Dnes ráno jsem se probudil a musím říct, že den nezačal vůbec špatně. Když ti je 118 let, vstát z postele je opravdu výkon.
Nejdřív jsem si udělal takový malý technický průzkum: otevřel jsem levé oko funguje, pak pravé trochu zamlžené. Opláchl jsem ho, nakapal kapky hned lepší. Prohnul všechno, co ještě trochu jde, co už ne to jsem namazal. Zkontroloval jsem pohyb dopředu i dozadu, zavrtěl krkem. Když jsem se ujistil, že všechno klape a křupe jak má, tleskl jsem si do dlaní, zadupal jsem a pustil se do nového dne.
V osm hodin mi jako každý den telefonovala paní z České správy sociálního zabezpečení:
Liduško, dobrý den! zachrčel jsem do sluchátka.
Dobrý den, pane Novotný, smutně odpověděla Liduška. Jak vám dneska je?
Nemůžu si stěžovat, smál jsem se.
Škoda, už jsem kvůli vám dostala pět výtek tento rok! Dnes je to třicet let, co nedostáváte doplňkový důchod a přešel jste na státní!
No jo, promiňte. Ale slyšel jsem, že tento měsíc je zvýšení?
Jo, zvýšení její hlas zněl najednou jak ta Pierotova smutná písnička. A vy si někde nepřivyděláváte, že ne? zkusila štěstí.
Bohužel ne, peněz mám dost.
Škoda Mějte se nedořekla, položila.
V devět jsem snídal se svým pra-pravnukem. Sice tu nebydlí, ale má klíč od dveří. Jako vždycky nejdřív začne všechno měřit kuchyň, koupelnu a pak sedí, počítá materiály, maluje nový nábytek. Dnes zapomněl metr.
Vem si ho na kredenci, zůstal tu ještě po tvém dědovi, navrhl jsem mu a s úsměvem zalil čaj.
Jen si povzdechl a pustil se do své oblíbené pra-pra-dědovy omelety.
V deset jsem si šel postát a zakouřit před vchod.
Hele, Novotný, zase hulíš! Víš o tom, že kouření způsobuje soused zkameněl, když mi pohlédl do tváře. Asi nečekal, že někdo, kdo kouří už tolik let, může být ještě na živu.
My dneska jedeme do Prahy.
A co tam?
Projedem se metrem, na Václavák, a do Národního muzea třeba ještě budou vystavovat Kafku, než ho uklidí.
A co je na něm zajímavého? S Kafkou už jsem jednou pil v hospodě.
V rakvi, nebo v křesle?
V kupé IC vlaku.
Hele, kolik ti vlastně vůbec je?
Osmnáct mi bylo, žmoulal jsem filtr mezi zuby.
Ale běž.
Fakt, mám další plnoletost.
Tak to gratuluju!
Díky, zasmál jsem se a vrátil se domů.
V jedenáct mi volal ředitel O2 a úpěnlivě prosil, abych změnil tarif. Ten starý totiž mají schválně už jen pro mě a v přepočtu na koruny mě vlastně skoro platí oni.
V pět jsem se zastavil v hypermarketu. Na narozeniny tu dávají slevu podle věku. Tak jsem si koupil dort, kilo banánů a velkou televizi.
Zbytek jsem nechal na taxík a stěhováky.
V sedm mi volali z márnice, že bych si už měl konečně vyzvednout ten pojistný papír a bačkory.
V osm dorazili hosté, prostřeli jsme stůl, pustili novou televizi a nalili víno.
Přípitky byly krátké. Nikdo moc nevěděl, co mi ještě přát, a tak jen postupně vstávali od stolu.
V deset dorazila policie, abychom byli trochu tišší vedle bydlí starší lidi. Dveře jsem otevřel já a podle toho, jak se na mě tvářili, jsem je trochu zmátl.
Spát jsem šel těsně před půlnocí, když už většina hostů dorazila domů nebo dokonce do nemocnice.
Usmál jsem se do prázdna, stáhl z prstu kouzelné zlaté prsten, který mi léta prodlužoval život, a schoval ho pod polštář. Je na něm drobným písmem vyrytý nápis, který mi manželka nechala vyrobit před svým odchodem: Žij i za nás dva.
Tak žiju.
