14. června
Sedím ve svém autě na parkovišti u Kavárny u Anděla na Letné a koukám na navigaci. Jo, adresa sedí, jsem správně. Je čas sebrat zbytky odvahy a jít naplnit to podivné rozhodnutí, kvůli kterému jsem sem přijela. Ještě jeden hluboký nádech, Mili, přestaň být zbabělec. Vylezu z auta a cestou k malé kavárně podél tramvají cítím, jak mi srdce bouchá až někde v krku. Kavárna u Anděla. No, to je opravdu andělské, napadne mě ironicky.
Dneska se tu setkám s NÍmilenkou svého manžela, holkou, která rozbila naše normální manželství. Moc o ní nevím, jenom že je to servírka v téhle kavárně a manžel jí říká Kočička. Typické. Sednu si k oknu, abych měla co nejvíc času všechno promyslet a pozorovat, kdo je kdo. A už se blíží ke mně: hubená brunetka, co jsem ji kdysi zahlédla na fotce u Honzova mobilu. Samozřejmě má na visačce Katka. Fantazie mého muže očividně nepřekračuje hranice Prahy, ani Moravy.
Katka se na mě mile usmála: Dobrý den, přinesu Vám jídelní lístek? Dejte mi vědět, až budete chtít objednat. Stejně se na mě podívala, jako by tušila, jak moc si ji teď prohlížím.
Jak jsem se k tomu dostala? Deset let žiju s Honzou. Lepší či horší chvíle, ale nedávno jsem si myslela, že jsme pořád šťastní. Máme osmilétou dceru Verunku. Honza ji úplně zbožňuje, pořád jí kupuje nové panenky, plyšáky, lego, cokoliv. Dcerka je tatínkova holčička víc, než moje, a přesto mě to nikdy neranilo. Sama dělám psycholožku, vím, jak je pro holku otcovská láska důležitá.
S Honzou jsme vždy řešili napětí otevřeně, bez velkých hádek. Naše rodina je typický český standard: byt na hypotéku, fabia a chata u Berouna. Až do toho dne, kdy jsem si byla jistá, že jsme normální manželé najednou milenka.
Zjistila jsem to nešťastnou náhodou. Nedávno se Honza sprchoval, když mu zazvonil telefon. Zavolal z koupelny: To bude táta, zvedni to prosím, čekám na něj! Nezvedám cizí telefony, ale teď jsem měla dovoleno. Jenže na mobilu nesvítil táta, ale KočičkaIf. Byla tam i fotka neznámá mladá holka v objetí s Honzou. V hlavě mi zaznělo ticho a panika naráz.
Stála jsem nehnutě a přemýšlela, jestli to mám zvednout? Zvonění skončilo. Chtěla jsem položit mobil, když Kočička napsala zprávu: Honzi, příští týden mám směny 2/2, stav se v Andělu na konci šichty, chci tě zvát na náš speciál. Mám tě ráda, chybíš mi A spousta srdíček.
Cítila jsem, jako by mi místo mobilu narostla v ruce zmije. Tak tady to mám: Kočička, objetí, zpráva a moje manželská bublina praskla. Jak dlouho už to asi trvá? Co spolu mají? Je to flirt, nebo opravdová láska? V každém případě mě to bolí o to víc. Potřebovala jsem to vstřebat.
Když Honza vylezl z koupelny a ptal se, kdo volal, řekla jsem, že jsem to nestihla ani zvednout. Vymluvila jsem se na bolest hlavy a že jdu do lékárny. Do lékárny jsem samozřejmě nešla. Seděla jsem na lavičce v parku a rozjímala, co mám dělat. Kde nastala ta prasklina? Kdy jsem něco nezachytila včas?
Nejsem typ, co by dělal, že se nic nestalo. Ale ani nemám povahu rozházet celou Prahu řevem a scénami. Chci věci chápat, mluvit o nich a rozhodovat s rozumem, i když je to těžké. První myšlenka byla: půjdu za Honzou a narovinu se zeptám na Kočičku. Ale neměla bych vysvětlovat, že jsem četla jeho soukromou SMS. To by bylo ještě větší peklo. Musím vymyslet něco lepšího
Za týden máme s Honzou výročí deset let od svatby. Naplánovali jsme rodinný oběd ve své oblíbené restauraci, pak jsme chtěli s Verunkou něco pěkného podniknout. Jak vůbec slavit, když vím, že si v tu chvíli Honza možná myslí na svou Kočičku? Bylo mi líto sama sebe, chtěla jsem ho sbalit do kufru a vyhodit ze dveří. Ale pak jsem si vzpomněla na Verunku. Její svět by se zcela zhroutil. Co s hypotékou? Co říct mamce a tátovi? A hlavně já Honzu stále miluju. Rozbolela mě hlava doopravdy.
Pak mi docvaklo: Vím, kde Kočička pracuje a jak vypadá, kdy má směny. Možná bych ji mohla vidět naživo, než udělám jakýkoliv scénář.
Dalších pár dní jsem prožila jako v mrákotách. Nespala jsem, nejedla, dělala jsem před dcerou a Honzou, že mám těžký případ v práci. Musím jít na supervizi, vymlouvala jsem se stále. Verunka mě objímala, Honza podezíravě koukal.
Nakonec mi bylo jasné, že pokud nepůjdu tam, kde Katka pracuje, a neuvidím ji naživo, nikdy nebudu mít klid.
***
Objednala jsem si latte a medovník. Katka mi ho donesla, milá, usměvavá, nic netušící o bouři, která ve mně zuří. Káva průměr, medovník tak akorát normální kavárenský průměr. Lidi nikde, přesně jak jsem chtěla, mohla jsem si dovolit pár slov navíc.
Katka se vrátila k mému stolu: Nevypadáte, že byste měla chuť na sladké. Mám vám donést něco jiného?
Ne, díky, jen nemám chuť k jídlu. Přemýšlím nad spoustou věcí.
Katka se omluvila, že mě ruší.
Vůbec ne, Katko. Právě přemýšlím, co udělat dál Dojíst, nebo to všechno doma zabalit a podat žádost o rozvod. Co byste vybrala vy? podívala jsem se na ni zpříma.
Byla zaskočená, určitě jsem pro ni byla bláznivá návštěvnice.
S takovým dilematem jsem se nesetkala
A co kdyby jo? Co byste udělala, kdybyste zjistila, že vám manžel zahýbá?
Katka mlčela, viditelně nervózní.
Jste tu dlouho? změnila jsem téma.
Rok, povídá opatrně.
Jste studentka?
Ano.
A co studujete?
Na AMU, kreativní psaní.
Tak to máte jistě bujnou fantazii. Umíte si představit zahrát roli podvedené ženy, nebo třeba milenky?
Katka mlčela, očima těkala po kavárně. A mně došlo, že tenhle rozhovor je zbytečný. Viděla jsem ji. To mělo být moje zadostiučinění. Má smysl dělat hysterku? Určitě ne. Pousmála jsem se a požádala o účet.
Za chvíli už před stolem stála jen účtenka a dvě stě korun se štědrým dýškem. Katka se podívala ven, povzdechla si a byla smutná. A já šla domů.
***
V kavárně jsem se rozhodla. Oslavím výročí i s Honzou, jak jsme plánovali. Nevezmu radost Verunce, která nám k tomu vyráběla plakátky a vymýšlela překvapení na ten den. Ale po oslavě si s Honzou promluvím.
A pak přišel den D. V naší oblíbené restauraci v centru Prahy jsme seděli ve třech, smáli se, normální rodinný večer. Oslavovali jsme deset let. Jaká je to svatba? Cínová, dřevěná? Spíš skleněná. Stačí jedna prasklina a je po všem běželo mi hlavou. Když dorazil dezert, Honza spiklenecky mrkl na Verunku: Na oslavě bez dortu? To nejde! Zaradovala se a hned chtěla největší kus.
A pak prásk. Dort přinesla Katka. Opravdu ona! Katka alias Kočička, údajná milenka mého manžela. Zůstala jsem v šoku a byla jsem rudá vzteky i rozpaky. Honza jí láskyplně kývl a otočil se ke mně: Všechno nejlepší ke kulatému výročí, Mili! Tenhle dort je jen pro tebe.
Verunku si vzal animátor, takže jsme zůstali tři sami. Nedokázala jsem promluvit ani slovo. Honza to tedy začal vysvětlovat za mě: Já už vím, že s Katkou jste se setkaly. Přikývla, jako by to byla samozřejmost.
Žádná nevěra, Mili. To byl vtip. Pitomý, dětinský, ale měl tě pobavit Povzdechl si, Požádal jsem agenturu na zážitkové večírky, ať vymyslí scénář na naše výročí. Vymysleli tuhle zápletku s milenkou.
Tohle ti přijde vtipné?! vykřikla jsem poprvé po letech na Honzu.
Katka pohotově přerušila, že je opravdu herečka, prý si takový scénář objednalo už několik paní jedné z nich prý polila kavárnu kávou, druhé dala facku. Vy jste byla nejmilejší, řekla a stáhla se stranou.
Neděláš si srandu? To fakt? Křičet na Honzu před očima dcery jsem nikdy nechtěla, ale tentokrát to nešlo jinak. Víš, jaké to bylo? Ty mi chceš přidat do života špetku koření, jo?
Vzala jsem dort a do obličeje mu ho rozmazala. Tak tady máš všechno koření světa! Kreml od dortu mu crčel z brady, ať si užije vzrušení, po kterém tolik toužil.
Mili, jsi se zbláznila?
Ne, drahoušku. Jen jsem chtěla rozčeřit vodu, když už si myslíš, že mi něco chybí, řekla jsem klidně, vzala Verunku za ruku, podívala se na něj a v klidu odešla.
Ještě z chodníku volal: Tak co, Mili, znamená to konec?! Já tě nepodvedl!
Zastavila jsem se, otočila se s výrazem, který si budu pamatovat navždy: Radši bych byla, kdybys mě opravdu podvedl.
Vzala jsem Verunku domů. Venku na Letné voněl noční vzduch a mně se strašně chtělo smát.
Mami, co je? Proč se směješ? zajímala se Verunka.
Víš, vzpomněla jsem si na jeden vtip, zasmála jsem se.
Povíš mi ho?
Jasně, ale napřed si musíme vážně promluvit. Asi nějakou dobu budeme bydlet samy, zlato
Navždycky? zeptala se vyděšeně.
To nevím. Uvidíme, co bude dál. Držíme spolu? kývla jsem jí a ona pevně stiskla moji ruku.
A šly jsme domů večerní Prahou, kousek dál, než jsme kdy čekaly.
