Jana se pohodlně usadila na gauči v kavárně a čekala na svoji objednávku. Často sem chodila na kapučíno a větrník, aby si zlepšila náladu před začátkem pracovního dne.
Venku padal sníh. Jana si s potěšením usrkla horké kávy. U stolu naproti seděly dvě dívky podle všeho kamarádky.
Hele, nedávno jsem narazila na přítelkyni mého ex. Upřímně, vůbec nic na ní není! Co na ní asi vidí?
Třeba dobře vaří svíčkovou? Nebo je v posteli kouzelnice? zasmála se druhá.
Ale prosím tě! Podívej se na její fotku na Facebooku. Má obličej jak brambora.
Obě se rozesmály a Jana zůstala sedět zaražená. Vzpomněla si na slova své mámy, která kdysi zaslechla bylo jí sedm. “Naše Janča zrovna krásy nepobrala. Když už ne v obličeji, ať je aspoň šikovná a hodná.”
Dospělá Jana si na vzhled dávala pozor. Přesto se stále necítila dostatečně hezká. Máma jí často říkala: “Hlavu vzhůru, holčičko. Krásou tě pánbůh neobdařil, tak to vezmi chytrostí. Uč se, snaž, abys nezůstala sama.”
Ve škole se styděla za svou neohrabanou postavu a klučičí rysy. Na vysoké se naučila slušně oblékat i malovat. Dokonce si našla přítele. Jenže ten si dělal legraci z její “ploché zadnice” a “velkých nohou”. Jana si začala myslet, že ji ani jako chytrou nikdo doopravdy mít rád nebude. Smířila se s tím a žila dál.
Dopila kávu s větrníkem a spěchala do práce. O polední pauze měla skočit ke kamarádce pohladit kocoura a zalít květiny. Alena odjela na dva týdny do Egypta a její muž býval doma málokdy. “I kdyby se náhodou potkali, Vláďa si Janči sotva všimne,” pomyslela si Alena a v klidu odjela na dovolenou.
U kamarádky doma Jana nejprve nasypala granule ospalému Matesovi, pak zalévala kytky. Ze sousedství hrála hudba. Jana poznala melodii a začala zpívat: Chodím ulicí dál a dívám se vzhůru… Najednou ji v té cizí bytě přepadla zvláštní radost. Z písničky, z květin, ze sebe samotné. Z ničeho nic si začala pohupovat boky, prohlížela si květiny a… sama sebe.
Vtom uslyšela hlasy.
Otočila se u dveří stáli dva muži. Vláďa! Alenin manžel. A nebyl sám. Oba vypadali překvapeně. Panejo, jaká ostuda! proběhlo Janě hlavou.
Ahoj Jani, tohle je Karel, kámoš z práce. Stavili jsme se pro nějaké papíry. Tančila jsi vážně pěkně, nešlo se nedívat. Omlouváme se, že jsme tě vyrušili.
Já… to… Alena mě požádala…
Rychle zamířila ke dveřím a přehlédla Matese. Zakopla a nešikovně upadla na zem. V očích se jí zatmělo.
Probrala se až v nemocničním pokoji.
Dobrý den. Jak se cítíte? Já jsem Veronika, vaše spolupacientka. Měla jste lehký otřes mozku, ale lékař říkal, že je vše v pořádku. Byl tu pro vás kurýr i nějaký mladý muž s květinami. usmívala se na ni dívka.
Děkuju, zvládla říct Jana.
Pomalu vstala, přešla k oknu a otevřela tašku. Bylo v ní ovoce, džus a její oblíbené větrníky. Nejspíš od Aleny a Vládi.
Pak sáhla po kytici a všimla si vzkazu. Janičko, ať jste brzo zdravá. Taková sympatická slečna nepatří do nemocnice. Zvu vás na květinovou výstavu. Odpověď ne neberu. Karel.
Jana zabořila tvář do bílých chryzantém, zalila ji vlna štěstí a běžela obejmout spolupacientku…
Krása nemusí být nápadná ani dokonalá. Každá žena má tu svou často schovanou hluboko uvnitř. Důležité je dovolit jí zazářit a uvěřit v sebe sama.
