Cizí štěstí Anna se hrabala na své zahrádce – letos přišlo jaro brzy, je teprve konec března, a už není po sněhu ani památky. Je jasné, že se ještě ochladí, ale zatím sluníčko příjemně hřeje, takže Anna vyšla ven, chtěla něco dělat, podepřít poválený plot, opravit dřevník. Ještě si chce pořídit slepice a prasátko, třeba i pejska a kočku. Dost už toulání, usmála se v duchu svým myšlenkám – dost bylo! Nemůže se dočkat, až zryje záhony a pustí se do práce na zahradě – nasávat vůni rodné země, jako v dětství zout boty a bosky běžet čerstvě zoranou půdou, zabořit se po kotníky do měkké, teplé, vlhké zeminy jako do peří. „Ještě budeme žít,“ zamumlala si Anna pro sebe. „Dobrý den,“ ozvalo se od branky. Anna se trhla – stála tam holka, skoro ještě dítě. Šedý plášť, jaké vydávají na učňáku, chatrné botičky, tělové punčocháče – na tuhle dobu ještě zima, pomyslela si Anna, mladinká, prochladne, podrážky jak z kartonu, šmejd, ne boty. Holčina přešlapovala na místě. „Dobrý den,“ pronesla Anna suše. „Promiňte, můžu si k vám odskočit na záchod?“ „No tak jdi. Rovně, a za rohem.“ Anna sledovala, jak dívka pospíchá. „Děkuju, zachránila jste mě. Hledám podnájem, nepronajímáte náhodou pokoj?“ „Ne, nechystám se. A proč bys chtěla?“ „Chtěla bych pokoj, na ubytovně nechci být, tam pijou a kouří. Kluci tam lezou.“ „A kolik bys zvládla platit?“ „Pět korun… víc nemám.“ „Tak pojď dál, no tak, pojď.“ „Můžu si ještě jednou odskočit?“ „Běž…“ „Jak se jmenuješ?“ ptá se Anna, když dívku vede dovnitř. „Ola,“ pípne holka jako myška. „Ola, jo… Tak proč jsi přišla?“ „Já… já kvůli pokoji…“ „Nelži mi, Ola. Proč jsi přišla?“ „Můžu… můžu ještě na záchod…“ „Ty jsi nějaká nemocná?“ „Nevím,“ rozplakala se dívka, „nemůžu vydržet…“ „Tak běž…“ Anna za ní vyšla. „Chodíš pořád čůrat, nebo…?“ „Ne, jen čůrat, bolí to…“ „To vyřešíme. A teď povídej, proč jsi přišla.“ Mlčí. Sbírá síly. „No?“ „Pokud kvůli krádeži, u mě nic není.“ „Nikdo mě neposlal, šla jsem sama… Vy jste Anna Pavlovna Samojlová?“ „Já? No, ano…“ „Nepoznala jste mě… mami? Já jsem Ola… vaše dcera.“ Anna seděla zpříma, na jejím větrem a mrazem zcuchaném obličeji se nepohnula ani vráska. „Olo…“ zasyčela žena. „Dcero… Oluško…“ „Ano, maminko… To jsem já… V dětském domově mi nikdy nedali tvou adresu, říkali, že se to nesmí, mami… Ale přes učitelku, Anastasii Sergejevnu, jsme to nakonec našly… adresu jsme už pak zjistily samy… Tak jsem tady.“ Anna se nehnula, po tvářích jí tekly slzy. „Olo, Oluško, děťátko moje…“ „Maminko… jak dlouho jsem tě hledala… Psala jsem dopisy, smály se mi, říkaly, že jsi mě odložila jako věc… Ale já věřila, mami…“ Anna nesměle objala plačící dívku, její ztvrdlé ruce se chvěly na vlněném svetru své dcery. Seděly spolu, beze slov. Všechno bylo jasné. Až později, když vzpomínala, co ji babička učila, pobíhala, sháněla, vařila vodu, pařila dcerušku, Olušku-krasavici. Olenka, dítě moje, smysl života. Má pro co žít. Bůh se smiloval, ne všechno je ztraceno… Zahrada, prasátko, kabátek se musí spravit, ještě trochu šetří na horší časy. Už se chtěla vzdát, a teď – dcera, Oluška… *** „Mamí…“ „Hmm?“ „Maminko…“ „Tak mluv, medovníčku.“ Ola si bere koláček, co maminka napekla, tvářičky jí zkulatěly, maminka ji obléká jako panenku – a sama taky omládla. „Maminko…“ „Co zas?“ „Mami, já se zamilovala.“ „Teda!“ „Jo. Jmenuje se Honza. Je skvělý… Chce tě poznat…“ „Já… nevím…“ Ale Anna si pomyslela: Tak, a máme po šťastných chviličkách, Bůh dal, Bůh bere. „Maminko, co je s tebou?“ „Nic, děvčátko, nic… Tak rychle jsi mi vyrostla, nestihla jsem si tě užít… Promiň, Oluško…“ „Maminko… prosím tě… My ti s Honzíkem dáme vnoučata, víš, že tě miluju…“ Seznámení proběhlo dobře. Honza, kluk z vesnice, šikovný, pořádný, Anně se líbil, za takového dát dceru nelitovala. Byly zlé časy, někdo neměl co jíst, jiný krmil psy lépe než lidi. Anna, Ola i Honza nestrádali, Anna šila, když zavřeli továrnu, přešla do družstva, brala slušně, Olinku i zetě oblékla. Honza nelenil, plot postavil, na domě s bratry vyměnili trámy, opravili stodolu, chlív, domek zpíval ještě víc než tehdy, kdy se našla Olinka. Annino srdce roztálo, chtěla žít trojnásobně moc… Až v noci na ni někdy přišlo tísnivé vzpomínání… „Maminko, bolí tě něco?“ „Ne, děťátko, spi… Můžeš ke mně, lehnout si.“ Přitulily se spolu. Moje malá holčičko, srdce praská láskou. Taková je mateřská láska, díky Bohu… Oslavili svatbu, mladí zůstali u Anny, ta jen rozkvétala. Z práce říkali: „Anna Pavlovna je nějaká šťastnější, usmívá se jak nikdy.“ „Bude vnouče?“ šeptaly si ženy – „Jé, to mám trému…“ Šťastná dcera, špitají, jak ji má ráda… Narodil se vnuk, Toníček! Po mojí mamince, říká veselá Anna. Držím ho – srdce mi buší… to je to štěstí. Všechny myšlenky patří Toníčkovi, je nejkrásnější i nejlepší, nikam ode mě neuteče… Honza stavěl nový dům, velký, i pro Annu v něm bylo místo. Ani je nenapadlo, že by měli být bez mámy… Honza a bratři rozjeli stavební firmu, otevřeli obchod, žijí klidně. Další radost – holčička, vnučka. Šila Aninka vnučce šatičky, připravovala výbavičku. Marianka, děťátko. Dětský smích doma nikdy neutichne. Annině je dobře, jen poslední dobou jí v hrudi často pálí, ach, jak moc… „Maminko, co tě bolí, proč jsi nic neřekla?“ „Nic, děvenko, nic…“ *** …Pozdě, nemůžeme nic dělat „Pane doktore, jak… vždyť… to je moje máma…“ „Je mi líto, rozumím… odpusťte…“ *** „Oluško… je čas… promiň, tak dlouho už žiju… Tam, v tom světě, už mě odepsali… Ale tys mě zachránila, když jsi přišla…“ „Maminko, nemluv tak…“ „Oluško, musím ti říct, neodbíhej… já… já nejsem tvoje máma, Olo… Promiň…“ „Maminko! Nikdy to nikomu neříkej, slyšíš? Ty jsi moje, žádnou jinou mámu nemám…“ „Já vím, děťátko… V tvojí tetičce je sešit, můj deník… Promiň, Olinko. Miluju tě…“ „I já tebe, maminko…“ *** „Olo, najez se…“ „Hned, Honzo… jdi…“ Ola seděla v matčině pokoji, četla její deník. Tam byl její, Annin život. Krutý, zakřivený, rozbitý i veselý. Přísná matka, Antonie, otec padl ve válce. Ančička, Anuška, květinka. Zamilovaná do zloděje – a bylo… S ním odešla… A začalo to… Propadla hlubokému bažině – a pak najednou stáří. Proskotačila život. Zloděj skončil v kriminále, nikdo nezůstal… Bylo by dítě, ale v mrazu se ztratilo, když připravovala únik s partou zloděje, mládí a nerozum. O vše přišla, o ženskou podstatu… Bez dítěte, bez kotěte, zůstal dům po matce, usadila se, trochu rozmrzla. Lékaři: čekat, nebo do kostela. Bylo těžko… A pak poslal radost nečekanou… Nešla šanci propást. Aspoň chvíli být mámou, vidět, cítit to… Ola, dcera, světlo celého života, Anna nevěřila, že tolik let přežije… Ano, štěstí, žiju, pracuji jako všichni. Mám dceru, duši svou, srdce své. I nemoci se vzdálily. Odpusť, Bože, tu prosbu mojí, dej mi ještě čas, ať můžu chovat vnoučata, pomoci dceři… Nejdřív se bála. Bála, že se Ola dozví, že není její máma, že se někdo spletl. Pak už se přestala bát. Začala žít, obyčejný lidský život. Uvěřila nakonec, že si štěstí zaslouží… Promiň mi, Oluško, že jsem tě ukradla tvé pravé mámě. Takové je to moje, ukradené štěstí… „Maminko,“ pláče Ola, „maminko moje milovaná, moje… Já jsem to věděla, skoro hned. Řekli mi, že údaje nesedí. Anna byla Ivanovna, já ji našla ze zvědavosti. Ona se mě zřekla, vdala se, já jí byla na obtíž, mami. Žije, má rodinu, o mě nestála, mami. Bála se, aby nás neviděli. Dávala mi peníze, maminko… Odešla jsem, utekla… Pamatuješ, jak jsem tehdy onemocněla, měla horečku, maminko… Díky Bohu, že jsem tě našla. Ty jsi moje máma… Jak dobře, že se tehdy spletli – nebo to nahoře věděli, koho ke komu poslat. Jak mám teď žít bez tebe, maminko…“ „Olo…“ „Honzo, nech ji, ať se vypláče… pohřbila mámu…“ *** „Babičko, byla babička Anička hodná?“ „Strašně, zlatíčko.“ „A krásná?“ „Nejkrásnější, Aničko.“ „A kdo jí dal jméno?“ „Nevím, asi dědeček nebo babička.“ „Tvoje babička, nebo dědeček?“ „Ano, moje babička nebo dědeček.“ „A mě jsi pojmenovala po prababičce? Po tvé mamince?“ „Ano, já i tvůj tatínek, ten měl babičku moc rád.“ „A vidí mě?“ „Jistě, dívá se na tebe a bude ti vždycky pomáhat.“ „Mám tě ráda, prababičko Aničko,“ pokládá holčička věneček z pampelišek na hrob prababičky. „I já tebe, zlatíčko,“ zašumí bříza, „a my všechny tě máme rády,“ přidává se vítr.