Před pár lety jsme se přestěhovali do nového pražského sídliště. Dříve chodil můj syn do základní školy na druhém konci města. Bylo to už natolik nepohodlné, že jsme se rozhodli najít školu blíž.
Nakonec jsme našli školu asi půldruhého kilometru od domova. Pracuji z domu, takže jsem mohl syna vozit autem ráno do školy, odpoledne domů. Nová škola je moderní, pořád se tu něco děje, interaktivní akce, projekty. Učitelé jsou příjemní, potkáváme se na třídních schůzkách. Nejvíc se mi zalíbila učitelka češtiny, Iveta, která učí i třídu mého syna.
Zjistil jsem, že Iveta bydlí hned vedle nás. Od té doby, co syn přešel na novou školu, jsme se občas potkávali v parku, na náměstí, nebo v obchodě. Jedno ráno, když jsem šel z domu, mířila Iveta přímo ke mně. Bylo jasné, že jde právě do školy, takže jsem ji nabídnul odvoz autem.
Iveto, pojď si sednout k nám do auta Tomáš už je připravený a jedeme do školy spolu.
Beze slova souhlasila a přisedla. Mně to nevadilo, byla to maličkost. Cestou mi poděkovala a šla si po svých. Tomáš byl trochu v rozpacích, že vozí učitelku do školy. Je vůbec špatné mít známé mezi učiteli?
Pak se to několikrát zopakovalo, vždy naprosto náhodně jsem ji zase svezl. Teprve později mi došlo, že z toho začíná být jistý nepravděpodobný vzorec.
Dvakrát nebo třikrát se to ještě náhodně přihodilo. V dubnu mi přišla SMS.
Dobré ráno, jedeš dnes do školy?
Nepoznali byste, byla to Iveta. Odepsal jsem, že jedeme. Koukám z okna už stála u auta a čekala. Syn byl z toho překvapený, ani já nebyl připravený, situace mě vyvedla z míry. Vyšel jsem z domu a šli jsme k parkovišti.
Jsem tak ráda, že mě dnes vezete autem. Mám tři balíky sešitu, jsou hodně těžké, pěšky bych to nezvládla.
No, neodmítl jsem ji. Ale došlo mi, že takhle to dál nejde. Musím to nějak řešit učitelka byla až moc drzá. Rozhodl jsem se zarazit to tím, že předložím návrh:
Iveto, co kdybychom se domluvili, že se zítra sejdeme ve stejnou dobu na parkovišti a pojedeme spolu? Nikdo nemusí čekat, prostě tě odvezeme.
Doufal jsem, že to slušně odmítne.
Jé, to je skvělé! Znamená to, že budu každý den spát o dvacet minut déle! Tak se domluvíme budu u vás v osm každé ráno!
To je obchod! Syn se na mě zamračil, nebyl nadšený. Teď přemýšlím, jak to vyřešit. Asi se zase začnu vracet do papírnictví, abych měl důvod ji odmítnout. Jinak nemám žádné jiné pádné argumenty, jak říct učitelce neAle když jsem druhý den nesl do auta synova školní tašku a Iveta už čekala u dveří, najednou jsme si všichni připadali jako stará rodina. Smáli jsme se společně cestou, syn se přestal mračit. Iveta mi jednou v autě mezi řečí řekla: Děkuju, já vím, že to není samozřejmé. V dnešní době se moc lidí nemusí, ale vy jste jiní. A mně došlo, že kompromis bývá někdy nejlepší řešení. O pár týdnů později jsme si vytvořili rituál první pátek v měsíci zastavit cestou pro koblihy a snídat je společně doma. Syn začal Ivetu brát jako přirozenou součást dne, už mu to nepřišlo trapné. Někdy jsou největší změny nečekaně jednoduché stačí, že se někdo odváží říct co kdyby, aby se z obyčejných sousedů stali přátelé, a ráno už nikdy nebylo tak obyčejné jako dřív.
