Hele, představ si tenhle příběh. Eliška se stala sirotkem, když jí byly čtyři roky. Sotva si vybavuje, jak její maminku srazilo auto souseda. Tatínek dal svůj život za svou dceru, celý život makal, předčasně zestárl a přežíval jen z mála. Eliška u něj nikdy nebyla na návštěvě. Když se provdala, žila si už po svém. Jen občas zavolala. Její manžel měl problém s tím, že by Eliška utrácela peníze za zbytečného chlapa. Tatínek čekal, že mu dcerka na stará kolena pomůže. Soused mu poradil, ať jde k soudu a zažádá o výživné, že Eliška by to jinak nepochopila. Na soudě ho Eliška potkala a plakala.
Tati! Tak ses už unavil tím čekáním na mě, že jsi mě dal k soudu? ptá se Eliška. Eliško, neměl jsem poslední dva dny ani na chleba. Doufal jsem, že splníš, co jsi slíbila. Možná jsem tě špatně vychoval… Vždyť víš, že mám práci. Manžel ti přece kupoval jídlo a posílal peníze, ohradila se Eliška. V tu chvíli její muž skočil do řeči: Přestaň s tou manipulací, každý měsíc ti posílám peníze. Neměl jsi je rozhazovat za nesmysly. Eliška se rozplakala a odvrátila tvář. Pak řekla: Mám ti něco důležitého říct. Eliška se otočila.
Tenkrát, když tvoje maminka ještě žila, přišel jsem z práce a seděla v kuchyni, hluboce zamyšlená. Vedle ní ležel balíček. Byl to malý holčičí uzlíček. Moje žena tě našla v krabici u kontejnerů na nádraží. Rozhodli jsme se tě vychovat jako svou vlastní dceru. Eliško, byla jsi to ty. Vždycky jsem tě miloval. Odpusť mi, dcero! Tatínek ten spor stáhnul. Během rozhovoru vyšlo najevo, že Eliščin muž u tatínka nebyl nikdy na návštěvě. Veškeré peníze utrácel za ženský, hospody a hazard. Eliška byla zklamaná, že tolik let investovala do někoho tak bezcenného. Odstěhovala se zpátky k tatínkovi. Teď jsou spolu šťastní.
