Stalo se to, že jsme já i můj manžel zůstali doma v karanténě. Došly nám peníze. Museli jsme něco urgentně vymyslet, do výplaty zbýval ještě týden a v peněžence jsme měli jen pár korun.
Samozřejmě jsme se snažili zůstat klidní, v lednici bylo ještě něco málo jídla. Nějak to zvládneme (teď už si z toho dělám legraci).
Najednou jsme si vzpomněli na jednoho našeho dlužníka. Částka, kterou si od nás půjčil, nebyla nijak závratná, ale právě teď by se nám opravdu hodila.
Zatímco jsem zalévala čaj, manžel už vyhledal jeho telefonní číslo a volal mu. Když konečně zvedl telefon, manžel začal mluvit dosti rázně a vyžadoval peníze zpět okamžitě, ale už po chvíli jsem všimla, že jeho hlas náhle změkl a začal se omlouvat a utěšovat druhou stranu.
Položil telefon a vysvětlil mi, co se stalo. Prý zemřela matka našeho dlužníka. Samozřejmě jsme se zachovali slušně a dohodli jsme se, že s vrácením peněz ještě posečkáme.
Uplynulo pár týdnů a jednoho ospalého podzimního odpoledne jsme se s manželem vrátili zvenku s nápadem něco uvařit, a proto jsme se vydali do nejbližší zeleniny. Nakoupili jsme vše, co jsme potřebovali. Už jsme byli na odchodu, když jsme zčistajasna potkali “mrtvou” matku našeho dlužníka. Musím přiznat, že jsem udělala zvláštní obličej, úplně mi zatrnulo.
Ještě nikdy jsem neviděla manžela tak rozzuřeného. Sedli jsme okamžitě do auta a jeli k synovi té truchlící ženy. Ten ale nejenže byl zcela opilý, ale ještě k tomu naprosto odmítal vrátit peníze.
Manžel už byl připravený vtrhnout dovnitř a vymáhat peníze i násilím, když se najednou ten muž rozklepal a přiznal, že to byla první výmluva, co ho v tu chvíli napadla. Takže zalhal. Potom zašel do vedlejšího pokoje a vrátil nám peníze. Od té doby jsme ho nikdy více nespatřili.
Povězte mi můžeme ještě vůbec někomu důvěřovat, po takové zkušenosti?
