Boží dar
Toho rána bylo nebe nad Vltavou zatažené těžkými mraky, které se líně vlekly nad střechami pražských domů. V dálce se ozýval tlumený hrom, blížila se bouřka první jarní bouřka toho roku. Zima byla konečně pryč, ale jaro pořád otálelo. Chlad ještě nechtěl ustoupit, po ulicích vířil studený vítr a honil zbytky loňského listí po dlažbě. Křehká nová tráva se s námahou drala skrz ztvrdlou hlínu a poupata na stromech i keřích se ještě neodvažovala ukázat své poklady.
Celá příroda netrpělivě čekala na déšť. Ta zima tenkrát byla krutá, bez sněhu a vlhka, jen vítr svištěl okolo. Zem potřebovala vodu, aby se mohla nadechnout, odpočinout si po dlouhém chladu a probudit se k životu. Bouřka přinese toužebně očekávanou vláhu, smyje prach a špínu, dá nám všem naději na nový začátek. A až teprve poté přijde pravé jaro radostné, rozkvetlé, něžné jako mladá žena plná lásky a něhy.
Pak země vydá svěží trávu, pestrobarevné květiny, šumivé listí a sladké plody. Ptáci začnou vesele zpívat a stavět hnízda v rozkvetlých zahradách. Život půjde dál.
Radku, pojď snídat! zavolala Jiřina z kuchyně. Káva ti vystydne.
Vůně kávy a vajec se nesla z kuchyně a bylo těžké vstát ze hřejivého místa. Po včerejším těžkém rozhovoru, kdy Jiřina plakala a celou noc nespali, se Radkovi vůbec nechtělo zvednout. Ale život šel dál.
Jiřina vypadala podobně ztrhaně, oči červené, pod nimi temné kruhy. Naklonila tvář k letmému polibku a slabě se usmála.
Dobré ráno, miláčku. Bude asi bouřka, viď? Panebože, jak já bych chtěla, aby už konečně přišel déšť! Kdy už nastane pravé jaro? Víš, napadly mě verše, zamumlala tiše:
Čekám jaro, jako vysvobození
od zimní sloty a samoty,
jaro čekám, jak objasnění
všech životních nejasností.
Myslím na to, že když přijde,
všechno se vyjasní hned.
Zdá se mi, že právě ono
může všechno napravit
upřímně,
jednoduše,
spolehlivě,
pevně.
Kde jsi, jaro? Pospěš už na svět!
Radek ji objal kolem hubených ramen, políbil na světlou, sklopenou hlavu, která voněla po heřmánku a loukách. Srdce ho zabolelo lítostí. Moje milovaná, proč nás Bůh trestá? Byla aspoň nějaká naděje, ta nás držela při životě všechny ty roky.
Včera ale slavný profesor, jejich poslední naděje, vše ukončil.
Je mi to velmi líto, ale děti mít nebudete. Vaše, Radku, služba v Temelíně na vás zanechala následky. Medicína tu už pomoci nedokáže. Upřímně vás lituji.
Jiřina si utřela oči a rozhodně odsekla: Radku, dlouho jsem o tom přemýšlela. Pojďme si vzít dítě z dětského domova. Kolik je tam nešťastných dětí! Vezmeme si chlapečka, vychováme ho, budeme mít syna. Souhlasíš? Tak dlouho jsme čekali, tolik let
Slzy se jí spustily z očí, Radek ji k sobě pevně stiskl, i jemu zvlhly oči.
Samozřejmě, že souhlasím! Neplač, zlatíčko
Vtom zaduněl hrom, až se celý dům zachvěl, a spustil se mocný liják. Nebesa se otevřela! Konečně Bůh vyslyšel naše prosby.
Déšť padal hustý a temnota zalila pokoj, jako by nadešla noc. Hromy burácely, blesky křižovaly oblohu nad samotnou střechou. Radek a Jiřina stáli objatí u otevřeného okna; chladné dešťové kapky a svěží vůně deště naplnily místnost. Ta temnota smutku, která ještě nedávno svírala jejich duše, se rozpouštěla v prvním jarním dešti. Chtěli, aby nikdy neskončil tenhle déšť znovuzrození.
Za pár dní už stáli před branou dětského domova v pražském Podolí. Byli plní očekávání, přišli si vybrat syna. Ještě ho neviděli, ale už ho milovali. Během let se v nich nahromadila láska a naděje, že budou moci dítě vychovávat a vést k životu.
Srdce bušila, v krku vyschlo napětím. Radek stiskl zvonek, dveře se otevřely, už je očekávali.
Rozhovor s ředitelkou dětského domova paní Novotnou proběhl už dříve, a teď je sestřička vedla mezi děti. Zamířili do první místnosti a hned na prahu zůstali stát na zemi seděla holčička v mokrých dupačkách, na líci špína, pod nosem zaschlé slzičky, ale v očích obrovská modrá jezera smutku.
To je dětský domov Přístav odložených a nechtěných.
V další místnosti byly postýlky vyskládané v řadě, děti si tiše hrály nebo ležely. Sestřička je ukazovala, vyprávěla jejich příběhy a věk. Všechny děti byly čisté a voňavé.
Opatrně brala děti na ruce, ukazovala je, jako na trhu, pomyslel si Radek. My jsme zase ti, co vybírají. Už jen chybí podívat se na cedulku s cenou za kilo.
Jiřina zašeptala: Radku, pojďme zpátky za tou smutnou holčičkou. Sevřel jí rameno.
Sestřičko, mohli bychom navštívit zpět tu modrookou holčičku?
Ale vy jste chtěli chlapečka! Tu holčičku jsme nepřipravili, není vhodná pro vás.
Rádi bychom ji ještě viděli, trvala na svém Jiřina.
Sestřička byla rozpačitá, chvíli mlčela, pak je zavedla zpět a zavolala paní Novotnou.
Jiřina se tiskla Radkovi k rameni. Radku, vezměme si ji, cítím to v srdci.
Já to cítím stejně. Ona ti připomíná tebe, má stejné oči i vlásky, a je tak nešťastná
Přišla paní Novotná. Nezvolili jste dobře. To dítě pro vás není vhodné.
Proč? Nám se líbí, je celá jako Jiřina. Podívejte, skoro sestra! řekl Radek a zamířil ke známé postýlce.
Holčičku už mezitím umyli, převlékli a v očích jí zažehly první jiskřičky života. Když u ní dospělí zastavili, usmála se, v tvářích se objevily dolíčky. Natáhla k nim ruce, chtěla si stoupnout V tu chvíli Jiřinu píchlo u srdce. Dívčina chodidla byla obrácená dozadu.
Radek ji bez váhání vzal do náruče, holčička se k němu tulila a přestala dýchat. Slzy se mu draly do očí, Jiřina se rozplakala na jeho rameni. Paní Novotná se otočila a utřela si oči kapesníkem.
Pojďte ke mně do kanceláře. Sestřičko, vezměte Alžbětku, ukázala a vedla je do kanceláře.
Dívka se narodila po čtyřicítce sedlákovi a jeho ženě na Vysočině, doma měli už několik dětí. Když se zjistilo, že má špatně vyvinuté nohy, otec ji okamžitě odmítl. Nabídku na operaci odmítl s tím, že na to nemá peníze a mrzáka doma nechce. Tak skončila v dětském domově.
Rozhodněte se dobře. Je tu šance, že se z ní stane zdravá holčička, ale bude to stát mnoho sil, peněz a hlavně nekonečně trpělivosti. Dám vám kontakt na profesora z Plzně, který ji prohlížel. Dá vám všechny informace. Rozmýšlejte aspoň měsíc. Zvyknou si rychle a pak
Měsíc utekl. Hned první den po návštěvě Radek s Jiřinou věděli, že Alžbětku chtějí. Profesor potvrdil, že série operací snad opraví vše, co příroda zanedbala. Zvažovali, jestli dají dohromady dost peněz bylo by třeba prodat nové auto a rozestavěný domek. Dočasně zůstanou v malé garsonce, hlavně když bude dcera zdravá.
Nakonec opět stáli před dveřmi v Podolí. Radek s pivoňkami, Jiřina s taškou dárků. Paní Novotná sotva skrývala slzy opět našlo dítě rodiče.
Alžbětka vyrostla, začala povídat, růžové tvářičky se smály, světlé kudrliny jí padaly do očí. Plazila se od jednoho k druhému, objímala Radka za krk, užívala si jejich blízkost. Všichni měli slzy v očích.
Celý den byli v domově, přehrnuli mnoho rad. Čekalo je dlouhé papírování a soud o zbavení rodičovských práv. Když bylo vše hotovo, odvezli dceru domů. Jiřina opustila zaměstnání, věnovala se Alžbětce. Připravovali ji na operaci v Plzni.
Měsíc v nemocnici a holčička už papala sama, napodobovala mňoukání kočky a mečení kozy. Nožky byly stále bolavé, ven chodila jen v dlouhých kalhotách, kolébala se jako kachně, ale byla bystrá, uměla se vzápětí spřátelit s každým.
Nejvíc milovala Radka svého tatínka. Tak ho začala říkat i Jiřina a tatínek nedal na dceru dopustit, Alžbětka byla jeho světlem.
Za rok operace pokračovaly, jezdili do Plzně. Dítě prožilo mnohé, rodiče nespali kvůli starostem ale pak přišlo vítězství: nožičky jak má být!
V pěti letech ji dali do školky, kde si vedla moc dobře a učitelky podpořily její zájem o kreslení. V šesti začala chodit do výtvarné školy. Její obrázky se pojily ve výstavách, rozzářené krajiny a veselá témata obdivovali všichni, tolik talentu v tom drobném človíčkovi!
Ve škole byla rychle třídní hvězdou výborná žákyně, veselá, všude kamarádi a radost. Rodiče na ni byli pyšní, nikomu ve třídě nenapadlo, čím si holčička a její rodiče prošli.
Bůh neopustil ani Radka a Jiřinu. Po příchodu Alžbětky se jim v byznyse začalo dařit. Podařilo se jim přestěhovat do Prahy, koupit hezký byt a dát dceru do prestižní školy. Dnes už chodí Alžbětka do šesté třídy, je to stále ta samá, krásná, modrooká dívka s copem, laskavá a milovaná všemi náš Boží darŽivot běžel dál s rytmem velkoměsta; Alžbětka povyrostla v dívku s vlasy staženými do copu, s těma stejnýma jasnýma očima, které kdysi Jiřinu tak dojalo. Každé ráno se loučili ve dveřích bytu s úsměvem a pozdravem, rodiče jí zamávali z okna, pozorovali, jak mizí v zástupu dětí na školním chodníku. Nikdo už nemyslel na dávné noci plné slz, strachu a ticha. Všichni tři teď věděli, že jaro, které tehdy tolik očekávali, skutečně přišlo jen v jiné podobě, než kdysi doufali.
Jednoho podvečera, když se po dešti zvedla duha nad starou Prahou a světla aut v ulicích odrážela oranžovou září v kapkách na stromech, posadila se Alžbětka k rodičům v kuchyni. Přinesla obrázek, na kterém byl dům obklopený rozkvetlou zahradou, dole pod ním dvě postavy s dívkou uprostřed držící se za ruce. Nad tím vším slunce a velkým dětským písmem: Náš domov dar od Boha.
Radek pohladil dceru po hlavě, Jiřina se na ni usmála se slzami v očích tentokrát štěstím. Ve vzduchu voněla káva, ozýval se tlumený smích a venku začalo zpívat první kosí samce. Noc se blížila, ale v jejich srdcích bylo jasněji než kdy dřív.
Někdy je největší boží dar to, že nám nedá vše, co chceme, ale nabídne cestu, jak najít štěstí jinde a krásnější, než jsme si dokázali představit.
