Všichni máme příbuzné. Když je jich hodně, sem tam se objeví někdo pořádně bohatý, koho ostatní většinou nemusí a potají mu závidí. Stejně ho ale na svátky vždycky pozvou, v naději, že z něj třeba vypadne nějaký drahý dar. Takové příbuzné mám i já. Jednou je to už pět let jsem byla pozvaná na svatbu vzdálených příbuzných. Bratranec mého třetího kolene, Lukáš, se ženil. Byly tam i bohaté příbuzné od nevěsty, o kterých se říkalo, že mají peněz jako šlupek. Přijeli dokonce až z Karlových Varů!
Všichni si šeptali: Pozveme je, třeba dají něco pořádného! Svatba se přece slaví jen jednou! Večer už byl v plném proudu, svatebčané se smáli, ženich s nevěstou pláli radostí a dům byl narvaný k prasknutí. A právě, když se rozbalovaly dary, dorazili ti bohatí tetička Věra a strýček Milan v drahých šatech, vůně drahá, šofér čekal venku.
Žena vedle mě, možná teta Jana, zašeptala: Pojď, uvidíme, co vymyslí. Ženichova máma z toho bude pěnit, a mladí budou asi taky zklamaní.
Divila jsem se: Ale záleží snad na tom, co kdo dá?
Pak přišla jejich chvíle. Tetička podala mistrovi ceremonie zlatý obálku. Celý sál ztichl. Co v ní asi je? Klíče od bytu, auto, poukaz na dovolenou u moře nebo alespoň pytel peněz v českých korunách? Mistr ceremonie otevřel a já slyšela jen tiché cinknutí papírových bankovek. Ženichova máma rychle přeletěla očima sumu, pak sklouzla pohledem na Věru a Milana jako by čekala odpověď na nevyslovenou otázku.
To je všechno? vyhrkla. Pozveme vás na svatbu, jezdíte autem s řidičem, nosíte drahé šperky a darujete jak nějaký chudák!
Strýček Milan jen pokrčil rameny, vzal obálku zpátky a řekl: Jestli se vám nelíbí náš dar, dejte ho někomu jinému. A společně s Věrou tiše vyklouzli ze sálu.
To byste měli vidět! Někteří hosté se smáli až jim tekly slzy, já taky. Později jsem zjistila, že tyto vzdálené příbuzné zvou na svatby a oslavy narozenin právě kvůli vysněnému drahému daru. A kolik tedy dali? Bylo tam přesně čtrnáct tisíc korun to by vydalo na týdenní pobyt v hezkém hotelu někde u Lipna. Podle mě to byl štědrý dárek, zvlášť když vezmu, že šlo o příbuzné, které člověk ani pořádně nezná. Ale ženichova máma si stejně myslela, že je to dárek pro žebráky.
A pak už vše přešlo zpět do snu: zvuk cinkání porcelánu se rozplýval, drahá vůně se mísila s vůní svatebního koláče, a celá svatba se pomalu ztrácela v ranní mlze, když jsem se probouzela s úsměvem, ještě slyšela vzdálený smích a šepot: Pozveme je příště zas?A když jsem pak cestou domů míjela výlohy plné blyštivých věcí, napadlo mě, že rodina je jako ta svatba plná očekávání, zklamání, smíchu i nečekaných konců. Nejvíc ale záleží na tom, co si z toho člověk odnese. Já si odnesla historku, kterou budu s chutí vyprávět zase na příští rodinné oslavě. A kdo ví, třeba jednou i s úsměvem pogratuluji někomu dalšímu, komu život rozbalí nečekaně obyčejný, ale o to cennější dárek.
