Když byl můj syn asi sedmiletý, naše malá rodina se vydala na výlet na český venkov. Ten den jsme proplouvali letní hudbou, smíchem, vanilkovou zmrzlinou s polevou a slovy, které zněly ve vzduchu jako šustění polí a šedých silnic. Vše bylo až neskutečně příjemné, dokud syn neotevřel okénko našeho automobilu Škoda Felicia a bezmyšlenkovitě vyhodil papírek od zmrzliny. V ten okamžik, jako ve snu, jsem prudce zastavil. V hlavě mi zněl cizí hlas naléhající, že musím teď něco udělat, je to ten pravý okamžik.
Vystoupil jsem pomalu ven, bosýma nohama jsem šlápl do hebkého, poněkud chladivého mechu vedle silnice, a vytáhl jsem pytle na odpadky, které jsem snad měl u sebe odjakživa. Pozval jsem svého synakterému jsem dal typicky české jméno, třeba Vojtěchaby vystoupil za mnou. Slova mi přicházela jako vlaštovky v dubnovém ráno: vysvětlil jsem mu, že nestačí najít jen svůj vyhozený obal, ale musíme také sesbírat odpadky po všech ostatních, kteří zde prošli před námi. Moje žena Eliška, která seděla na předním sedadle auta, se pokusila protestovat, ale poprosil jsem ji, ať zůstane uvnitř, pustí si rádio s Karlem Gottem a nechá vše na nás.
S jemným důrazem jsem Vojtěchovi řekl, že na tomto místě v Polabí zůstaneme tak dlouho, dokud svůj úkol nedokončí; slibovaná limonáda i pohled na bílá stáda ovcí nad řekou zůstávají výsostně v říši snů. To ho rozesmutnilo, v očích se mu zaleskly slzy jako skleněné kuličky ze školní svačiny, ale nedal jsem se obměkčit.
Díval se na mě zpod svých kudrnatých vlasů, ale přesto začal sbírat prázdné lahve od Kofoly, zmačkané pytlíky od rohlíků a prázdné krabičky od tatranských oplatek. Taky jsem si vzal jeden pytelnáš společný sen o čistém světě měl přece jen dvě ruce. Společně jsme během dvaceti minut odstranili ze silničního příkopu všechny stopy po nohou a kapsách těch, kdo tu přišli před námi.
Pak jsme se vrátili do auta, naplnění pocitem nečekané lehkosti. Na zadním sedadle jsem Vojtěchovi vysvětlil, proč je důležité dávat pozor na svět okolo nás v krajině, která je všude domana Vysočině, v Českém ráji i kolem Olomouce. Mluvil jsem o tom jako o hře, ve které jsme my strážci lesa, města i polí.
Vojtěch se mě zeptal, proč jsem šel sbírat také, když jsem přece nic nevyhodil. Přiznal jsemzvláštním, skoro šeptavým hlasem, který zněl jako vítr od Orlických horže jsem jako jeho tatínek někde udělal chybu. Pokud můj syn dokázal bezmyšlenkovitě vyhodit odpadek, asi jsem mu neukázal dost jasně, že na světě neexistuje “mimo”. A tahle chyba je moje i jeho, a tak musím být u toho také.
Čas uplynul jako řeka Morava, co se klikatí loukami u Kroměříže, a dnes už má Vojtěch třináct let. Naše rodina se rozrostla o dvě holčičky, které nenesou jiná než česká jména, třeba Jitka nebo Libuše. S potěšením pozoruji, jak Vojtěch učí své mladší sestry, jak má vypadat svět, ve kterém nezůstává po člověku ani papírek po lentilkách, natož starý kelímek. Často myslím na svého otce, pana Františka, jehož životní moudrost mě vede den co denjeho tichá přítomnost v mém snu je nevyčíslitelná, jako poklad pod Karlštejnem. Díky němu mohu své děti učit, co je správné, a naslouchám, jak z toho naše rodina roste.
