Příbuzní z vesnice dorazili na týdenní návštěvu pět osob do naší garsonky. Přivítala jsem je celá posetá zelenými puntíky prý plané neštovice.
Mé sobotní ráno nezačalo kávou, ale zvoněním telefonu. Na displeji svítilo znepokojivé: Teta Libuše (příbuzná).
Barunko, pozor, jedeme za vámi! hlas tety byl tak pronikavý, že by probudil i kostelní zvon. Už jsme na cestě a zítra ráno jsme u vás! Překvapení! Chceme vidět Prahu, podívat se na vás. Vždyť jsme rodina!
Seděla jsem na posteli, snažila se vstřebat tu novinu. To nejděsivější bylo slovo my.
A kdo přesně jako my, teto Libuško? ptala jsem se tiše a současně kopala manžela pod peřinou, aby rychle procitl.
No jasně! Já, strejda Jaromír, Lucka s manželem a náš vnouček. Neboj, nejsme nároční hlavně na přespání, přes den budeme ve víru města!
Pět lidí. Plus nás dva. V našem bytě třicet tři metrů čtverečních, kde je volné místo jen na různobarevném koberečku v chodbě a maličkém pruhu mezi pohovkou a televizorem.
Zamžikla jsem telefon a pohlédla na manžela. V jeho očích byl čistý, průzračný děs a tichá touha právě teď opustit republiku nebo aspoň jít pro rohlíky na sedm dní.
Jednoduchost je horší než zloděj
Vzpomínka na jejich minulé návštěvy se objevila okamžitě. Tehdy byli jen tři, ale ten týden se mi dodnes vrací ve snech. Strejda Jaromír kouřil na balkoně, popel třásl přímo do mých muškátů: To je hnojivo, víš?! Teta Libuše mě učila vařit guláš v těsném prostoru mé kuchyně: Takhle se to nekrájí, pusť mě k tomu. My dva jsme spali na nafukovací matraci, která nad ránem splaskla a my se probouzeli skoro na studené dlažbě, zatímco hosté suverénně obsadili náš gauč.
Teď jich mělo být pět. Lucka s manželem hluční jak trh v Holešovicích, jejich syn Péťa sedmiletý živel, pro něhož zákaz znamená výzvu.
Musíme to odmítnout, rozhodně řekl manžel, zahleděný do stropu.
A jak? povzdechla jsem si. Vždyť už jsou skoro tady. Říct, ať se otočí? Znáš tetu bude vyprávět o rodinných poutech, o tom, jak mě chovala, o pražském rozmazlení. A pak si to bude celá vesnice povídat a maminka si koupí Valetol na nervy.
Když diplomacie selhává
Seděli jsme v kuchyni, pili filtrovanou kávu a vymýšleli zoufalé scénáře. Pronajmout jim pokoj? Po opravě auta rozpočet visel na vlásku. Vystěhovat se ke známým? Kapitulace. Neotvírat? Klidně by bušili do dveří, dokud by nepřivolali hasiče.
Pak mě osvítilo. Potřebujeme zdůvodnění, před kterým každý prchá. Něco, co je odežene samo.
Neštovice, zašeptala jsem.
Cože? nechápal manžel.
Plané neštovice. Karanténa. Pro dospělého hotová pohroma: horečka, vyrážky, jizvy.
Manžel pochyboval: Co když už to měli?
Teta Libuše a strejda Jaromír podle mamky rozhodně ne. Lucka nevím, ale riskovat to nebudou, zvlášť s dítětem.
Zelený maskáč
Do příjezdu vlaku zbývaly čtyři hodiny, šli jsme na to. Z lékárničky jsem vytáhla starou pidi lahvičku s diamantovou zelení.
Maž, ať je mě děs, přikazovala jsem, nastavovala čelo, tváře, krk i ruce. Čím děsivější, tím líp.
Manžel se smíchem maloval tlusté zelené tečky. Zrcadlo mi ukázalo stvoření z dětského omalovánkového světa. Pro efekt jsem oblékla vytahanou flanelku, šátek na krk, vlasy rozcuchané jak bonbonek po bouřce.
A co já? zeptal se manžel.
Ty jsi ten, co přišel do kontaktu. Lidská petriho miska. To je horší.
Vymysleli jsme příběh: já onemocněla včera večer, horečka k čtyřiceti, lékař nařídil přísný karanténní režim a vyděsil nás mutantní variantou viru.
Copak vás nemůžeme aspoň pozdravit?
Zazvonění na zvonek přesně podle jízdního řádu. Za dveřmi se šustily tašky, duněly hlasy, Péťa kňoural. Vydala jsem se v roli umírající labutě, manžel otevřel jen škvírku, tělem blokoval průchod.
Hele, Jakube! Proč jste nebyli na nádraží? strejda Jaromír se už cpal dovnitř.
Stop! Nechoďte dál. Máme průšvih, prohlásil rychle manžel.
A už jsem se sunula i já: klopýtající v bačkorách, opřená o stěnu, těžce dýchající.
Dobrý den promiňte mám plané neštovice, těžký průběh. Doktor to řekl jasně nakažlivé i přes ventilaci
Na schodišti zavládlo hrobové ticho. Pět očí ztuhlo na zelených puntících.
Plané neštovice?! Lucka couvla a ochranitelsky popadla Péťu. V tomhle věku?!
Imunita zaúpěla jsem. Horečka komplikace
Jasně jsem spatřila, jak v hlavě tety Libuše zápasí touha po levném noclehu se strachem z bacilů.
Jaromíre, tys to měl?
Asi ne nevzpomínám si Jaromír už ustupoval k výtahu.
Já taky ne! Mami, do hotelu! vylekala se Lucka.
A co manžel? zkoumavě se přimhouřila teta Libuše.
Já jsem další Spíme spolu, otázka času, řekl rezignovaně manžel.
To bylo vše, co bylo třeba. Představa sdílet garsonku s bacilonosiči hosty rychle vystřízlivěla.
Uzdrav se rychle, zamručel Jaromír, mačkal knoflík výtahu. Dovezli jsme něco dobrého, v hotelu se to bude hodit.
Výtah zmizel, spolu se sumkami, sklenicemi medu a naší komplikací.
Jako zázrakem
Zavřeli jsme dveře manžel se svezl po zdi a lapal po dechu smíchem. Viděla jsem svůj odraz a rozesmála se s ním.
Hotel si našli rychle. Peníze měli jen proč je vydávat, když mohou bydlet u jiných?
Dva dny poté mi volala mamka:
Baru, proč nic neříkáš? Teta Libuše povídá, že jsi samá zelená skvrna a na posledním tažení!
Už je mi dobře, mami, odpověděla jsem vesele. Zázraky moderní medicíny.
Opravdu jsem nelhala. Lepší slabá imunita než špatná povaha.
Diamantová zeleň šla dolů a my celý víkend strávili v klidu, nad objednanou pizzou, radující se z každého centimetru naší malinké, ale svobodné garsonky.
