Ve čtrnácti letech jsem už bojoval s hemiplegickými migrénami, vzácnými záchvaty, které mohou ochromit polovinu těla.
Už od čtrnácti let mi lékaři diagnostikovali hemiplegické migrény nemoc tak vzácnou, že o ní většina doktorů jen četla v učebnicích. Během let se záchvaty opakovaly zhruba jednou měsíčně a odebíraly mi sílu na levé straně těla, zatímco řeč vyznívala zmateně, jako bych prodělal mrtvici. Ale v okamžiku, kdy mi bylo čtyřiadvacet, přišel zlom. Migrény přestaly být předvídatelné a zabydlely se v mém životě natrvalo. Chronické. Nepředvídatelné. Děsivé.
Jmenuji se Lukáš Vávra, narozený a vyrostlý v Brně. Ještě než se v mém životě objevily migrény, pracoval jsem jako junior projektový koordinátor v rozvíjejícím se architektonickém studiu. Práce mě nesmírně bavila, miloval jsem ten adrenalin okolo termínů a pocit naplnění, který mi zaměstnání dávalo. Jenže když se bolest stala každodenní nepříjemností ať už šlo o tupý tlak za okem, nebo vlnu neurologických příznaků, kvůli kterým jsem nebyl schopný hýbat rukou ze dne na den se můj život smrskl na minimum. Skoro tři roky zkoušeli lékaři všechno možné. Polykal jsem desítky léků, jejichž názvy jsem sotva uměl vyslovit. Píchali mi botox do pokožky hlavy i do čelisti. Absolvoval jsem nervové blokády: bolestivé zákroky, po kterých jsem vždy jen pár dní doufal, že je to konečně ono. Nebylo.
Nic nepomáhalo.
Byly dny, kdy jsem nebyl schopen zvednout hlavu z polštáře. Dny, kdy mi manželka Veronika musela pomoct do sprchy, protože ochablost na levé straně těla mě děsila tím, že upadnu. Přišel jsem o práci, potom o svoji samostatnost, a nakonec k mému zděšení i o sebevědomí. Jediné, co mi nakonec dovolilo trochu fungovat, byly opiáty. Nesnášel jsem to, ale bez nich bych nepřežil. Díky nim jsem se aspoň částečně vrátil do pracovního života, i když to bylo na hraně.
A pak, před dvěma či třemi lety, lékaři přišli s novým, zvláštním a zoufalým návrhem:
Těhotenství.
Tři neurologové mi řekli totéž: někdy může těhotenství u žen s tímto druhem migrény hormonálně restartovat organismus. Nedokázali tento efekt napodobit nospasmolytiky nebo umělými hormony. Existovala jen jediná možnost.
S Veronikou jsme byli v šoku. Děti jsme plánovali, ale ne takhle, ne v pozici pokusného králíka. Je to sázka do loterie, přiznal primář Dr. Hruška. Ale může to migrény úplně zastavit.
Ta myšlenka nás děsila. Ale pokračovat v dosavadním životě mě děsilo ještě víc.
Tím začalo jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života.
Veronika i já jsme debatu o dítěti měsíce spíš obcházeli. Vždy, když přišel další záchvat, nebo když jsem upustil hrnek či nedokázal mluvit srozumitelně, Veronika se nadechla, jako by něco chtěla říct a pak raději mlčela. Nikdo z nás nechtěl vyslovit nahlas, co nás oba pronásledovalo.
Stojí za to riskovat nový život, když sám nevím, jestli se uzdravím?
Můj neurolog, primář Hruška, vyložil vše věcně: rizika těhotenství s hemiplegickou migrénou, možnost komplikací i to, že se po porodu nemusí změnit vůbec nic. Ale řekl i něco navíc: Lukáši, už jsem to viděl fungovat. Nemůžu to slíbit. Ale viděl jsem to.
Ta myšlenka ve mně zůstala jako kámen, který nešlo setřást. Ve čtrnácti jsem už bojoval s hemiplegickými migrénami, které dokáží zničit půlku těla.
Jedné noci, po zvlášť těžkém záchvatu, jsem ležel zkroucený na dlaždicích v koupelně, studené kachlíky na tváři, levá strana těla ochablá, slova zamotaná. Veronika mě tiše hladila po vlasech. Když paréza ustoupila, šeptl jsem: Nedokážu takhle už žít dál.
Neříkala, že bude lépe.
Hodiny jsme probírali strach, odpovědnost, naše dosud nenarozené dítě. Bylo spravedlivé jej přivést na svět, když jsem já sám na tom byl tak zle? Ale nakonec řekla něco, co si pamatuji dodnes: Jestli tě to vrátí zpět do opravdového života nikdy nebude mít pocit, že byl přítěží. Vždycky bude vědět, že tě zachránil.
Tehdy padlo rozhodnutí.
Cesta za těhotenstvím nebyla lehká. Trvalo sedm měsíců pokusů, návštěvy lékařů, odběrů krve a jízda na emocionální horské dráze. Když nám ale po všech peripetiích vyšla pozitivní zpráva, rozplakal jsem se tak, že Veronika si myslela, že něco není v pořádku. Plakal jsem úlevou, strachem, nadějí.
První trimestr byl krutý. Hormony lítaly nahoru a dolů, některé dny jsem byl plný energie, jiné zase měl třes, nevolnosti a slabost. Migrény sice nezmizely, ale něco se změnilo záchvaty přicházely méně často, paréza ustupovala rychleji, bolest se ztlumila. Nepatrná změna, ale po letech totální beznaděje to byl zázrak.
Když byla Veronika v šestém měsíci, velké záchvaty ustoupily na dva, tři týdně. Sice to nezmizelo, ale šlo s tím žít.
První den, kdy migréna vůbec nepřišla, jsem se rozplakal u kasy v Lidlu. Pokladní na mě koukala jako na blázna, ale bylo mi to jedno. Uplynulo totiž skoro pět let, co jsem cítil takovou úlevu.
Veronice se vrátil úsměv. Já začal zase trochu fungovat. Pomaličku jsme si dovolili věřit.
Jenže těhotenství ještě neskončilo.
V sedmém měsíci přišel zvláštní záchvat na minutu jsem přišel o zrak a pak necítil ani jednu ruku.
A pak, ta tři slova, kterých jsem se bál:
Preeklampsie.
Diagnóza dopadla jako kladivo. Těhotenství, které mělo léčit, se stalo životu nebezpečným problémem. Preeklampsie znamenala vysoký tlak, rizika pro dítě i pro mě. Můj neurologický stav všejen komplikoval.
Přijali mě na gynekologii Fakultní nemocnice Brno. Pokoj voněl dezinfekcí, za oknem studený zimní vzduch, všude pípání přístrojů. Sestřičky kontrolovaly tlak každou hodinu. Nenáviděl jsem, že už zase nejsem sám svého těla pánem.
Ale kupodivu se migrény nezhoršily spíš naopak, začaly ještě ustupovat, jako by můj mozek už kapituloval.
Jenže vysoký tlak, to byla jiná kapitola.
Lékaři začali zvažovat vyvolání předčasného porodu. Chceme vydržet co nejblíž termínu, ujišťoval primář Hruška, ale hlídáme tě každou chvíli. Jsi na hraně.
Ubíhaly týdny, každý den nekonečné vyjednávání mezi tělem a časem. Veronika prakticky bydlela v nemocnici, spala na úzkém rozkládacím křesílku, jedla polévkové bagety z automatu a svírala mi ruku při každém měření tlaku.
A pak, ve 35. týdnu, se vše zlomilo. Hodnoty vystřelily nahoru. Dostal jsem bolest hlavy, horší než kdy předtím, bál jsem se návratu těch nejhorších záchvatů, ale tentokrát paréza nepřišla byla to jen surová, hluboká bolest, otoky, tlak.
Porodník přišel s ledovým klidem v hlase: Pane Vávro, musíme dítě porodit. Dnes.
Pamatuji si, jak jsem se otočil na Veroniku, vyděšený: Není to moc brzy? Bude v pořádku?
Je silná, zašeptala, hlas při posledním slově praskl.
Porod mi vyvolali během hodiny. Porodní sál byl až příliš jasný, až přeplněný, monitorů a personálu pro případ komplikací víc než dost. Dostal jsem infuzi magnézia proti křečím; celé tělo bylo jako z olova, jakoby gravitace zdvojnásobila svou váhu.
Dvanáct vyčerpávajících hodin.
Pak, ve 3:12 ráno, se narodila naše dcera Anežka s hlasitým řevem, který rozesmál všechny sestřičky.
Byla malá, ale zdravá. Živá. Dokonalá.
Držel jsem ji na nahé hrudi, slzy mi tekly po tváři. Veronika mě políbila do vlasů a zašeptala: Zvládl jsi to. Je tady.
Ale opravdový zázrak přišel později.
Dva měsíce po porodu Anežky jsem si něco uvědomil. Seděl jsem na gauči a choval ji k usnutí, když mi došlo, že už celé týdny nemám žádnou migrénu. Ani slabou bolest.
Ve čtvrtém měsíci to už bylo devadesát dní bez migrény.
A po devíti měsících mi neurolog oznámil, že hemiplegické migrény jsou v remisi.
Začal jsem zase pracovat na plný úvazek. Znovu běhám. Plánuji budoucnost bez strachu, že se probudím paralyzovaný.
Občas, pozdě večer, hledím na spící Anežku a přemýšlím, jak je možné, že tak malé děcko dokázalo restartovat celý můj svět. Lékaři měli pravdu: těhotenství změnilo vše. Ne hned. Ne zázrakem. Postupně, jako když ráno pomalu rozednívá se, nevidíš to minutu po minutě, ale poznáš ten rozdíl, když poodstoupíš.
Migrény se prostě nezastavily.
Odpustily mi.
