Silná a soudržná rodina je ta, kde členové společně prožívají jak těžké chvíle, tak radosti každodenního života a navzájem si pomáhají. Všichni ví, že se mohou svěřit jeden druhému s čímkoliv.
Někdy opravdu stačí málo, aby doma vznikla atmosféra štěstí a lásky. Takové okamžiky přináší i následující příběhy.
S manželem jsme oba malí vzrůstem, ani jeden z nás nemá víc než 160 centimetrů, ale můj tatínek je vysoký, měří 170. Navíc si pěstuje dlouhý hustý vous. Takže si začal dělat legraci: když vstoupí do bytu, zahlásí: Nazdar, hobiti! A my mu odpovíme: Ahoj, Gandalfe!
Naše rodina se skládá ze mě, manžela a našich dvou dcer. Jednou jsme se nemohli dohodnout, kdo půjde venčit psa. Rozhodli jsme se to vyřešit tichou hrou ten, kdo prohraje, půjde se psem. Hra začala, a má dcera Anička se potichu začala oblékat na ven, pak otevřela dveře a vzala si psa na vodítko. Ostatní jsme ji tiše sledovali a téměř jsme sborově řekli: Aničko, ty jsi ale hodná holka! A ona se jen usmála: Mám vás! a s úsměvem si zase sundala bundu.
Jednou přišel můj kamarád, aby požádal mého otce o mou ruku. Táta se složil k zemi a teatrálně zvolal: Konečně jsi přišel, spasiteli! Tu historku slyšel někdy za mlada a celý život čekal, až ji bude moci použít.
Obvykle připravuji ráno snídani pro svou osmiletou vnučku. O víkendu se ale často probudím o půl hodiny později a jedno ráno mě u stolu čekal už hotový čaj, tvaroh s cukrem a dva chleby s máslem. Vnučka mi chtěla udělat radost a připravila mi snídani v den volna. Děti umí být neskutečně vděčné.
Jednou jsme s rodinou já, manžel a náš jedenáctiletý syn, a také můj bratr s manželkou a jejich sedmiletou dcerou jeli navštívit babičku na vesnici v jižních Čechách. Po cestě nás napadlo, že dětem udělá radost, když jim koupíme vodní pistole. Nakonec jsme s vodními pistolemi měli skvělou zábavu všichni, děti i dospělí vznikla z toho menší vodní bitva.
Když mi bylo šest let, rodiče mě brávali večer na venkov. Táta s sebou nosil prut, na který připevnil malý kousek dřeva a splávek. Vyšli jsme na širé pole, kde začal prutem pohybovat a vydávat pískavé zvuky, jako by napodobil myš. Po chvíli přiletěla velká sova a pokoušela se dřevo zobákem chytit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Já ji fascinovaně sledovala. Tak mě můj táta naučil lásce k přírodě. Tahle vzpomínka pro mě má obrovskou cenu.
Nedávno jsem si uvědomila, že se s manželem vůbec nehádáme Když jsem slyšela kamarádky, jak si stěžují na domácí hádky, začala jsem si všímat domácnost: oblečení po zemi, papíry a neumyté hrnky na stole. Ale my se s manželem raději posadíme na gauč, obejmeme se a pustíme si film. Jsme prostě šťastní, i když je trochu nepořádek.
Jednou jsme čekali s dcerou ve frontě. Ona listovala časopisy a pronesla: Tati, hele, tady je časopis o vílách, je na obálce Flora. Odpověděl jsem: Ne, to je Bloom, Aničko. A dvě slečny před námi se překvapeně otočily, že táta se opravdu zajímá o to, co baví jeho dceru.
Manželovi zemřela maminka, když byl malý, a tu roli převzala moje maminka. Sedíme v restauraci já, manžel, naši dva synové a moje maminka a manžel jí dojatě děkuje za všechnu lásku, jako by byla jeho vlastní maminkou.
Moje osmiletá dcera přibíhá z venku a volá: Tati, venku byl obrovsky barevný motýl! a rukou ukazuje jak byl velký. Všichni z něj měli strach, jen kluci se k němu odvážili, chtěli ho zahnat klackem, ale i oni se báli!
Moje dcera s očima dokořán pokračuje: A já se nebála! Sama! Vzala jsem klacek a všechny kluky jsem odehnala, ať mu neublíží a pak jsem motýla opatrně odehnala pryč, aby mohl v klidu odletětPřistoupila jsem k ní a pohladila ji po vlasech. Víš, proč ses nebála? zeptala jsem se. Zamyslela se a pak tiše odpověděla: Protože jsem věděla, že kdyby něco, vždycky mě ochráníš. V tu chvíli mi došlo, že síla rodiny není v tom, kolik toho pro sebe uděláme, ale v tom, jak jeden druhého učíme vnímat svět beze strachu a s láskou. A tak jsme tam stály ona plná odvahy, já plná pýchy a věděly jsme, že ať už nás čekají jakékoli další velké i malé motýly, zvládneme je společně.
