Mami, už mi je deset let, že? – ozval se najednou Michal, když se vrátil ze školy. – No a co? – překvapeně se na něj podívala maminka. – Jak jako „no a co“? Ty jsi zapomněla, že jste mi slíbili s tátou, že mi něco dovolíte, až mi bude deset? – Dovolit? A co jsme ti měli dovolit? – Pořídit si psa. – Ne! – vyděšeně vykřikla maminka. – Cokoli jiného, jen tohle ne! Chceš elektrickou koloběžku? Tu nejdražší! Ale slib, že už nikdy o psovi nepadne ani slovo. – Tak takoví jste… – uraženě našpulil pusu Michal. – A to mě učíte, že se má dodržet slovo, a sami na svůj slib zapomínáte… Dobře, dobře… Zamkl se ve svém pokoji a nevyšel, dokud nepřišel z práce táta. – Tati, pamatuješ, co jste mi s mámou slíbili… – začal zase Michal, ale táta mu skočil do řeči. – Mamka už mi volala a řekla, po čem toužíš! Jen nechápu, proč to chceš? – Tati, já si psa přeju už hrozně dlouho! Vždyť to víte! – Víme, víme! Načetl ses pohádek o Karlíkovi a Karlsonovi a chováš se jako malý! Kolik snů jsme si s mámou nesplnili. Víš, kolik stojí čistokrevní psi? – Já žádného čistokrevného nechci, – vykřikl Michal. – Mně by se líbil i obyčejný. I opuštěný! Četl jsem si na internetu o opuštěných psech. Ti jsou tak nešťastní. – Ne! – přerušil ho táta. – Obyčejného psa? Proč? Ti nejsou hezcí! Tak Michale, uděláme to tak: já bych byl ochoten domů vzít opuštěného psa, ale musí být čistokrevný a mladý. – Opravdu takového? – zakabonil se Michal. – Ano! – Táta se záhadně kouknul na maminku a nenápadně na ni mrknul. – Budeš ho cvičit, chodit s ním na výstavy. Starého psa už cvičit nejde. Takže pokud najdeš ve městě krásného opuštěného čistokrevného mladého psa, tak to s mámou zvážíme. – Dobře… – smutně vzdychl kluk. Protože takového psa na ulici zatím nikdy nepotkal. Ale naděje umírá poslední, tak to chtěl zkusit. V neděli zavolal kamarádovi Vojtovi a po obědě se spolu pustili do hledání. Pěšky prošli skoro půlku Prahy, ale ani jednoho opuštěného čistokrevného psa nenašli. Hezkých psů bylo venku plno, ale všichni byli na vodítku a měli své pány. – Tak dost, – řekl unavený Michal. – Já věděl, že nikoho nenajdeme… – Co kdybychom příští neděli zašli do útulku? – navrhnul Vojta. – Tam jsou přece i čistokrevní psi. Četl jsem o tom. Jen musíme zjistit adresu. Ale teď si pojďme sednout a odpočinout. Našli prázdnou lavičku, posadili se a snili, jak si z útulku vezmou krásného psa a budou ho spolu vychovávat. Chvíli rozjímali, odpočívali a pak vyrazili ke svému domu. Najednou Vojta zatahal Michala za rukáv a ukázal před sebe: – Hele, Michale, koukni tamhle. Michal se podíval a uviděl malého špinavě bílého opuštěného štěněte, které neohrabaně cupitalo po chodníku. – Voříšek, – konstatoval Vojta a písknul. Štěně se na písknutí otočilo a rozběhlo se k nim. Ale když bylo sotva dva metry daleko, najednou se zarazilo. – Nedůvěřuje lidem, – šeptl Vojta. – Určitě ho někdo vyděsil. Michal také potichu písknul a natáhl ruku ke štěněti. Štěně natáhlo čumáček k Michalovi a když k němu kluk přišel úplně blízko, pejsek neutekl, jen nesměle zavrtěl nečistým ocáskem. – Poď, Michale, – znepokojeně řekl Vojta. – Proč bys chtěl takového psa? Ty přece hledáš čistokrevného. Tomuhle by sedělo jméno Kulička. Jinak nic. – Vojta se otočil a rychle odešel. Michal ještě chvilku pohladil štěně, pak smutný šel za kamarádem. Upřímně řečeno, domů by si rád odnesl i tohohle psíka. Najednou štěně za nimi zaňafalo, Michal ztuhnul a uslyšel kňučení. Vojta se také zastavil, podíval se na psa a šeptal: – Michale, honem pojď! Neotáčej se! Podívej, jak se na tebe dívá! – Jak? – Jako bys byl jeho pán a nechal ho tu. Pojď, utíkejme. Vojta se rozběhl, ale Michalovy nohy se odmítaly hnout. Stál a bál se otočit. Ale když už chtěl utíkat, někdo mu jemně zatahal za nohavici. Kluk se podíval dolů a uviděl černé psí oči, které ho spokojeně sledovaly. A tehdy Michal na všechno zapomněl, popadl štěně do náruče a přitiskl si ho k srdci. Už bylo rozhodnuto – když ho mamka s taťkou nevezmou, uteče z domova. I s ním. Ale jeho rodiče měli také dobré srdce… Takže druhý den čekala Michala po škole nejen maminka s tatínkem, ale i vykoupaná, čistě bílá, šťastná Kulička.

Mami, už mi je přece deset let, že jo? zeptal se najednou Michal, když se vrátil ze školy.
No a co? Maminka na něj překvapeně pohlédla.
Že co? Copak sis zapomněla, co jste mi s tátou slíbili, až mi bude deset?
Slíbili? A co jsme ti to slíbili?
Že mi dovolíte mít pejska.
Ne! polekaně vyhrkla máma. Cokoliv jiného, jenom tohle ne! Co kdybychom ti místo toho koupili elektrokoloběžku? Tu nejdražší. Ale jen když mi slíbíš, že o psovi už nebude nikdy řeč.
Tak takhle to je? zamumlal ublíženě Michal a našpulil rty. A přitom mě sami učíte, že se má slovo dodržet Vy na svá slova zapomínáte No nic
Zavřel se do pokoje a zůstal tam až do chvíle, kdy se táta vrátil z práce.
Tati, ještě si pamatuješ, co jste mi s mámou slíbili začal znovu, ale otec ho přerušil.
Mamka mi už volala a všechno mi řekla. Ale vůbec nechápu, proč to tak moc chceš.
Tati, vždyť já o pejskovi sním už hrozně dlouho! Víte to přece!
Víme, víme! Moc jsi četl pohádky o Machovi a Šebestové a chováš se jako malý! My s mámou máme taky spoustu nesplněných přání. Víš vůbec, že čistokrevní psi stojí spoustu peněz? To nejsou žádné drobné, pořídíš za to třeba i 20 000 korun.
Ale já nepotřebuju psa s rodokmenem, vyhrkl Michal. Klidně by mi stačil i obyčejný, klidně toulavý. Nedávno jsem na internetu četl o opuštěných psech. Ti jsou tak nešťastní
Ne! skočil mu do řeči táta. Co to plácáš, že by nám stačil voříšek? Ten by byl škaredý! Dohodneme to tedy takhle: Já bych souhlasil s tím, že vezmeme z útulku pejska, ale jedině pokud bude mladý a čistokrevný.
Fakt musí být takový? zaškaredil se Michal.
Ano! táta se šibalsky podíval na mámu a nenápadně na ni mrkl. Ty se s ním přece budeš učit, cvičit ho, chodit s ním na výstavy a všecko. Starého psa nic nenaučíš. Takže: jestli najdeš ve městě krásného mladého čistokrevného opuštěného psa, tak tomu se s mámou nebudeme bránit.
Dobře povzdechl si smutně Michal. Protože na ulici ještě nikdy takového toulavého psa neviděl. Ale naděje umírá poslední a rozhodl se, že to zkusí.
V neděli zavolal kamarádovi Vojtovi a po obědě se vydali na průzkum.
Prošli snad půlku Pardubic, ale nenašli ani jednoho opuštěného mladého čistokrevného psa. Psů viděli hodně, ale všichni byli na vodítku, a měli své páníčky.
Tak to stačí, řekl znavený Michal. Věděl jsem, že nic nenajdeme
Co když příští neděli zajedem do psího útulku? navrhl Vojta. Prý tam mají i čistokrevné. Jen sehnat adresu. Ale teď si pojď na chvilku sednout.
Kluci si našli prázdnou lavičku, sedli si a zasnili se, jak jednou z útulku vezmou krásného psa a budou ho společně cvičit. Chvilku snili, pak se vydali pomalu zpět domů.
Vtom Vojta zatahal Michala za rukáv a ukázal směrem k silnici.
Hele, Michale, podívej se tam.
Michal mrknul tím směrem a uviděl malého špinavě bílého psíka, jak kolébavě cupitá po chodníku.
Voříšek, řekl Vojta přesvědčeně a zapískal.
Štěně se při zvuku ohlédlo a rozběhlo se k nim radostí. Když byly asi dva metry od sebe, štěňátko najednou váhavě zastavilo.
Po lidech už nevěří, řekl tiše Vojta. Někdo ho nejspíš moc vyděsil.
Michal také tiše zahvízdal a natáhl ruku. Štěně se k němu trochu nesměle přiblížilo, a když byl chlapec na dosah, pes neudeřil na ústup, jen nesměle zakýval špinavým ocáskem.
Michale, pojď, znepokojeně pobídl Vojta. Vždyť hledáš čistokrevného. Tohohle bys mohl pojmenovat leda Puntík. Otočil se a šel rychle pryč.
Michal zůstal ještě chvíli s pejskem, hladil ho a bylo mu smutno nejraději by si ho odnesl.
Najednou pejska za ním zakňučela.
Michal ztuhl, pes smutně zaskučel.
Vojta se zastavil, podíval se na ně a šeptl:
Michale, pojď rychle za mnou. Ale neotáčej se. Štěně na tebe kouká divně!
Jak divně?
Jako bys byl jeho pán a teď ho necháváš samotného. Jdeme!
Vojta odběhl, ale Michalovy nohy ho nechtěly poslouchat. Stál, ani se neotočil. Ale najednou ucítil, jak mu někdo jemně zatahal za nohavici u boty. Podíval se dolů do černých psích oči.
A tehdy Michal, aniž by chvíli přemýšlel, popadl štěně do náručí a pevně ho sevřel. Už byl rozhodnutý jestli mu ho máma s tátou nevezmou, uteče z domova a vezme ho s sebou.
Ale rodiče měli přece jen dobré srdce A tak na Michala v pondělí po škole doma čekali nejen mamka s tátou, ale i vykoupaná, čistě bílá a veselá Puntík.
Někdy člověk myslí, že jeho štěstí má určitou podobu a přesné podmínky. Skutečné štěstí ale často objevíme ve chvíli, kdy jej vůbec nečekáme a má úplně jinou podobu, než jsme si vysnili. Stačí jen otevřít srdce.