenky. Hlas v mé hlavě mě nenechá být.
Co když se mi tam nebude líbit? Co když mě nepřijmou? Co když spadnu do moře a sežerou mě žraloci?
Ale pak se objeví jiná myšlenka.
Co když se mi tam bude líbit?
Hluboce se nadechnu a zavřu kufr. No dobře, jde se na útěk.
Ale neutíkám. Jdu vstříc něčemu novému.
Ostrov mě vítá teplým větrem a rytmem vln, narážejících na pláž.
Na chvíli zavřu oči a nasaju slaný vzduch. To je přesně ono.
Klid však netrvá dlouho. Jakmile dorazím k vile, kde pobyt probíhá, ticho střídá hudba a smích.
Mladí lidé ve věku okolo dvaceti až třiceti let odpočívají v barevných sedacích vacích s drinky, které vypadají spíš jako deštníčky než nápoje.
To rozhodně není klášter, zamumlám.
Skupinka u bazénu se směje tak nahlas, že z nedalekého stromu vyletí pták. Povzdechnu si.
Tvořivé záchvaty, jo, jasně, Lído?
Než se schovám do stínu, Lída se objeví s křivě nasazeným slamákem a margaritou v ruce.
Milado! křikne, jako bychom si nevyměnily zprávy den předtím. Ty jsi tu!
Už teď toho lituju, zamručím, ale koutky se mi zvednou do úsměvu.
Ale prosím tě, plácne mě po rameni.
Tady se děje magie! Uvidíš, bude se ti tu líbit.
Doufala jsem v něco tiššího, zvednu obočí.
Kecy! Musíš poznat nové lidi! A načerpat energii! Mimochodem, chytí mě za ruku, musím tě s někým seznámit.
Než stihnu protestovat, táhne mě skrze shluky lidí.
Připadám si jak unavená matka na školní besídce, klopýtající mezi pantoflemi poházenými po zemi.
Zastavíme před mužem, který by mohl stát klidně na titulní straně časopisu.
Opálená pleť, uvolněný úsměv a bílá lněná košile rozepnutá právě tolik, aby vypadal tajemně, ne vlezle.
Milado, tohle je Radek, zahlásí Lída radostně.
Těší mě, Milado, promluví on hlasem jemným jako letní večer.
Mě taky, odpovím a doufám, že není poznat, jak jsem nervózní.
Lída se rozzáří, jako by právě domluvila zásnuby.
Radek je taky spisovatel. Když jsem mu říkala o tvé knize, moc se s tebou chtěl setkat.
Tváře mi zrudnou. Ještě není hotová.
To nevadí, usměje se Radek.
Dva roky na ní pracuješ to je obdivuhodné! Rád si poslechnu víc.
Lída mrkne a vzdálí se. Vy dva si povídejte. Přinesu další margarity!
Trochu se na ni zlobím. Ale po pár minutách jestli za to může Radkův šarm nebo čarovný mořský vánek, nevím kývnu na procházku.
Dej mi chvilku, překvapím sama sebe.
V pokoji vytáhnu z kufru letní šaty, které mi sluší nejvíc.
Proč ne? Když mě už táhne ven, ať vypadám dobře.
Venku už Radek čeká. Připravená?
Kývnu a předstírám klid, přestože mi v břiše poletují motýlci.
Vezmi mě.
Ukáže mi ostrovní místa, kam proud hostů ještě nedorazil.
Skrytá pláž s houpačkou, tichá stezka na útes s dechberoucím výhledem zázraky mimo průvodce.
Máš talent, rozesměju se.
Na co? sedne si do písku.
Na to, aby člověk zapomněl, že je někde, kam možná vlastně nezapadá.
Zašklebí se. Možná nejsi tak mimo, jak si myslíš.
Směju se víc než za poslední měsíc dohromady.
Vypráví o cestách, lásce k literatuře zájmy souzní s těmi mými.
Obdiv jeho pohledu je upřímný a když žertuje, že si jednou vyvěsí můj autogram na stěnu, zahřeje mě to u srdce tak, jak už dlouho ne.
Pod tím smíchem ale něco vrtá.
Něco, co neumím popsat.
Je příliš dokonalý až příliš.
Druhý den ráno jsem plná energie a nápadů na další kapitolu knihy.
Tohle je ten den, povzbudím se a sáhnu po notebooku.
Prsty běží po klávesnici.
Jenže v okamžiku, kdy naskočí plocha, srdce mi ztuhne.
Celá složka s knihou dva roky práce, bezesné noci je pryč.
Prohledám celý disk v naději, že je jen někde ztracená.
Nic.
To je divný, zašeptám.
Notebook na místě, ale všechny moje sny i úsilí se vypařily.
Klid, hlavně klid… chytnu se stolu.
Určitě mám zálohu někde jinde.
Ale vím, že ne.
Rozběhnu se za Lídou.
Po cestě zaslechnu tlumené hlasy.
Pribrzdím, srdce mi buší.
Pomalu dojdu ke dveřím, lehce pootevřeným.
Musíme to jen nabídnout správnému nakladatelství, slyším Radkův hlas.
Krev se mi zastaví.
Je to on.
Dírou ve dveřích zahlédnu Lídu, jak se naklání blíž a šeptá spiklenecky:
Tvůj rukopis je skvělý, slyším Lídu.
Najdeme cestu, jak ho vydat pod mým jménem. Nikdy nezjistí, co se stalo.
Žaludek se mi stáhne vzteky a zklamáním, o to horším, že za tím stojí Radek, kterému už začínám věřit.
Dřív, než si mě všimnou, otočím se a spěchám do pokoje.
Vrhnu věci zpátky do kufru.
Tady měl být nový začátek, hlesnu do ticha.
Oči pálí, ale slzám nedovolím vytéct.
Pláč patří těm, kdo stále věří na druhé šance já už ne.
Při odjezdu ostrov zalévá slunce, které mi připadá výsměšné.
Neotočím se.
Není proč.
Měsíce poté je knihkupectví plné lidí, vzduch šumí hovorem.
Stojím na pódiu s vlastním výtiskem v ruce a soustředím se na usměvavé tváře.
Děkuju všem, že jste dnes přišli, řeknu nahlas, hlas pevný i přes vnitřní bouři.
Tahle kniha je výsledkem let práce a putování, které jsem nečekala.
Potlesk je vřelý, ale bolí.
Ano, ta kniha je moje pýcha, ale cesta za jejím úspěchem byla trnitá.
Zrada pořád dřímá pod povrchem.
Když zmizí i poslední host, sednu si do kouta.
Pak si všimnu složeného lístku na stole.
Dlužíš mi autogram. Kavárna na rohu, přijdeš-li.
Písmo poznám ihned.
Srdce mi poskočí.
Radek.
Hledím na vzkaz, zmítaná zvědavostí, hněvem i něčím, co ještě neumím pojmenovat.
Chci lístek zmačkat a odejít.
Ale místo toho se zhluboka nadechnu, vezmu kabát a vyrazím do kavárny.
Uvidím ho hned.
Odvážné nechat mi takový vzkaz, sednu si naproti němu.
Odvážné, nebo zoufalé? zvedne koutky.
Nevěděl jsem, zda dorazíš.
Ani já ne, přiznám.
Milado, musím ti to všechno vysvětlit. Co se stalo na ostrově
Nejdřív jsem nechápal skutečné Lídiny úmysly.
Přesvědčila mě, že to dělá pro tebe.
Když jsem odhalil, oč jí jde, vzal jsem flešku a poslal ti ji.
Mlčím.
Lída tvrdila, že nemáš dost odvahy vydat knihu sama, pokračuje Radek.
Že podceňuješ svůj talent a potřebuješ překvapení.
Myslel jsem si, že ti tím pomůžu.
Překvapení? vyjedu na něj.
Chceš říct, že jsi mi ukradl práci za zády?
Nejprve jsem to tak nevnímal.
Když jsem pochopil pravdu, vzal jsem flešku a chtěl ti všechno říct, ale už jsi byla pryč.
To, co jsem slyšela, nebylo pravda?
Přesně tak. Vybral jsem si tebe.
Nenechám ticho, vířící mezi námi, narušit.
Všechny Lídiny manipulace zůstaly minulostí. Moje kniha vyšla podle mých představ.
Víš, že ti vždycky záviděla, řekne tiše Radek.
Už na univerzitě se vedle tebe cítila jako v pozadí.
Tentokrát využila náš vztah, aby si přivlastnila něco, co jí nepatřilo.
A teď?
Zmizela. Přerušila všechny kontakty. Když jsem odmítl kryt její lež, nedokázala čelit následkům.
Udělals, co bylo správné.
To má váhu.
Znamená to, že mi dáš druhou šanci?
Jedno rande, zvednu varovně prst.
Nepokaz to.
Úsměv mu rozzáří tvář.
Platí.
Když opouštíme kavárnu, přistihnu se, že se usmívám i já.
To jedno rande přeroste v další. Pak ještě další.
A nakonec se znovu zamiluji. Tentokrát ne sama.
Co začalo zradou, změní se ve vztah postavený na porozumění, odpuštění a ano, i na lásce.
