Deník, 12. října
Dnes večer jsem znovu prožil něco, co mi připomnělo, jak hluboká může být pouto mezi člověkem a zvířetem. Ač jsem za svůj život viděl téměř všechno, tohle jsem opravdu nečekal.
Jmenuji se Bohuslav Král a veterinární ordinaci v Brně provozuji už čtyřicet let. Za ty roky jsem pomohl stovkám psů, koček, andulek či činčil. Ošetřoval jsem jezevčíka, co spolkne snubní prsten, i křečky, které jejich majitelé omylem zazimovali v lednici na chalupě. Ale postupem času už mě práce tolik netěší. Dokonce mi občas připadá, že je mi po každém týdnu o něco těžší na srdci.
Je mi teď osm a šedesát, a od smrti mé ženy Sylvy před třemi lety je ordinace už skoro jediným místem, kde se cítím v bezpečí před prázdnotou a samotou. Všude čisto, ticho a až bolestně klidno.
Ten dnešní večer byl typicky podzimní město omývaly studené kapky a Brno bylo zabalené v šedomodré mlze. Když už jsem pomalu uklízel, přišel Michal z odchytové služby. V ruce držel plastový přepravní box, odkud se linulo naštvané syčení.
Omlouvám se, pane Král, řekl nejistě, ale máme tady krizový případ. Našli jsme ho za Zelným trhem, v uličkách u starých domů. Napadl tři lidi z našeho týmu. Je hubený, zdivočelý, nikdo si s ním neví rady. Útulek je plný. Musíme ho dát utratit.
Sundal jsem si brýle a otřel skla. Nesnáším, když mám být tím, kdo sebere zvířeti poslední šanci na život proto, že se jen bránilo vlastnímu strachu.
Dobře, souhlasil jsem tiše. Ale než něco udělám, musím mu pohlédnout do očí.
Michal se stáhl dozadu:
Radši opatrně, opravdu to není miláček.
Přistoupil jsem k přepravce a pronikl pohledem dovnitř. Ze stínu na mě hleděla dvě obrovská vyděšená zelená očka. Bílý, špinavý kocour se tiskl ke zdi, uši přilepené k hlavě. Zakňučel až z hlubin, až se otřásl celý stůl.
No ahoj, zamumlal jsem polohlasně, tím sametovým hlasem, jakým jsem kdysi uklidňoval Sylvinu klisnu. Řádně sis toho užil, viď?
Nesáhl jsem po sedativech. Jen jsem si natáhl pevnou koženou rukavici a opatrně pootevřel zámek.
Kocour nevystartoval. Jen ztuhl; každé svalové vlákno napnuté k prasknutí.
Nejdřív tě trochu srovnáme pak se rozhodne, šeptl jsem mu.
Navzdory věku jsem ho rychle a jistě uchopil za kůži na šíji a vytáhl z boxu. Chvíli usilovně kopal a prskal, ale hned nato jsem ho přitiskl k tělu a chránil vlastními pažemi.
A teprve tehdy jsem ho doopravdy spatřil.
Pod nánosem špíny byl krásný, krátkosrstý sněhově bílý kocour s růžovým nosem. Tak se třásl, že jsem slyšel i jeho chrup.
Není to žádný ďábel, Michale, pravil jsem tichým hlasem. Jen má hrůzu.
Začal jsem ho hladit po hlavě nikam nespěchal, poctivě a šetrně, jak jsem kdysi hladil Karolínu, když byla malá. Pomalu přes ouška a po páteři.
A pak se stalo něco neuvěřitelného.
Přestal syčet. Celé tělo povolilo. Kocour mi položil packy na ramena, zabořil mi čenich do krku a zavřel oči.
Bylo to objetí. Téměř lidské.
Oněměl jsem.
Psi se ke mně někdy přitulili. Ale kočky se drží zpět.
Tehle kocour se mě držel, jako bych byl poslední záchranný kruh v ledové Vltavě.
Bílý plášť, bílý kocour dvě křehké bytosti v jedné náruči.
Viděl jsem, jak z Michala spadl pohrdavý výraz.
To jsem ještě nezažil, zamumlal s otevřenou pusou. Před hodinou jsem měl málem rozsekanou ruku.
Přivřel jsem oči a velmi opatrně vrátil objetí. Najednou mnou prostoupil zvláštní pocit poznání. Ten pach, pohyb, když mi kocour zabořil bradu pod klíční kost.
Z paměti vyplula vzpomínka, za kterou jsem čtyři roky jen smutnil.
Stál jsem tak několik minut. Tep kocoura se zklidňoval podle mého.
Ne, Michale, zašeptal jsem. Já ho utratit nemůžu. Vezmu si ho domů.
Jste si jistý? trochu nesměle se zeptal.
Naprosto.
Ale když jsem ho chtěl položit na stůl k prohlédnutí, stalo se ještě něco.
Kocour mě nechtěl pustit.
A pak udělal přesně to, co jen jeden jediný kocour na světě.
Natáhl levou packu a třikrát mě lehce ťuknul po nose.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
Ztuhl jsem.
Svět se mi před očima zatočil.
Přesně takhle, úplně stejně mě popichoval jediný kocour na světě.
Před pěti lety, ještě za života Sylvy, jsme měli bílého kocoura jménem Radouš. Uličník darem z útulku, bezmezně na mě fixovaný. Největší radost měl, když mi mohl sedět na rameni a packou mě šťouchnout do nosu, než žadonil o šunku.
Radouš utekl před čtyřmi roky při rekonstrukci bytu; dělníci zapomněli zavřít zadní dveře.
Sylva i já jsme ho hledali měsíce; vylepovali plakáty, chodili po útulcích, večer po čtvrti s baterkami.
Bez úspěchu.
Rok poté odešla Sylva. Se zlomeným srdcem, protože přišla o svého andílka.
Byl jsem přesvědčený, že Radouš už dávno není mezi živými.
Roztřásly se mi ruce. Opatrně jsem mu sklonil ouško pod špínou se krčil tenký jizvička ve tvaru půlměsíce, kterou si kdysi udělal v růžích na chatě.
Radouši vydechl jsem.
Odpověděl hlubokým mr-ráu, přesně tím zvláštním zvukem, kterým kdysi zdravil po příchodu domů.
Poklekl jsem a silně ho k sobě přitiskl, slzy tekly proudem.
Pane Bože jsi to ty, Michale. To je můj kluk.
Michal nevěřícně kroutil hlavou:
Ale kontrolovali jsme čip nebyl tam!
Utřel jsem si slzy.
Čip měl mezi lopatkami. Někdy se posune.
Vzal jsem čtečku a vedl ji podél pravé přední tlapy.
Píp na obrazovce vyskočilo číslo.
Tu poslední čtyřku den narození Sylvy znám nazpaměť.
Radouš přežil sám na ulici celé čtyři roky. Vyhýbal se autům, statečně se bil s cizími psy, mrazem i hladem. Na lidi vrčel, protože mu ubližovali.
Ale když ucítil známý pach a stisk důvěrných rukou, pochopil, že boj už není potřeba.
Navrátil se domů.
Ještě ten večer jsem Radouše odvezl ke mně, pořádně vykoupal, umyl tu špínu, až se leskla jeho sněhobílá srst. Nakrmil jsem ho paštikou z lososa, kterou jsem celou dobu držel ve skříni pro případ, že by se někdy vrátil.
V noci jsem seděl ve starém křesle v tom, kde dřív sedávala vedle mě Sylva.
Ten byt býval ohlušující prázdný; připomínka všeho ztraceného.
Ale dnes mi na hrudi usnul zteplý klubíček chlupů a tiše přede.
Podíval jsem se na prázdné místo po Sylvě a poprvé za tři roky jsem necítil prázdnotu. Připadalo mi, jako by mi vzkázala znamení.
Sama zpět nemohla. Ale poslala mi jediné stvoření, které dokáže zahojit srdce.
Veterinář, který zachránil kocoura, byl vlastně zachráněn jím.
A ďábel z přepravky byl ve skutečnosti ztraceným andělem a jen čekal na známé ruce.
Myslíte, že zvířata opravdu nikdy nezapomenou své lidi, i když od sebe žijí roky daleko? Napište mi své příběhy a pocity.
