Jak se říká, každá rodina má svých pár kostlivců ve skříni, a u nás to nebylo jinak. I když jsme s bráchou vyrůstali ve stejném paneláku v Olomouci, on to nějak otočil a nakonec skončil dokonce v base. Abych minimalizoval jeho špatný vliv, snažil jsem se držet se od něj co možná nejdál což nebylo snadné, protože naše mamka neustále pořádala rodinné večeře a doufala, že všechno se spraví pár štrůdly.
Pak ale do mého docela poklidného života vstoupila úžasná žena s typicky českým jménem Václava, a já se jí rozhodl požádat o ruku. No a samozřejmě, jakmile se brácha dozvěděl, že mám přítelkyni, hned mě začal popichovat, že ji musí poznat, protože co když je to známá z jeho oblíbeného nonstopu a podobné perly. Snažil jsem se tomu vyhnout, abych nezanechal u Václavy o své rodině nedobrý dojem, ale okolnosti mě nakonec donutily pozvat ho na svatbu. Ano, náš první velký rodinný meeting proběhl přímo na radnici, v ten nejblbější možný den.
Brácha samozřejmě slíbil, že bude za slušňáka, ale jak už to bývá, na své sliby zapomněl rychleji než průměrný Pražák na lístek v tramvaji. Bylo vidět, že se na mě celou dobu mračí a svatební den si vybral jako ideální příležitost na malou osobní pomstu. Před zraky všech hostů se pustil do Václavy, jako by soutěžil o titul největší neandrtálec večera, a nešetřil ani mě. Když jsem uslyšel zoufalé výkřiky své ženy, okamžitě jsem přispěchal, abych situaci zachránil, ale brácha mě přivítal s takovým vřelým pohledem a hrozbami, že jsem málem čekal, kdy na mě vytáhne prkno z masivu.
Tohle jeho vystoupení samozřejmě pokazilo to, co měl být nejkrásnější den našeho života. Brácha neuznal ani špetku své viny, což mi samozřejmě přidalo k trapnosti ještě notnou dávku naštvání a smutku. Po tomhle fiasku jsem si řekl: Dost a rozhodl jsem se dát mezi námi malého Vltavského bobra (čili odstup). Pokud vím, rodinným srazům, kde by mohl být on, se raději obloukem vyhýbám, i kdyby mi teta nabízela svíčkovou a domácí štrúdl. Jasně, ostatní v rodině na mě někdy koukají jako na škůdce, ale co si budem s někým, kdo se měnit nechce, se domluvit prostě nedá.
A i když mě brácha pořád občas bombarduje smskami, že už je nový člověk a na předchozí blbosti zapomněl, nějak mám pořád podezření, že leda zapomněl, kde má vyměněné ponožky. Říká se, že lidé se mění, ale občas si myslím, že čeští bratři spíš změní jen typ pivního tácku.
