Syn paní Aleny se před měsícem znovu oženil a přivezl na chalupu k nové babičce třináctiletou dceru své nové ženy Markétu. Přivezl ji rovnou na celý týden.
Než maminka Markéty odjela, naklonila se k Aleně a zašeptala:
Jen vás prosím, mějte na paměti, že Markéta je poprvé na vesnici. Je to věk a povahově je to pořádný oříšek. Buďte na ni prosím trochu přísnější. Kdyby cokoli, zavolejte, přijedu ji vyzvednout.
Jak to myslíte kdyby něco? podivila se Alena.
Nová snacha se jen usmála, políbila tchyni na tvář, nastoupila do auta ke svému muži a odjeli.
Markétko, skoč prosím pro vodu, požádala Alena holku hned a podala jí prázdné vědro.
Kam pro vodu? nechápala Markéta.
Ke studni,
A to je co, studna?
No, je to železná pumpa hned za vrátky, nedaleko domu. Dáš pod ni vědro, pumpuješ pákou, a máš vodu do domu.
Ale babi, Markéta na ni vykulila oči, voda se snad bere z kohoutku v kuchyni. Máte snad vodovod, ne?
Máme, usmála se Alena, ale už týden z něj neteče ani kapka.
A proč?
Protože ji šikovný náš instalatér Láďa uzavřel. Prej musí vyměnit ventil. Takže chodíme ke studni. Tam je voda vždycky.
Nee… postavila Markéta vědro na zem. Nebudu, přece když je kohoutek, má z něj téct voda!
Tak dobře, pokrčila rameny babička. Tak se zatím umyješ tady. Přivedla holku k velkému sudu pod okapem. Naber si dešťovou vodu a opláchni se.
Fakt? V sudu plavou nějací červíci!
To jsou larvy komárů, vysvětlila Alena. Ty tě nekousnou.
A čím si umyju zuby?
Samozřejmě taky touhle vodou. V umyvadle nic neteče.
No to snad dobře, já teda jdu, protáhla nos nespokojeně Markéta, vzala vědro a znechuceně šla ke koženým vrátkům.
Za čtvrt hodiny se vrátila propocená, ačkoliv ve vědru sotva tři litry.
Proč ti to tak trvalo?
Nevěděla jsem, jak se pumpa pouští. Ale šel kolem jeden pán, ukázal mi to.
Výborně. Alena nalila vodu do umyvadla a znovu podala Markétě prázdné vědro.
Tak. Teď máme na umývání. Teď potřebujeme nachystat vodu na vaření.
Počkat na jídlo je taky potřeba voda?
No a jak jinak? Nebo můžu nabrat vodu ze sudu, navrhla Alena.
To ne! vyhrkla Markéta, chytla vědro a pádila znovu ke studni.
Běhala tak pětkrát. Alena zatím vařila.
Babi, a proč vodovod spravují tak dlouho? Ve městě, když něco nefunguje, zavoláš hned a za hodinu je to hotové.
No, tady je to jiné. Tady musíš zajít na jinou ulici, do domu číslo sedmdesát pět, a požádat. Jenže tam mají vodu, takže Láďa nespěchá
A proč tam nezajdeš a nepožádáš ho?
Stokrát jsem tam byla, mávla rukou babička. Buď je Láďa na poli, nebo u krav Vždycky: přijdu zítra. A zatím furt nic. Je tu jediný instalatér široko daleko.
Hm Jaké to bylo číslo baráku?
Sedmdesát pět.
A kde to je?
Tam tím směrem. Alena kývla hlavou. Co máš za lubem?
Jdu za Láďou sama.
Markéta proklouzla vrátky a byla pryč. Alena chvíli čekala, ale pak to vzdala a šla za ní k instalatérově chalupě.
Nebyla tu moje vnučka? ptá se paní Mira, Láďova manželka.
Ta tvoje rošťačka? podívala se na ni přísně.
Proč rošťačka?
Protože tu dělala scénu! Nejdřív rozkazovala, že chce Láďu okamžitě. Pak mě stydila, že prý Láďa myslí jen na sebe. To snad ne! On tu maká jako blázen. Chtěla jsem ji vyhnat koštětem. Tak mi řekla, že když neuvidí ještě dnes vodu z kohoutku u vás doma, zapálí nám kůlnu!
Pane bože! chytla se Alena za srdce. To opravdu řekla?
Markéta říkáte? No potěš koště
A kde je teď?
Nemám tušení! Asi běžela Láďu hledat.
A kde je?
Na poli, kde jinde? Opravuje techniku. A já tu straším s děcky!
Alena se rozběhla směrem ke žním. Ale dál než k první bráně to nestihla: právě přijížděl traktor. Řídil Láďa, vedle něj seděla naštvaná Markéta.
Jak je spatřil, zastavil.
Je tvoje? křičel přes kravál motoru k Aleně.
Ta jen přikývla. A s obavami volala:
Kam ji vezeš, Láďo? K policajtům? Je to děcko!
Kdepak policajti! smál se Láďa. Jedem měnit ten ventil. Tvoje vnučka ta drzá, mi skočila pod kola kombajnu a vyhrožovala, že bude píchat pneumatiky, když jim konečně nepustím vodu! Smál se, až se za břicho popadal. Takové by se nám hodily sem na vsi. Všecko by se rozhýbalo! Tak co, Markéto, chceš si řídit traktor?
Jasně! zajásala holka.
Nastupuj, vezmeš volant, jedem vrtět s vodovodem. Ale budeš mi podávat nářadí!
To beru! křikla a šťastně uchopila volant.
Markétu odvezli z vesnice až po dvaceti dnech, přesně 30. srpna. A to jen proto, že začínala škola. Jinak by zůstala klidně déle na podzim je na vesnici tolik práce!
Když na to vzpomínám, uvědomuju si, že někdy právě ti nejsložitější teenageři v sobě nosí neskutečný elán. A že i městské děti, když dostanou šanci, umí nadchnout celou vesnici a rozhýbat, co už mělo dávno být opravené. Stačí jim jen nabídnout trochu důvěry a práce.
