Vždycky jsem cítila, že se ke mně rodiče nechovali spravedlivě. Vzpomínám si na svá dětská léta, kdy jsem vlastně vyrůstala především u své babičky, protože moji rodiče museli tvrdě pracovat, aby nás zabezpečili. Často mě nechávali u babičky, když museli odejít za prací. Upřímně řečeno, to právě babička mě vychovala a dodnes jsem jí za to nesmírně vděčná.
Dnes už mám svoje vlastní děti, dvě dcery, kterým jsme dali jména Petra a Tereza jména ryze česká, která jsou mi blízká. Spolu s manželem oba pracujeme na dvě směny, abychom si mohli našetřit na vlastní byt. Ze začátku to bylo opravdu těžké a nevěděli jsme, jak všechno zvládneme, ale rodiče nám nabídli pomocnou ruku. Vodili holky do školky, brali je na výlety, doprovázeli je na různé akce a trávili s nimi čas.
Zkrátka se starali o dívky, zatímco my jsme dřeli, abychom něco dali dohromady. Porozuměli naší situaci a byli připraveni nám pomoci. Jednoho dne ale maminka přišla a oznámila mi, že plánují pronajmout si byt a odstěhovat se na venkov, daleko od Prahy, kde jsme tehdy bydleli. Tato zpráva mě opravdu rozrušila.
Mami, prosím, nemohli byste ještě pár měsíců zůstat? Máme už téměř našetřeno na vlastní byteček. Kdybyste teď odešli, musela bych dát výpověď a přijdeme tak o šanci stěhovat se letos, prosila jsem ji.
Odpověď, kterou mi dala, mě velmi překvapila. Řekla: Nezůstáváme tu přece kvůli tobě. Chceme se přestěhovat a taky to uděláme. Musíš se naučit postarat sama o svoje děti. Nemůžeš se spoléhat pořád na ostatní. Nemáme povinnost ti pořád pomáhat. Její slova mě ranila. Cítila jsem se dotčená, ale své pocity jsem nedala znát. Nemyslela jsem si, že pár měsíců může rodičům tolik změnit život, proto jsem je nedokázala přesvědčit.
Tehdy jsem pochopila, že o moje děti opravdu nestojí tolik, kolik jsem si myslela. A také že nikoho nemohu nutit, aby byl součástí života mých dcer. S manželem jsme byli zvyklí čelit životním těžkostem sami a teď už víme, že vše dokážeme zvládnout společnými silami tak, jako tomu bylo vždycky v českých rodinách dávných časů.
