Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu dospělá a budu si dělat, co chci: jíst vše, na co mám chuť, chodit spát podle sebe, vyrazit ven bez ptaní kohokoliv. Teď se směju své malé, naivní Jitce. Realita mě tvrdě zasáhla ve chvíli, kdy jsem začala žít sama v Praze: uklízení, vaření, nájem, účty, nákupy a to všechno z jedné výplaty, která sotva stačí. Myslela jsem si, že svoboda znamená rozhodovat, co si dám k večeři. Netušila jsem, že to znamená počítat, jestli mi zbydou peníze na rýži i na mýdlo zároveň.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že jsem už týdny nesnídala v klidu. Ráno vstávám, sprchuji se, rychle ustelu postel a běžím na tramvaj. Cestou si vzpomenu, že jsem neodpověděla na pracovní e-mail, že musím zaplatit internet dřív než v pátek, a že karta je skoro na limitu. Dospělá svoboda se nakonec proměnila ve věčný seznam úkolů, ne v splněný sen.
Když se konečně vracím domů, únava mě zasype jako cihly. Otevírám ledničku s nadějí, že tam najdu něco, co se samo uvaří. Ale ne musím umýt, nakrájet, uvařit a pak všechno znovu umýt. Občas večeřím jen chleba a eidam, abych nemusela vůbec brát do ruky pánev. Jenže ani tehdy si neodpočinu, protože v hlavě mi šeptá: účet za vodu je vysoký, musím zkontrolovat kapající kohoutek v koupelně, prádlo z rána už smrdí, protože jsem ho zapomněla pověsit.
Kamarádi stále říkají: Tak pojďme se vidět. Ale kdykoliv se snažíme domluvit, každý máme jiný problém: jeden má přesčasy, druhý se stará o nemocného rodiče, třetí je bez peněz, čtvrtý je prostě vyčerpaný. Jako náctiletí jsme se scházeli skoro každý den, teď je měsíc bez setkání. Když už se sejdeme, bavíme se o únavě, o účtech, o tom, jak nás bolí záda. Jsme mladí, ale zníme jako babičky po osmdesátce.
Nejtěžší bylo poznat, že skutečný odpočinek v podstatě neexistuje. I víkendy jsou seznam úkolů: praní, úklid, plánování týdne, nákup, oprava rozbitého. Jednu sobotu jsem brečela při vytírání podlahy, protože jsem si řekla: Ani když mám volno, nemám volno. Jako dítě jsem tomu říkala svoboda, ve skutečnosti jsem začala dělat vše, co pro mě dospělí kdysi vykonávali jen už tu není nikdo, kdo by pomohl.
Ani práce není taková, jakou jsem si představovala. Myslela jsem, že práce přináší uspokojení. Netušila jsem, že znamená usmívat se, když se mi nechce, poslouchat hloupé poznámky, honit se za cíli, které se každou chvíli mění, a dívat se, jak většina peněz mizí za věci, které ani nevidím. Jednou jsem seděla a počítala, jestli si mohu dovolit oběd, nebo raději nechám peníze na Lítačku. Tohle vám jako dítě nikdo neřekne. Nikdo nevysvětlí, že dospělost je nekonečný sled mentálních počtů.
Myslela jsem, že dospělost znamená svobodu. Ve skutečnosti je to podivná rovnováha mezi únavou, povinnostmi a drobnými, krátkými chvilkami klidu.
