Je mi 26 let a moje žena mi říká, že mám problém, který si nechci přiznat. Opakuje mi to pokaždé, když odcházím z práce nebo mě vyhodí. Podotýká, že není normální, že nejdéle jsem vydržel v práci jen půl roku. Má pravdu. Občas vydržím měsíc, někdy patnáct dní, občas nedojdu ani do konce zkušební doby. Dělal jsem všechno možné údržbu, úklid, zametání ulic, mytí koupelen, nošení zboží ve skladech. Vždycky začínám s nadšením, ale po pár dnech už se mi práce těžko dělá bolí mě tělo i hlava.
Nejde ale jen o únavu. Je to stud. Mám jen základní školu, neverátil jsem se už do školy. Když začnu takovou práci a dostanu vestu, smeták nebo kýbl, cítím, že tam nepatřím. Sleduji ostatní kolegy smířeni, dělají svoje bez stížností a já si uvnitř říkám, že tohle nemůže být můj život. Pak začnu chodit pozdě, odvádět práci horší, hledat si výmluvy jak nejít. Až mě jednoho dne zavolají do kanceláře a řeknou, ať už nechodím.
Moje žena tomu nerozumí. Pracuje už čtyři roky v obchodě. Vydělává málo, ale má jistotu. Každý měsíc ví, kolik dostane. Když přijdu zase bez práce domů, dívá se na mě s únavou a zlostí. Říká: Problém není práce, problém jsi ty. Nic nevydržíš. Odpovídám, že tyhle práce nejsou pro mě, že jsem stvořený pro něco jiného, že jsem se nenarodil na to, abych celý život mýval záchody.
Naštve ji to ještě víc. Říká mi, abych si dodělal školu, naučil se něco nového, získal kvalifikaci. Že mě nikdo nezaměstná na jiné věci bez maturitního vysvědčení. Slíbím jí, že to udělám, ale měsíce ubíhají a já se nezapíšu. Vždy mám výmluvu nemám peníze, nemám čas, udělám to později. Pravda je, že mám strach vrátit se do školy mezi mladší, připadal bych si pozadu.
Doma už je to rutina. Hádáme se znovu a znovu. Ona říká, že žiju v představách, že sice hezky mluvím, ale nic nedělám. Já tvrdím, že ona se smířila a je zvyklá jen přežívat, ne žít. Někdy na sebe křičíme. Někdy nemluvíme několik dní. Znovu se vydávám hledat práci s životopisem v kapse a vracím se zklamaný, když mi řeknou ozveme se vám.
Nejhorší je, že opravdu sním. Sním o vlastním podnikání, o tom, že nebudu na nikom závislý, že nebudu mít stud z uniformy. Sním o tom, že budu vstávat brzo kvůli svému, ne kvůli příkazům druhých. Jenže sny neplatí nájem ani jídlo. A ona mi to připomíná každý den.
Mám opravdu problém, který odmítám přiznat, nebo mám právo snít o něčem větším?
