Já i má žena máme nyní čtyřicet čtyři let. Přibližně před měsícem a půl jsme se znovu stali rodiči. Měli jsme už pět synů, a nyní, konečně, jsme přivítali dceru!
Naše láska začala brzy, už na střední škole. Náhodou se stalo, že má žena porodila našeho prvního syna v šestnácti. Tato zkušenost naši lásku nezmenšila, ba naopak, ještě více nás spojila a brzy jsme se vzali.
Moji rodiče nás vždy podporovali. Když jsme se dozvěděli, že v dvaceti čekáme druhé dítě, všichni kolem nás byli nadšeni dokonce i babička s dědou, kteří se smáli, že by sami měli alespoň dvě děti, jenže jim to život nedopřál, a tak mají radost, když se mohou starat o vnoučata.
Být otcem je zvláštní, jako když procházíte krajinou, kde se neustále mění barvy a tvar nebe. Jsou chvíle děsivé když děti onemocní chvíle veselé i melancholické po hádkách v rodině. Přesto to nikdy nezmění mou lásku ke svým dětem a ženě. Myslím si, že pokud nám osud stále dává možnost přivádět na svět děti, měli bychom tomu být otevřeni. Já i má žena se cítíme šťastní a nemáme v úmyslu přestat, v srdci toužíme po dětech.
Domníváte se, že tento pohled je správný?
