Když jsem se vdala za Petra, věděla jsem, že má dceru z předchozího manželství. Její maminka se odstěhovala do Německa a holčičku nechala Petrovi. Bohužel jejich vztah je dost komplikovaný, a nějaké drobné dárky, co jí maminka občas pošle, ji moc neuspokojí malá prostě touží po mámě. Ze začátku bydlela s babičkou, mojí tchyní, ale nakonec se nastěhovala k nám domů, do Prahy.
Hrozně jsem doufala, že si na sebe zvykneme a budeme mít hezký vztah, ale upřímně, i když se snažím, klapnout nám to nejde. Ona mě pořád bere jako cizí osobu a ignoruje všechny moje pokusy o kontakt. Naopak se snaží mě ovládat když něco chce, běží za babičkou nebo za Petrem. Frustruje mě, že ode mě čekají, že ji budu vychovávat a starat se, ale žádnou skutečnou autoritu mi nikdo nedal. Petr ani tchyně ji nikdy za nic nezkritizují nebo jí nenastaví hranice, takže vše zůstane na mně, když se chová nevychovaně. Z toho se stává rozmazlená a nezvladatelná.
Trávím s ní fakt hodně času, protože Petr má náročnou práci a tchyně chodí jen občas na krátkou návštěvu. Už se cítím vyčerpaná, chci si odpočinout nebo něco dělat pro sebe, případně něco vydělat jenže vždycky mi vmetou, že bych s ní měla být milejší nebo trpělivější. Kdyby na mě tolik netlačili, možná bych k ní našla cestu.
Teď vlastně lituju, že jsem si vzala chlapa s dítětem, protože chování jeho dcery mě vážně zaráží je líná, nepořádná a vůbec neposlouchá. Chápu, že jí nikdy nenahradím maminku, jsem smířená s tím, že nikdy nebudu její matkou. A když jsem zjistila, že jsem těhotná, už se z toho asi nedá vycouvat.
Vymyslela jsem si plán, jak ji navnadit, aby se sama chtěla zase odstěhovat k babičce na Vysočině. Zdá se mi, že by to pro nás oba bylo lepší a klidnější. Možná tam najde víc pochopení, a já si aspoň oddechnu.
