Znám Adama od útlého dětství. Když jsme byli malí, bydleli jsme ve stejném domě v Plzni a samozřejmě jsme byli nerozluční. Jakmile přišlo pubertální období, sbírali jsme se s partou a vyráželi na náměstí Republiky. Tam jsme buď courali kolem, nebo vysedávali na lavičce s nanukem v ruce a tvářili jsme se, že vůbec nic neřešíme. Holky jsme tehdy brali spíš jako doplněk k partě, hlavně jsme se snažili nebýt za šašky před ostatními kluky. Fakt jsme si nechtěli utrhnout ostudu.
Pak na mě přišla vojna holt socialistický los, zato Adam se z toho nějak šikovně vykroutil. Po vojně jsem našel práci v jedné kanceláři, oženil se, a docela rychle jsme měli dvě děti. S manželkou jsme spolu přetáhli celých deset let. Ale časem jsme se na sebe začali dívat jako cizinci přes plot. Hádali jsme se kvůli kdejaké kravině a najednou bylo jasné, že pod jednou střechou už to dál nechceme zkoušet. Nakonec jsme se rozesmátě rozvedli no dobře, to rozesmátě je ironie pro odlehčení.
O dva roky později, už jako oficiálně svobodný člověk, jsem na náhodném srazu narazil na Adama. Po dvanácti letech jsem ho skoro nepoznal: trochu víc mu narostly nejen fousy, ale i břicho.
Sedli jsme si do kavárny, každý si dal turka, a dali jsme se do řeči. Zjistil jsem, že Adam taky ochutnal rozvod a teď loví v dalších vodách. Uteklo dalšího půl roku potkal jsem novou ženu, byla z Brna, a přišlo na další svatbu. Svět je malý, potkal jsem zase Adama a ani on nezahálel. Měl novou manželku. Jenže mně osobně ta jeho žena úplně nesedla: byla jak to říct jemně dost prostorově výrazná.
Hele, Adame, co tě na ní bere? nedalo mi to.
Adam se usmál a povídá: Člověče, ona je nejlepší hospodyně pod sluncem, vaří knedlo vepřo-zelo jako moje babička a doma je vždy poklizeno jako v Motole.
Zarazil se a pak dodal: A víš, co je na ní nejlepší? Konečně mám klid. Můžu v pohodě sedět s pivem před televizí, sledovat fotbal, nebo zajít s klukama na pivo do hospody. Je úplně skvělá, nikdy mi nic nezakazuje pohádka!
Byl jsem fakt překvapený. Pro mě je dobrá žena o něčem úplně jiném. Jasně, hezounké večeře a uklizený byt ocení i největší bohém. Ale hlavní je, že si rozumíme, že se máme rádi. Pro někoho je uklizený byt a telecí svíčková vrchol rodinného štěstí, ale já chci být se ženou jeden tým. Sdílet zájmy, občas si spolu zaběhat nebo aspoň společně vysávat, když je nálada. Takhle to máme doma my.
Ono když jedete tandem na kole, a oba šlapou stejným směrem, dojedete dál a hlavně spolu. No ne?
Co myslíte, mám pravdu, nebo jsem nenapravitelný idealista z českého paneláku?
